V různých materiálech a článcích se celá léta píše o tom, jaké zboží kdo dodával nebo dodává do zahraničí, kde si která firma buduje jméno apod. Domnívám se však, že je potřeba zmínit se nebo napsat také o jedné oblasti naší ekonomiky, která byla nebo je do určité míry záměrně tabuizována – jde o dodávky technologických průmyslových celků nebo linek do oblasti tzv. speciálního průmyslu nebo, chcete-li, do zbrojní výroby.
Co je to zbrojní výroba, nám specifikuje poměrně přesně zákon č. 38/1994 Sb., který říká v § 5, že vojenským materiálem pro účely tohoto zákona jsou i stroje, zařízení, investiční celky, technologie atd. pro vojenské použití. Československo bylo však nazýváno „strojírenskou dílnou Evropy“ a tuto pověst si zachovávalo dlouhá léta. Je fakt, že většina těch nejpřesnějších a nejpovedenějších strojů, resp. vynálezů byla vždy využívána ve zbrojní výrobě. Proto také některé stroje, které měly následně velmi dobrý zvuk, byly vyráběny zbrojovkami. Můžeme zmínit třeba slavné vzduchové tryskové stavy, které dlouhá léta vyráběla Zbrojovka Vsetín. Šlo nejen o přesnost výroby, ale také použití velmi kvalitních surovin a ocelí, které mohly závodit právě s výrobky zbrojního průmyslu. Kdysi nás profesoři na Vysoké škole strojně textilní v Liberci učili, abychom si všimli, že ty nejkvalitnější textilní stroje většinou vyrábějí zbrojovky (nejen u nás, ale i v Německu, Švýcarsku i jinde). Ty textilní stroje totiž následně pracovaly v továrnách bez zastavení roky a desetiletí.
Není proto asi překvapením, že právě tato oblast byla v určité době ze strany zahraničních partnerů u československých výrobců vyhledávána. Je to oblast, o které se v současné době příliš nemluví nebo se nechce mluvit, protože to třeba neodpovídá oficiální linii nebo je příslušné teritorium v této době nežádoucí.
Je však pravda, že podnik, který se historicky a dlouhá desetiletí zabýval touto problematikou a činností (i když se o tom nemluví) – Omnipol –, byl tím organizátorem, který „postavil“ v zahraničí desítky průmyslových podniků, dodal celé technologické linky, které produkovaly léta výrobky, pro které byly určeny. Nejde z velké části o výrobu tzv. speciálních, tj. vojenských výrobků, ale jde o technologické, strojírenské výrobní jednotky, které až dosud dělají čest práci našich vývojářů a výrobních podniků (tj. zejména všech TOSek, ale i podniků, které se zabývají hlavně tvářením, jako je Žďas nebo bývalá Škoda TS – dnes TS-Plzeň a další podobné podniky).
Domnívám se, že málokdo u nás ví, že Omnipol postavil a dodal třeba do Barmy (dnešní Myjanmar) výrobní linku na výrobu vstřikovacích čerpadel pro dieselové motory (podobnou jako máme v Jihlavě). Tato linka je podle informací pracovníků našeho ZU ve špatném stavu a potřebovala by opravy a modernizaci. V současné době těměř nikdo neví, že na předměstí Kábulu stojí teplárna Pol-i-charki, která zásobuje teplem velkou část hlavního města a která byla dodána a postavena za pomoci Omnipolu (v té době se dokonce říkalo, že nejlepším dorozumívacím jazykem v Kábulu je čeština). Kolik průmyslových linek do vojenské výroby v Iráku bylo dodáno, lze jen těžko vyjmenovat, každopádně je většina z nich po všech válečných konfliktech zničena, ale v určité době byla oblast Iráku „Al – Iskandaria“ jedním z nejdůležitějších odbytišť českých obráběcích i tvářecích strojů. Kdo v současné době ví, že vojenská akademie v Káhiře, která má velmi úspěšný statut univerzitního studia, byla založena a vybudována za pomoci českých vojenských pedagogů a s velkým přispěním českých, resp. československých vědců a učitelů? Slyšeli jste někdy, že vietnamští piloti se po celou historii Vietnamu učili létat na československých letadlech L-29 a následně L-39, která tam byla dodána na základě československého vládního daru počátkem 80. let? Je zajímavé, že tato letadla a české trenažéry létání používá pro výcvik vietnamská armáda dosud. I to prokazuje kvalitu české, resp. československé strojírenské výroby, protože podle standardních pravidel a norem měla být tato technika již dávno vyřazena a sešrotována. V prvním strojírenském závodě v Hanoji najdeme ještě dosud soustruhy a horizontky z produkce Škoda Plzeň, které byly do Hanoje dodány v době poslední války, tj. v polovině šedesátých let minulého století.
V povědomí velké části starší generace je budování závodu TAS v Libyi (v průběhu výstavby se v Libyi „otočilo“ několik tisíc lidí z Československa – v té době bylo výhrou dostat se na práci na „Tasku“ do Libye). Šlo o továrnu, která měla původně vyrábět náhradní díly pro T-54 a T-55 (kterých měl v té době Kaddáfí dostatek, nicméně chtěl být „soběstačný“ a vyrábět si je sám). TASka byla jednou z největších strojírenských továren plných techniky z našich závodů i ze zahraničí, kterou naše ekonomika v minulosti vyvážela ven.
Pro většinu populace je Kaddáfí a jeho režim synonymem diktatury. Způsob, jakým byl svržen, jsme většinou sledovali v médiích a ne každý byl s touto likvidací státního režimu Libye srozuměn. Fakt ale je, že TASka stála přes 313 milionů dolarů a Kaddáfího režim ji zaplatil do posledního centu a byla to velmi moderní továrna, která mohla vyrábět v podstatě téměř cokoliv (šlo v podstatě o event. změnu tzv. TPV – technické přípravy výroby – a bylo možné tam vyrábět třeba vodní čerpadla; stroje na TASku dodaly skoro všechny československé TOSky).
Co tímhle vším chci říct? Že až do současné doby nacházíme po světě spoustu stop naší bývalé činnosti, spousty dodávek našich strojů a zařízení. Jen s velkými obtížemi se nám tu a tam podaří zajistit, kde a v jakém stavu se stroje a zařízení nacházejí, a zkoušíme najít cestu bavit se se současným majitelem nebo provozovatelem o rekonstrukci, modernizaci nebo výměně stávajícího zařízení.
Omnipol podepsal s novými majiteli Žďas, a. s., a TS-Plzeň, a. s., smlouvu o výhradním zastoupení v oblasti vojenských dodávek. To umožňuje spolupráci např. na generální opravě, resp. modernizaci protlačovacího lisu CXT 1250, který funguje po 35 letech až dosud ve vojenské továrně v Pákistánu. To umožnilo např. zjistit, že víc jak sedm lisů z původní výroby Žďasu ještě stále pracuje v další vojenské továrně také v Pákistánu a je zájem na jejich opravě, resp. modernizaci.
Přestože před přibližně 20 lety jsme si vyslechli, že Česká republika už nebude vyrábět pro vojenskou výrobu, musíme uznat, že svět je jiný. Svět se nezměnil, na naše místa, která jsme dlouhá léta budovali, nastoupili jiní, naše konkurence, a my si je musíme v současné době opět, a těžce, dobývat zpět. Je to cesta obtížná, ale daří se.
Chci touto cestou vyzvat všechny spřízněné kolegy, kteří vědí o minulých dodávkách, o úspěšných technologiích, jež se ve světě ujaly, ale v současné době by potřebovaly obnovu, modernizaci, aby se s námi spojili a pokusili se oživit zvuk českých, resp. československých dodávek do oblasti speciální – vojenské výroby.
Petr Křižanovský
krizanovsky.petr@gmail.com