Základní a aplikovaný výzkum prováděný vysokými školami je dominantně financován z veřejných zdrojů. Naproti tomu experimentální vývoj je z největší části financovaný podnikatelskou sférou, pro kterou vývoj nových produktů představuje strategický klíč k udržení konkurenceschopnosti a zajištění dlouhodobého růstu. I proto investují vyspělé ekonomiky EU na podporu výzkumu a vývoje kolem 3 % HDP ročně (veřejné i soukromé zdroje dohromady). V případě České republiky to jsou přibližně 2 % HDP, což nás řadí k lepšímu průměru.
Nedávno provedený průzkum společnosti Deloitte ukázal, že firmy v České republice chtějí využívat především více nástrojů podpory výzkumu a vývoje (dotace, záruky, půjčky, daňové zvýhodnění apod.). Právě různorodost nástrojů podpory výzkumu a vývoje považují společnosti za klíčovou pro své další rozhodování a přikládají jí často větší vliv než samotné výši podpory, která však také bezesporu hraje významnou roli. Úkolem zákonodárců na národní i nadnárodní (evropské) úrovni je připravit takové prostředí, které bude motivovat firmy k provádění výzkumu a vývoje. Základním motivačním nástrojem v rukou zákonodárců je finanční veřejná podpora. Ta může být buď tzv. přímá, ve formě dotací, nebo tzv. nepřímá, ve formě daňových úlev. I přesto, že v jednotlivých státech jsou modely podpory různé, využívá většina států v EU právě kombinaci těchto nástrojů.
Podle statistik bylo v České republice v roce 2014 vynaloženo na výzkum a vývoj celkem 85,1 mld. Kč, přičemž 28 mld. Kč pocházelo z veřejných zdrojů a zbývající část 57,1 mld. Kč ze soukromých zdrojů podniků. Není bez zajímavosti, že Česká republika byla v roce 2013 jedničkou v objemu přijaté zahraniční podpory na výzkum a vývoj na jednoho obyvatele ze zdrojů EU. Toto prvenství je však spíš perličkou – důležitá jsou celková čísla, ve kterých už Česká republika takto neexceluje.