S provedenými experimenty modální analýzy může být konečně vizualizován tvar vlastní frekvence stroje. K tomu byla dále zobrazena geometrie stroje pomocí síťového modelu, jehož uzlové body pokaždé představují jednotlivé měřené body. Na každém tomto měřeném bodě je zachycena příslušná frekvence poddajnosti. Dále bylo možné zjistit chování vlastní konstrukce stroje a tuto vizualizovat. Tímto způsobem bylo možné lépe pochopit chování stroje, tj. vibrace při různých frekvencích, a určit místa s dosud nevyužitým potenciálem zlepšení konstrukce stroje.
Modální analýzou lze zobrazit pro každou zjištěnou (identifikovatelnou) kritickou vlastní frekvenci odpovídající tvar vibrací (obr. 3). Vlastní tvar při 30 Hz vykazuje překlopení frézovací jednotky a upínače obrobků ve směru osy Z, zatímco u frekvence 35 Hz existuje protifázové překlopení frézovací jednotky a upínače obrobků ve směru osy X. Při 55 Hz naproti tomu je pozorovatelná rotace frézovací jednotky kolem osy Y. Na základě měření byl pomocí metody konečných prvků (FEM) sestaven simulační model stroje, aby bylo možné provést přesné zkoušky jeho chování. Tvoření simulačního modelu probíhalo ve třech krocích: abstrakce (zobecnění), zesítění a spojení (sdružení) strukturních částí. V prvém kroku byly všechny části struktury zjednodušeny, aby se příliš neprodlužoval čas výpočtu. Stupeň přípustného zjednodušení je možné určit podle výsledků naměřených při mechanických zkouškách.
Z modální analýzy plyne, že všechny pozorované vlastní módy z deformace pocházejí z jednoho zdroje (boční jednotky nebo střední jednotky). Na tomto základě byly boční a střední jednotka zjednodušeny jen málo, zatímco frézovací jednotka a upínač obrobků byly zjednodušeny více. Následně byly všechny jednotlivé části zesíťovány, přičemž se velikost elementu sítě orientovala podle stupně abstrakce komponent struktury konstrukce.
V následujícím kroku byly jednotlivé strukturní části spojeny do vlastního simulačního modelu. Problém při tom představovalo vyobrazení spojení mezi jednotlivými stavebními částmi konstrukce. V reálu byly strukturní části spojeny ložisky, vedením apod. V simulačním modelu bylo spojení těchto částí zobrazeno jako pružný element, jehož poddajnost byla vzata z katalogu výrobců. Ve všech případech však nebylo možné určit poddajnost z katalogu. Zde museli pracovníci WZL použit vlastní zkušenosti z výzkumu strojních zařízení. Mimo jiné ve WZL vyvinuli také výpočetní programy, pomocí nichž bylo možné stanovit vlastnosti určitých částí stroje. Po vytvoření kompletního simulačního modelu bylo provedeno porovnání s výsledky z měření zkoušek stroje. Porovnání kritických vlastních tvarů ze simulace s konkrétními měřeními na stroji je na obr. 4.