Je to o řemeslu

Cesta vlakem z centra Prahy sem trvá tři čtvrtě hodiny. Procházím okolo ruin kasárenských objektů, zabedněného objektu bývalého kulturáku i řady nově opravených bytových domů, jejichž barevné fasády ostře kontrastují s šedí dnešního deštivého dne. Patrně jste uhodli - jsme v Milovicích. Na konci obce, za posledními domy, stojí zbrusu nová hala rodinné firmy Ponec. Vcházím dovnitř a ptám se na pana Ponce, i když tuším, že moje otázka není právě jednoznačná. Během chvíle přišli všichni tři, nakonec se mi věnuje nejmladší z nich - Radim.

O firmě

„Firmu v letech 1992 až 93 začali rozjíždět můj starší bratr s otcem v Kostomlatech, v garáži," odpovídá na můj první dotaz. „Koupili soustruh, frézu a postupně přikupovali další stroje. Když už se tam nevešli, tak v roce 1996 koupili v Milovicích objekt bývalé pekárny. V té době jsem do firmy přišel také já. Já vlastně ani nejsem z oboru, vystudoval jsem gymnázium a po vojně jsem nastoupil do rodinné firmy. Brácha je vyučen v oboru mechanik seřizovač. Otec dlouhou dobu dělal v Čelákovicích mistra, potom v učilišti vrchního mistra a zástupce ředitele pro praxi.

Důležitý mezník v historii firmy nastal někdy v letech 1998-99, kdy jsme koupili první CNC stroj Mazak. Byla to dvoupaletová nástrojařská fréza, která nám přinesla větší možnosti a také nové zakázky. Postupně jsme přikoupili další tři obráběcí centra téže značky a několik konvenčních strojů."

V bývalých pekárnách firma pracovala do poloviny loňského roku. „Stará provozovna už svou velikostí nevyhovovala, měli jsme tam dvě malé dílny, mezi kterými jsme museli přecházet přes dvůr," vypráví Radim Ponec. „V říjnu 2008 jsme v bývalém vojenském prostoru začali stavět novou halu a v červnu 2009 jsme se stěhovali."

O výrobě

„První zakázky, ještě v Kostomlatech, jsme získali díky otcovým kontaktům," pokračuje Radim Ponec. „Zpravidla se jednalo o práce, o které v učilišti nebo v TOSu neměli zájem, takže je dělal otec s bráchou doma. Tato práce postupně přinášela další zakázky, ani jsme nepotřebovali žádnou reklamu. Většina zákazníků přicházela postupně na základě doporučení, další jsme získali díky našim internetovým stránkám.

Mezi naše významné zákazníky patří například firma Pragoimex, pro kterou vyrábíme statory trakčních motorů pro tramvaje. Pro Sumikei Czech, dceřinou společnost japonské firmy, vyrábíme díly na stroje pro výrobu hliníkových profilů. Asi před rokem jsme získali certifikát od Českých drah pro soustružené a frézované díly pro kolejová vozidla. Vyrábíme například botky pro brzdové zdrže, různé čepy či pouzdra, obráběli jsme kyvná ramena do lokomotiv - více jak 1 600 mm dlouhé ocelové odlitky.

Pro německou firmu Flaig & Hommel, která se zabývá lisováním spojovacího materiálu na postupových lisech, vyrábíme díly pro rekonstrukce těchto postupových lisů. Jedná se například o součásti transportního mechanismu, matrice apod. Dělali jsme pro ně třeba držáky matric, srdce celého lisu. Blok o velikosti 1 600 x 350 x 350 mm z kalené nástrojové oceli, ze všech stran rozvrtaný, se šesti hlavními otvory pro matrice o průměru 200 mm. Dovnitř se ještě lisovala nitridovaná pouzdra, tolerance vnitřního průměru pouzder po nalisování byla ve dvou setinách. Byla to taková pěkná, přesná práce. To, že si u nás německá firma nechá zhotovit tak důležitý díl, je určitě oceněním naší práce. Dalším zajímavým zahraničním zákazníkem je rakouská firma GST, která vyrábí brusky, k nimž vyrábíme některé díly. Jedná se například o různé příruby, nebo jsme pro ně dělali broušené suporty dlouhé třeba 1,5 m a 0,5 m široké."

O technologii

Průměrná výrobní série zahrnuje kolem 20 obrobků, ale často to bývá i jediný kus. Obrábějí se hlavně nástrojové oceli nebo také materiál 15.142, který němečtí konstruktéři hodně používají, dále kalená ocel, nerez a další materiály. Kromě čtyř frézovacích center je ve vybavení obrobny také soustruh s poháněnými nástroji a několik konvenčních strojů. Zeptal jsem se, kdo má na starosti technologii. „U nás nemáme žádnou konstrukci nebo technologii nebo někoho, kdo by dělal zvlášť programy. Děláme si je sami na mašinách. Programy si připravujeme během doby, kdy mašina obrábí předchozí díl. Jelikož neděláme velké série, stejně musí u každého stroje stát jeden člověk. Snažíme se o to, aby ten člověk byl kvalifikovaný, měl svoji mašinu a dělal na ní prostě lepší práci."

„Tím, že si kluci dělají programy sami, je u nás každý stoprocentně využitý," doplňuje Radima Ponce jeho spolupracovník Radek. „Nemáme tedy žádné prostoje, kdy se musí čekat na technologii. Lidé, kteří obrábějí, jsou za daný kus odpovědni, a tedy i za to, jak tu technologii vymyslí." „My to s nimi jenom případně zkonzultujeme nebo zkontrolujeme," doplňuje jej Radim.

„To znamená, že potřebujete kvalifikované zaměstnance. Jak je získáváte?"

„Na strojích i s námi pracuje 8 lidí. Zaměstnance jsme získávali postupně. Asi jsme měli štěstí, myslím, že ty kluky, co tu s námi dělají, to i docela baví. Většinou se jedná spíše o mladší lidi, mezi 30 až 40 lety."

O práci

O tom, že právě uplynulé měsíce nebyly pro řadu firem zrovna nejlehčí, je asi celkem zbytečné mluvit. Ale určitě není bez zajímavosti zjistit, jak si kdo dokázal poradit. Právě proto jsem se zeptal: „Jak jste pocítili dopad hospodářské krize?"

„My jsme ho pocítili tak, že jsme přestali dělat prodloužené směny," smějí se oba muži, kteří jsou zrovna se mnou v kanceláři. „V době, kdy bylo skutečně nejméně práce, tedy v loňském červnu, jsme se zrovna tři týdny stěhovali. Ale i během těchto tří týdnů polovina lidí stále pracovala ve staré provozovně. Jakmile jsme přesunuli první část strojů, začali jsme pracovat tady a přestěhovali jsme zbývající stroje. Pracujeme víc v klidu, ale mohu říci, že od podzimu nám výroba běží zase docela slušně a nějaký ten přesčas se občas udělat musí. Dnešní termíny jsou o polovinu kratší, než bývaly. Až mi někdy přijde, že všichni jsou z té krize tak unavení, že nechtějí plánovat moc dopředu, a pak na to pospíchají..."

„Jakým způsobem řídíte výrobu?"

„Zpracujeme poptávky, bratr dělá kalkulace a během toho už rozmýšlí, jak se co bude dělat."

„Nejtěžší na zpracování nabídek asi bude, aby cena byla konkurenceschopná a přitom výhodná i pro vás," zajímal jsem se.

„Dnes je to mnohem větší boj, než býval," souhlasí Radim Ponec. „Procento realizovaných nabídek je nižší než v minulosti. Je vidět, že zákazníci jsou nuceni poptávat se u více dodavatelů. Stává se, že hlavně jednodušší práce pak stáhne dost firem, které dají cenu tak nízkou, aby se udržely. Jenže ty ceny pak nejsou o tom, aby bylo možné dál investovat. Ale my stejně raději děláme složitější věci..."

„Plánujete další investice? I když v té největší investici asi právě sedíme..."

„To je pravda... Ale dobíhá nám leasing na poslední stroj, a pokud budou zakázky přibývat tak jako v poslední době, přemýšleli bychom o dalším stroji. Pokud bychom měli ještě tak o dva stroje navíc, uvažovali bychom už i o zapojení strojů do sítě a o zavedení systému řízení výroby s centrální správou programů."

O učení

Mezitím přiběhl z dílny Radimův starší bratr Jiří Ponec mladší. Řeč se stočila na řemeslo a učení.

„Jaký je dnes zájem mladých lidí o váš obor?"

„Moc nás v něm nedělá. Z ročníku, kde nás bylo asi 30, to dnes dělají tak tři čtyři lidi."

„Je podle vás šance nalákat je alespoň přes počítače nebo řídicí systémy?"

„Myslím si, že jediné, co může dnes do těchto oborů přitáhnout mladé lidi, je používání moderních technologií při obrábění."

„Každý si asi představí ty své tatíky v umaštěných montérkách..."

„No jo. Ale pořád si myslím, že i konvenční stroje jsou stále potřeba. Všechno se nedá dělat na CNC strojích, nebo dá, ale při kusové výrobě je často konvenční stroj výhodnější. My také děláme u strojů, jinak bychom se neuživili. Myslím, že většina strojařských firem je na tom dnes špatně právě proto, že má velké náklady a hodně lidí v kancelářích."

„Jak to vidíte s kvalifikací mladých lidí?"

„Pokud přijde člověk vyučený nebo hned po škole, dá se říci, že neumí skoro nic," konstatuje Jiří Ponec ml. „Řekl bych, že na těch učilištích je to učí moc postaru. Studenti se tam nedostanou k moderním nástrojům ani strojům, a když přijdou k nám, diví se, že tu třeba řežeme ‚plátkama‘... Ale jsou i učiliště, která mají moderní zázemí, například ve Škodovce."

„Uvažujete o spolupráci s nějakým učilištěm?"

„Měli jsme ji, ani nevím, proč to utichlo. Ještě před dvěma roky jsme tu mívali na praxi dva učedníky. Jeden z nich je dnes naším zaměstnancem."

„Učiliště totiž mívají snahu, aby toho učni prošli co nejvíc. Jenže když tu je někdo jenom na 14 dní, tak se ani nestačí rozkoukat," doplňuje svého bratra Radim.

„Tohle kolečko, aby se každý naučil všechno, k ničemu nevede," souhlasí Jiří. „To tomu klukovi to nic nedá. Když přijde všude jen na chvíli, tak se ničemu nenaučí, protože ho maximálně nechají jen někde zametat. Půl roku je minimum, protože za 14 dní mu můžeme říct: ‚Tak teď běž na pilu‘, potom třeba může zkusit něco jiného, ale nemůžeme ho hned poslat ke stroji. Možná právě v dobré víře, aby toho učedníci poznali co nejvíc, dělají ta učiliště chybu. Naopak máme zkušenosti s kluky, kteří u nás byli déle, že říkali, že se jim u nás líbí, protože jinde se jich akorát snažili zbavit, aby nepřekáželi. To říkali hodně často. Pak třeba i kluk, který původně měl o řemeslo zájem, jej ztratil, protože pořád jenom někde zametal."

O životě

Mladší z bratrů mě posléze provedl po dílně. Okoukli jsme „mašiny", hotové obrobky i „souřadničák", na kterém se vyráběné díly kontrolují. V zadní části obrobny stál u vrtačky zakladatel firmy - Jiří Ponec starší. Zajímalo mě, zda svou prací pokračuje v rodinné tradici.

„Můj děda začínal u Volmana v Čelákovicích. Můj otec tam také dělal, ale zemřel, když jsem byl ještě malý kluk. Moc se mi tehdy do učení nechtělo, ale bylo to řemeslo. Nakonec jsem v Čelákovicích dělal do roku 93... Kluci taky... Starší je vyučený v Čelákovicích, má maturitu... Prostě ho to chytlo. Kdybych to měl dělat sám, tak už to dnes dělat nebudu. Ale teď když mám za sebou nějaké pokračovatele... Víte, jak to myslím."

„Jaký máte pocit, když dnes vidíte výsledky své práce?"

„Mám dobrý pocit. Dělá se tu pěkný řemeslo. Máme malou režii, protože tady všichni pracují, že jo. Starší syn třeba řídí dílnu, přitom dělá ceny a ještě dělá na stroji. Máme akorát jednoho THP pracovníka, který zajišťuje veškeré nákupy a kooperace a ještě přitom měří na souřadnicovém měřicím stroji nebo jezdí po nákupech. Já nevím, co k tomu říct jinýho..."

Asi to ani nebylo potřeba, protože za člověka mají mluvit jeho činy. Nikdo se nikdy nikoho nebude ptát, co chtěl udělat, ale co udělal (a to nejen pro sebe).

„Lidé, i mladí, o práci zájem mají, ale často jdou dělat něco jiného, než se vyučí, a to je škoda," přeci jen ještě dodal pan Ponec. „Lidé dnes nemají o řemeslo takový zájem, jako měli dříve. A přitom je to docela hezká práce, protože se musí dělat hlavou i rukama, že jo."

Pavel Marek

pavel.marek@mmspektrum.com