Černá ocel, která se dělí za použití kyslíku, v místě řezu z podstatné části vyhoří, a to díky obsahu dusíku. V tomto případě se při dostatečném výkonu laseru a vhodném nastavení neobjevují zpravidla zmíněné otřepy a hrana je na omak hladší.
Nerezovou ocel je teoreticky možné také dělit za použití kyslíku či tlakového vzduchu, nicméně tyto plyny se pro dělení nerezu nepoužívají. Důvod je jednoduchý – snížené množství uhlíku a popuštění řezné hrany způsobí, že tato hrana ztratí svou odolnost vůči korozi. Proto se nerezový materiál dělí za využití plynů, které exotermickou reakci nepodporují, ale naopak potlačují. Nejčastěji se za tímto účelem využívá technický dusík ve vysoké čistotě 5.0, který je zárukou zachování vlastností materiálu. Zabráněním hoření uhlíku v oceli dojde u materiálu pouze k jeho tavení a roztavený materiál je vytlačen asistenčním plynem řezem směrem dolů. Při nedostatečném roztavení či nedostatečném tlaku plynu může docházet k zachycení taveného materiálu na spodní straně řezu a vzniku okuje. Horní okraj řezné hrany bývá naopak nebezpečně ostrý.
U barevných kovů – které uhlík neobsahují – se využívá opět principu tavení materiálu, který je vytlačován plynem pod velkým tlakem. I v tomto případě je využit dusík, který je vhodný k prudkému ochlazení okrajů řezu, nicméně jeho čistota může být výrazně nižší než při řezu nerezové oceli. I zde dochází na spodní straně řezu ke vzniku drobného okuje, který může být neznatelný, ale i poměrně rozsáhlý v závislosti na výkonu laseru, tloušťce materiálu a tlaku asistenčního plynu.