Škoda byl mužem velké vnitřní energie, kterou plně věnoval rozvoji továrny. V jejích prostorách obvykle dlel od brzkého rána do pozdního večera, někdy i přes noc. Uměl snít o dynamickém provozu s novými výkonnými stroji, ale zároveň stát pevnýma nohama na zemi, když si plně uvědomoval význam páry a masové tovární výroby, stejně jako rodícího se trendu, že bez kvalitního železa a oceli bude jen někde na chvostu průmyslového rozvoje, který již neodbytně klepal i na dveře střední Evropy. Brzy začal budovat novou slévárnu železa a kovů, přičemž současně zahájil rekonstrukci starých dílen, kotelny a montážní budovy. Posléze převzal po Hahnenkammovi senioru, dědečkovi své choti Herminy, další pozemky v Doudlevcích (dnes součást Plzně), kde zavedl strojní a parní provoz.
Když Evropu zastihla hospodářská krize, Škoda nepropadal skepsi, ale naopak ještě více zintenzivnil své úsilí. Právě v této těžké době se ukázal i jako vynikající diplomat, když se mu podařilo vyjednat nová odbytiště hlavně pro dodávky strojního zařízení cukrovarů v Uhrách, na Balkáně, v Polsku a také na Ukrajině a v Rusku. Spolupráce s posledně jmenovanými byla tak úspěšná, že si Škoda v Kyjevě dokonce otevřel obchodní zastoupení, kde pracovalo 22 lidí. A tak lze říci, že základním článkem Škodových závodů byla v této době strojírna, která dokázala do roku 1878 vyprodukovat mechanismy pro 25 cukrovarů a 11 sladoven a pivovarů, dále stroje pro české doly a hutě a v neposlední řadě i válcovny železa - a to i do Maďarska a Německa.