Témata
Reklama

O plastech v kontrastech

Plasty jsou nedílnou součástí novodobé společnosti, výrazně se podílejí na technickém rozvoji, zlepšování kvality života i zdraví lidstva. Vyznačují se unikátní kombinací materiálových vlastností, od kovů se výrazně odlišují, ale v něčem jsou si vzájemně podobné. Chemická podstata plastů však vyvolává ve společnosti i kontroverzní reakce na jejich použití.

Prof. Josef Steidl

Emeritní profesor ČVUT v Praze. Jeho oborovým zaměřením jsou materiálové vědy a inženýrství se specializací na plasty a kompozity. Je členem Inženýrské akademie ČR, kde zastává funkci předsedy sekce Materiálové inženýrství a technologie.

Letos to je tomu právě 50 let, co v americkém oscarovém filmu režiséra Mika Nicholse Absolvent (The Graduate) se absolventovi vysoké školy tápajícímu ve svých neujasněných životních posláních a cílech (představitelem je herec Dustin Hoffman) dostává od rodinného přítele rady: „Chci ti říci pouze jediné slovo – plasty. V plastech je velká budoucnost. Přemýšlej o tom.“ Čerstvému absolventovi tak byl doporučen perspektivní směr další činnosti, vzdělávání i ekonomického přínosu. O řadu let později, v roce 1980, zaujal výrok, který pronesl tehdejší prezident Královské společnosti v Londýně a nositel Nobelovy ceny za chemii (1957) lord Alexander R. Todd: „Kloním se k myšlence, že polymerace je největší dílo chemie, protože se dotýká každodenního života lidí.“ Entuziastický pohled na budoucnost plastů vyjádřila i citace v katalogu k výstavě Phantastisch plastisch – was nur Kunststoffe können, konané v Düsseldorfu v roce 1995: „Plasty jsou páteří technizované civilizované současnosti.“ Přidejme ještě nedávné vyjádření členky Evropského parlamentu Miriam Dalli (Malta). Na konferenci o budoucnosti plastů v evropské cirkulární ekonomice (Brusel 2016) ve své úvodní řeči konstatovala: „Od roku 1950 plasty začaly revolucionalizovat život lidí.“ Slova to byla a jsou pro plasty určitě povzbuzující.

Reklama
Reklama
Reklama

Připomenutí historie

V „předbakelitovém“ viktoriánském období se při výrobě různých předmětů hojně využívalo umělých materiálů, jejichž příprava vycházela z přírodních surovin. Připomeňme si některé z nich: galalit, šelak, parkesin, celuloid, xylonit, vulkanit, gutaperča, kasein, bois durci, union case. Na tehdejší dobu to byl poměrně bohatý výběr. Malá hmotnost i snadnost výroby složitých tvarů byly již tehdy kritérii, na něž se soustřeďovala pozornost. Opravdovým průlomem do vývoje umělých materiálů pak byl všeobecně známý Baekelandův bakelit (1907), první zcela syntetický plast na světě, o kterém již bylo mnoho napsáno. Vzhledem ke svým elektroizolačním vlastnostem se zpočátku uplatňoval zejména v elektrotechnické výrobě, postupně byl však široce využíván pro design i v jiných průmyslových oblastech, včetně automobilového průmyslu. Bakelit výrazně ovlivňoval výtvarný styl 20. a 30. let minulého století art deco, který přetrvával až do padesátých let, právě v návrzích elektrických spotřebičů.

Obr. 1. Příklad použití bakelitu ve výtvarném stylu art deco – Tesla 308U Talisman. (Zdroj: www.pinterest.com)

Univerzálnost bakelitu přibližuje amsterodamská sbírka bakelitových výrobků. Výstava Bakelit, každý ho zná (Bakelite, everyone knows it) v Rotterdamu připomněla na počátku letošního roku 25. výročí založení této sbírky. Zatímco bakelit vznikl náhodným pokusem Baekelanda, německý chemik a nositel Nobelovy ceny za chemii (1953) Hermann Staudinger v roce 1922 svojí teorií makromolekul otevřel prostor k systematickému a teoreticky podloženému výzkumu polymerních látek, základní složky plastů a kompozitů s polymerní matricí. Byl to počátek revolučního období v materiálech a syntetické plasty se tak začaly zapisovat do materiálové historie a muzeologie. Společnost zaměřená na historii plastů (The Plastics Historical Society) vznikla v Anglii jen o čtvrt století později (1986) než Historická metalurgická společnost (The Historical Metallurgy Society), která byla založena rovněž v Anglii na počátku 60. let minulého století. Vzhledem k nesrovnatelně kratší historii plastů v porovnání s kovy to byla rychlá reakce na jejich vývoj s cílem systematicky ho sledovat i do budoucna. Muzeální sbírky v současné době veřejnosti nabízí například Deutsches Kunststoffmuseum v Düsseldorfu nebo Museum of Design in Plastics v anglickém Bournemouthu. Materiáloví inženýři bohužel nemají o materiálové historii téměř povědomí. Škoda, znalost historie pomáhá tvořit budoucnost, jak se o tom můžeme přesvědčit ve všech ostatních oborech lidské činnosti.

Ekologická globalizace

Jak prokazuje současnost, slova o budoucnosti plastů se celosvětově začala rychle naplňovat. V dnešní době každý, všude a každodenně přichází s plasty do styku. Plasty se staly materiálem výrazně zasahujícím i do novodobé ekonomiky. Důvodem je jejich globální přínos pro inovace výrobků, zmenšení hmotnosti a snížení výrobních nákladů. Plasty, dříve označované jako umělé hmoty, později jako plastické hmoty, se staly pojmem 20. století s progresivním přesahem do století současného. Odborné i mediální diskuze na téma plasty se však stále více soustřeďují do oblasti ekologie, méně je zdůrazňován jejich přínos pro technický pokrok, zejména ve strojírenství. Existují výzvy volající po přehodnocení budoucnosti plastů, jak dokládá například zpráva Světového ekonomického fóra z ledna 2016 (The new plastics economy: Rethinking the future of plastics). Podle zprávy hrozí, že za stávajícího stavu rozvoje výroby plastů bude v roce 2050 ve světových oceánech přítomno hmotnostně větší množství plastů než ryb. Plasty se stávají i jedním z ústředních témat v literatuře živě diskutované nové geologické epochy Země, ve které lidské aktivity mají zásadní globální dopad na geologii a ekosystémy (epocha nazvaná antropocén). Podle studií publikovaných v posledních několika letech plasty začínají mít význam i pro studium sedimentárních vrstev (stratigrafii). Vedle sloučenin kovů se totiž stávají význačnou složkou sedimentů.

Ekologické námitky mají samozřejmě svoje opodstatnění, u širší veřejnosti však vytvářejí dojem, že plasty jsou obecně škodlivé, čímž zastiňují jejich prospěšnost. V této souvislosti je však nutno rozlišovat, jaké skupiny plastů se bezprostředně na znečišťování životního prostředí podílejí. Jsou to zejména PET, PE, PP, PVC a pěnový PS. Z ekologického hlediska největší problémy způsobují obalové materiály, ať již používané pro potravinářské nebo technické účely a jiné, zejména fóliové konzumní výrobky. Plasty ve formě potravinářských obalů jsou dnes již nepostradatelné, protože působí jako bariérová ochrana proti působení vnějšího prostředí, zejména kyslíku, mají opodstatněný význam pro hygienu a estetiku prodeje, marketing i vizuální kontrolu zákazníkem. Tyto obaly se však dostávají nekontrolovatelným způsobem do životního prostředí. Proto se jimi zabývají i evropské instituce, na poli Evropské komise vznikla aktivita Initiative Strategy on Plastics in Circular Economy, 2017. Naproti tomu plasty používané ve strojírenských oborech jsou většinou „pod kontrolou“, jejich pohyb v prostředí není zcela volný a plastové součásti se při likvidaci strojírenských výrobků dostávají do přírodního prostředí jen výjimečně.

Jak na ekologii

K eliminaci ekologických problémů by především přispěla osvěta široké veřejnosti, a to již od útlého věku. Konkrétně to znamená seznamovat žáky základních a středních škol s podstatou plastů a jejich dopadem na životní prostředí. Uveďme několik příkladů ze zahraničí. Pro základní a střední školy byl Britskou plastikářskou federací (The British Plastics Federation) vyvinut výukový program The Polymer Zone, který má za cíl vštípit žákům do povědomí důvody, proč jsou plasty nepostradatelné, ale také proč a jakými prostředky před nimi chránit životní prostředí. Myšlenku osvěty začínají brát s vážností i potravinářské firmy, které se bez použití plastových obalů neobejdou. Známá společnost Nestlé Waters testuje svůj výukový program zaměřený na ekologické dopady plastových obalů, který je určen rovněž žákům základních a středních škol. V podobném duchu se svými výukovými programy prezentuje nezisková organizace One More Generation v USA.

Zajistit podobné aktivity v širším měřítku však vyžaduje porozumění příslušných institucí. Hlavními způsoby, jak zabránit dlouhodobé prodlevě plastových odpadů v přírodním prostředí, jsou materiálová a technologická řešení. Výzkum a postupná realizace jeho výsledků probíhají ve třech základních směrech. Jsou to biopolymery, jejichž surovinovým zdrojem je biomasa, například kukuřičný škrob. Takto připravené polymery jsou v přírodním prostředí biologicky odbouratelné a typickým představitelem je kyselina polymléčná (PLA, polylactide acid). Druhým řešením jsou odbouratelné plasty založené na tradičních procesech petrochemie. Příkladem je polyetylen modifikovaný tzv. prooxidanty. Třetím způsobem, nejvíce proklamovaným na veřejnosti, je důsledná recyklace.

Cesta ke konstrukčním plastům

Zaměřme nyní pozornost na tematiku materiálově-inženýrskou. „Průmysl umělých plastických hmot se v posledních deseti letech nevídaně rozvinul ve všech zemích,“ konstatuje časopis Vynálezy a pokroky, roč. 24, č. 1, s. 8, 1934. Pro technický svět to bylo vskutku nadějné sdělení, a to byly tehdy známé pouze tři zcela syntetické polymery, využívané v praxi: již zmíněný fenolformaldehydový reaktoplast bakelit (výrobce General Bakelite, USA) a termoplasty polyvinylchlorid, od roku 1935 v měkčené formě vyráběný koncernem IG Farben pod známým názvem igelit, a polymetylmetakrylát s obchodní značkou Plexiglas německého výrobce Röhm & Haas. Dnes, o více než 80 let později, lze prohlásit totéž co ve zmíněném časopise, ale s dodatkem, že hybnou silou rozvoje plastů se za posledních deset let stalo dosažení nových materiálových limitů ve vlastnostech umožňujících jejich aplikaci i na vysoce mechanicky namáhané součásti ve strojírenských oborech a biomedicíně.


Obr. 2. Výlov na pobřeží Atlantiku v západní Africe: málo ryb, hodně plastů. (Foto: autor, Ghana)

Konec 2. světové války, kdy rozvoj průmyslové výroby začal být opět prospěšný pro lidstvo, lze považovat i za počátek revolučního pokroku v materiálové oblasti. Začínaly se vzájemně střetávat kovy a nové druhy plastů, průmyslová výroba vytvářela konkurenční prostředí pro obě kategorie materiálů. Prvním krystalizujícím polymerem, a tedy svojí strukturou blížící se kovům, se stal polyamid 66 (PA 66), který připravil v roce 1935 americký chemik W. H. Carothers. To, že PA 66 je schopen krystalizace, se tehdy ještě nevědělo. Komerčně začal být vyráběn v roce 1938 (firma DuPont) pod obchodním názvem Nylon a jeho praktické využití mělo výrazně gradující a zajímavý vývoj. Začal zubními kartáčky Dr. West´s Miracle-Tuft, v roce 1940 pokračoval revolucí ve výrobě dámských punčoch, během 2. světové války se již začal uplatňovat jako technický materiál ve vojenské výrobě a dnes zaujímá přední pozici mezi konstrukčními plasty pro strojírenství. Za zmínku stojí, že Carothers se bohužel praktického uplatnění svého vynálezu a jeho dalšího vývoje nedožil, v letošním roce je tomu 80 let, co ukončil svůj život v 41 letech „chemickou“ sebevraždou kyanidem draselným. Příčinou byly zřejmě celoživotní deprese umocněné smrtí jeho sestry. Ty nakonec zvítězily nad touhou po nových objevech v oblasti polymerních materiálů.

Polyamidy sehrály významnou úlohu ve vývoji polymerních nanomateriálů. V laboratořích automobilky Toyota byl vyvinut nanomateriál na bázi polyamidu 6 s přídavkem nanočástic modifikovaného jílu. První technickou aplikací byl v roce 1990 kryt rozvodového řemene automobilu Toyota. Jiný typ polyamidu (PA 12) stál u zrodu 3D tisku polymerních materiálů pro mechanicky namáhané technické aplikace. Vyznačuje se optimální kombinací vysoké pevnosti, rázové houževnatosti a odolnosti proti únavě. Druhým nejvýznamnějším krystalizujícím polymerem s vlastnostmi vhodnými na výrobu strojírenských součástí je polyoxymetylen (POM), známý též pod názvy polyacetal nebo polyformaldehyd, zavedený do výroby firmou DuPont v roce 1960.

Plasty z pohledu kovů

Největší objem výroby polymerních materiálů využitelných ve strojírenských oborech a biomedicíně zaujímají ty druhy, které krystalizují: polyolefiny, polyamidy, lineární polyestery, polyacetaly, fluoropolymery, polyeterketony, kapalně krystalické polymery, polyfenylensulfid, termoplastické polyimidy a některé další. Znalost vnitřní stavby materiálů je základem pro pochopení jejich vlastností. Polymery krystalizují v mřížce ortorombické (např. PE), monoklinické (např. PP, PA 6), triklinické (např. PA 66, PTFE, PET) nebo hexagonální (POM), žádný však v mřížce kubické, jako většina technických kovů. Podíl krystalické fáze (krystalinita) je rozdílný podle chemické struktury polymeru a pohybuje se od několika málo desítek % až po více než 80 %. Krystalinitu lze zvyšovat tepelným zpracováním (temperací při teplotách blízkých teplotě tání polymeru). V řadě případů se toho využívá v praxi u vstřikovaných technických výrobků pro stabilizaci jejich mikrostruktury, odstranění zbytkových napětí a zlepšení mechanických vlastností.

Pro nauku o krystalizujících polymerech je inspirativní nesrovnatelně propracovanější nauka o kovech. Množství teoretických i experimentálních prací průkazným způsobem podporuje myšlenku, že krystalizující polymery mají řadu společných vlastností s kovy. Dílčí vědecké poznatky získané ze studia polymerních monokrystalů se začaly objevovat zhruba od konce 50. let minulého století. I když u krystalizujících polymerů je struktura pouze částečně krystalická a krystalické útvary mají zcela jinou vnitřní strukturu než u kovů, existuje celá řada symptomů společných pro obě kategorie materiálů. Budoucí strojní inženýři, ať již s konstrukčním nebo technologickým zaměřením, by měli v průběhu svého studia získávat takové znalosti o plastech, které by lépe svým obsahem i rozsahem odpovídaly výuce v oblasti kovů, tj. aby mechanické vlastnosti byly důsledně vykládány ve vztahu se strukturou. Takovýto přístup není ještě plně doceněn, i když důsledky pro praxi jsou analogické jako u kovů. Obecným cílem vývoje materiálového inženýrství by mělo být postavení plastů na takovou úroveň, na jaké je po stránce teoretické i experimentální řešena problematika kovových materiálů.

Hledání spojitostí

Jedna z prvních myšlenek, které napadly vědce zkoumající strukturu krystalické fáze polymerů, byla existence mřížkových poruch. Řada prací skutečně prokázala, že se v polymerních krystalech vyskytují analogické poruchy krystalové mřížky jako v kovech, tj. dislokace, vakance nebo vrstevné chyby. Historický příběh o vývoji dislokační teorie v kovech popsal ve své ojedinělé přednášce John Price Hirth (Ohio State University, Columbus) v Detroitu v roce 1984 na sympoziu k 50. výročí zavedení pojmu dislokace. Jeho review by dnes bylo možné obohatit o dislokační teorii polymerů. Dislokační teorie kovů přinesla odpovědi na mnoho dávných otázek z oblasti metalurgie a stala se i základem moderní fyzikální metalurgie a její výuky na fakultách strojního inženýrství. Lze si klást otázku, proč za dislokační teorii (Orowan, Polanyi, Taylor, 1934) nebyla udělena Nobelova cena. Bohužel světová technická a vědecká veřejnost v té době nepostřehla, že bylo objeveno něco mimořádně přínosného pro budoucí vývoj materiálů.


Obr. 3. Příklady strojních součástí z polyamidu a polyoxymetylenu. (Foto: autor)

Diskuze o možném využití dislokační teorie pro vysvětlení plastické deformace polymerních krystalů se objevila v roce 1958 v prestižním časopise Philosophical Magazine (Frank, Keller, O´Connor). K ověření teoretických předpokladů později přispěla zejména moiré technika v elektronové transmisní mikroskopii. V 60. letech minulého století byla vypracována teorie poruch krystalové mřížky polymerů, které pak bylo využito pro vysvětlení mechanismu jejich deformačního a lomového chování. Již v roce 1963 byla vydána rozsáhlá knižní monografie (560 stran!) o polymerních monokrystalech průkopníkem „krystalografického“ přístupu k fyzikálním a mechanickým vlastnostem polymerů (P. H. Geil: Polymer Single Crystals, Wiley-Interscience). Výsledky tehdejšího výzkumu tak začaly tvořit fyzikální spojnici mezi polymery a kovy.

Plasty lze považovat za výjimečný materiál, protože vznikl poměrně nedávno, rozšířil se neuvěřitelně rychle, pokračuje ve vývoji bleskovým tempem, je nenahraditelný, moderní život si nelze bez něho představit, formuje naši kulturu, hodnoty a schopnosti, přinesl revoluci v průmyslovém designu i umění, podílí se na lidském zdraví. Umožňuje důmyslné aplikace, které by s klasickými kovovými materiály nebyly vůbec možné. Moderní konstrukční praxe je již založena na materiálové symbióze plastů a kovů. Ekologické námitky nejsou pro plasty ve strojírenství příliš relevantní. Plasty jako materiálová kategorie vznikly uměle tvůrčí činností člověka a lze je proto právem řadit ke kulturnímu dědictví lidstva. To byla i základní myšlenka mezinárodního sympozia Plastics Heritage konaného na Hochschule für Technik und Wirtschaft v Berlíně v říjnu 2016.

jose.steidl@gmail.com
www.eacr.cz/cs
Prof. Ing. Josef Steidl, CSc., FEng.
Inženýrská akademie ČR, sekce Materiálové inženýrství a technologie

Reklama
Vydání #4
Kód článku: 170401
Datum: 12. 04. 2017
Rubrika: Monotematická příloha / Moderní výrobní technologie
Firmy
Související články
Kompletní řešení při výrobě plastových dílů

Kvalita plastového výlisku je závislá na celé řadě faktorů – od přesnosti vstřikovací formy přes teplotu vstřikovaného plastu, čistotu formy a vstřikovacího zařízení při změně barvy či materiálu až po například viditelnost místa vtoku. Bývá řešena zejména s ohledem na zdravotnické či potravinářské požadavky. Technologie vstřikování plastů je velmi komplexní obor, kdy se na výsledku podílejí celé týmy. Samotný návrh formy se všemi potřebnými komponenty, tak aby výsledkem byl přesný výlisek, je doslova fundamentální pro konečný zisk.

Plazmová povrchová úprava nanovlákených polymerních struktur

Technologie plazmových povrchových úprav spočívá v navázání funkčních skupin na povrch řetězce polymeru v plazmovém výboji. Jedná se převážně o hydroxylové skupiny. Nepolární charakter povrchu materiálu se tímto mění na polární, tedy hydrofobní povrch se stává hydrofilním či naopak. Tato technologie nachází stále širší uplatnění v různých průmyslových, ale i medicínských aplikacích.

Náhrada kovů snadno a lehce

V roce 1991 společnost EMS-Grivory uvedla na trh materiály Grivory GV a otevřela tak nové možnosti k náhradě kovů. Od té doby vývoj těchto materiálů nepřetržitě pokračuje a hranice jejich možností jsou tak neustále posouvány.

Související články
Lehký materiál s vysokou schopností absorpce energie

ARPRO je materiál vhodný pro řízení energie nárazu, který se vyznačuje unikátní kombinací vlastností, jako jsou schopnost absorpce energie, strukturální pevnost při velmi nízké hmotnosti, chemická odolnost, dobré tepelně- a zvukověizolační vlastnosti a recyklovatelnost.

Reklama
Reklama
Reklama
Reklama
Související články
Plasty pomáhají modernizovat strojírenství

S pokračujícím vývojem nových materiálů se mění i materiálová skladba strojírenských výrobků a zařízení. V současné době si již nelze rozvoj téměř všech strojírenských odvětví bez použití plastových materiálů představit. Vývoj pak ukazuje, že plasty budou hrát ve strojírenství stále významnější úlohu.

Synergie: klíč úspěchu

Na to, jak je mladý už toho ve své profesi dokázal vskutku hodně. Už na začátku vysokoškolského studia začal podnikat v oblasti jachtingu, do čehož spadá například distribuce materiálů pro povrchové úpravy a poradenství. Dnes je Ing. Viktor Brejcha nejen spojován se společností Sea-Line, ale především je specialistou pro kompozitní materiály ve společnosti Siemens Mobility.

Finance pro podnikání - Zaostřeno na úspory energie

„Je lepší dobrý úvěr a podpora úvěru než dotace. Jen tak se prokáže životaschopnost projektu.“ To jsou slova Ing. Vladimíra Fabera, zakladatele a dnes předsedy dozorčí rady české strojírenské společnosti FMP.

Plasty a kompozity v inovaci strojírenských výrobků

Plasty a kompozity s polymerní matricí přinesly revoluci v materiálových přístupech ke konstrukci strojírenských výrobků a zařízení. Nepřetržitě probíhající materiálové inovace v oblasti plastů a kompozitů spoluvytvářejí inovativní řešení ve strojírenství. Reagují na potřeby strojírenského průmyslu a stávají se kontinuálním procesem s jasnou perspektivou do budoucna.

Využití výrobků z recyklovaných plastů

Plastové odpady a jejich využití je v současné době velmi diskutovaným tématem. Očista naší země je velice důležitá, protože spousta plastového odpadu končí na skládkách a ve vodách oceánů. Proč tento odpad nezpracovat v rámci recyklace na smysluplné výrobky?

Laserové řešení pro plastikářský průmysl

Konvenční technologie opracování plastů již v mnoha případech nevyhovuje požadavkům koncových uživatelů. Moderní lasery posouvají kvalitu výroby plastů na zcela novou úroveň. Lastic představuje implementaci nejmodernějších laserových technologií a ergonomického ovládání do jediného produktu, jenž je navržen tak, aby jeho aplikace do stávajících výrobních linek byla zcela bezproblémová.

Aditivní technologie pro Průmysl 4.0

Výrobní stroje pracující na principu aditivních technologií si generují samy vlastní výrobní strategii a dráhy. Nepotřebují zvláštní přípravu výroby. Ta spočívá pouze v umístění výrobku do výrobního prostoru stroje.

Aditivní technologie (nejen) v leteckém průmyslu

3D tisk, neboli aditivní výroba, v dnešních dnech zažívá opravdový boom. Většina firem technického zaměření, které jsou na špičce v oblasti inovací, tuto technologii vlastní, nebo alespoň externě využívá. Obdoba této technologie však není v přírodě nová, ani nijak výjimečná.

Nový pomocník do nástrojárny

Rodinný podnik Lukov Plast z Českého Dubu je profesionální firma s dynamickým vývojem a mnohaletými zkušenostmi. Zaměřuje se na vývoj a výrobu vzhledových i technických plastových dílů a elektro dílů pro automobilový průmysl. Jeho hlavní činností je výroba komponentů či celých sestav slunečních clon. Vlastní výrobu plastových dílů zajišťuje včetně výroby sériových nástrojů. V současné době disponuje 34 vstřikolisy a zhruba 550 vstřikovacími formami a několika montážními linkami.

20 milionů lakovaných klik pro všechny značky automobilů

Moderní doba přináší moderní technologie také do automobilového průmyslu i samotných automobilů. Bezdotykové otvírání např. zadních dveří se již u některých modelů automobilů různých značek objevuje, avšak doba ještě nedospěla k úplnému odstranění vnějších klik k mechanickému otevírání vozu. Společnost WITTE Automotive se orientuje na výrobu zámků a zámkových aretací pro automobily snad všech světových výrobců. V novém závodě v Ostrově u Karlových Varů nedávno uvedla do provozu také velmi moderní lakovací linku právě pro vnější lakované kliky automobilů.

Reklama
Předplatné MM

Dostáváte vydání MM Průmyslového spektra občasně zdarma na základě vaší registrace? Nejste ještě členem naší velké strojařské rodiny? Změňte to a staňte se naším stálým čtenářem. 

Proč jsme nejlepší?

  • Autoři článků jsou špičkoví praktici a akademici 
  • Vysoký podíl redakčního obsahu
  • Úzká provázanost printového a on-line obsahu ve špičkové platformě

a mnoho dalších benefitů.

... již 25 let zkušeností s odbornou novinařinou

      Předplatit