Vzdělávání zaměstnanců i manažerů není v úspěšných společnostech žádnou převratnou novinkou. Jeho obecným cílem je vyrovnat se se změnami - a to jak těmi, které přináší okolní prostředí (nové technologie, nové zákony a předpisy, nové metody práce), tak i interními (nástup nových zaměstnanců, přesuny zaměstnanců do nových rolí, reorganizace, změna strategie atd.).
Tradiční praxe podnikového vzdělávání však dnes naráží na meze svých možností. Prezenční školení mimo pracoviště je příliš nákladné, nejen pokud jde o náklady externí, ale i interní. Skupinové školení tradiční metodou poskytuje zpravidla také jen malý prostor pro jednotlivce, aby si své vzdělávání sám řídil (tempo, metoda, intenzita, formy procvičování), nehledě na nemožnost individuálního přístupu lektora ke studentovi.
Nejen v podnikové sféře, ale i ve vzdělávacích institucích se proto rozvíjí distanční vzdělávání. Tato forma je založena na výraznější roli studenta, role učitele se naopak posouvá směrem k roli průvodce a pomocníka. Rozvoj informačních a komunikačních technologií vnesl do oblasti distančního studia skutečnou revoluci - doplnil čtení textu vnímáním obrázků, grafů a schémat, nasloucháním mluvenému slovu, sledováním videozáznamů. Hlavní kvalitativní změnu však přinesla interaktivní povaha práce s informačními technologiemi - a to v dvojím ohledu: jednak "zabudovaná" v kurzech (kdy např. odpovědi studenta určují další průběh kurzu), jednak ve vztahu k lektorovi, s nímž dnes studenti mohou komunikovat, aniž by byli omezováni časem nebo místem.
Multimediální kurzy, ať již v lokálních instalacích na CD-ROM nebo v síťových instalacích (e-learning), v reakci na poptávku zaplavily trh. Pro potřeby konkrétní organizace se ovšem spíše hodí vývoj vlastních kurzů, které by měly určitou návaznost a lépe by odpovídaly konkrétním potřebám organizace. Pořizovací náklady takových kurzů jsou však příliš vysoké na to, aby je zaměstnanci využívali pouze podle své chuti.