Zinek v elektricky vodivém kontaktu se železem při ovlhčení působí jako tak¬zvaná obětovaná anoda. Zinek se ve většině korozních prostředí vyznačuje niž¬ším elektrochemickým potenciálem, než má železo, přednostně oxiduje a za¬jišťuje, že ocel nekoroduje.
Druhou jeho významnou vlastností je, že při nanášení ponorem do roztave¬ného kovu dokáže na povrchu oceli vytvořit přirozenou, dostatečně tlustou a velmi odolnou kovovou bariéru, která substrát odděluje od korozního pro¬středí.
Třetím důležitým aspektem je schop¬nost zinku účinně se pasivovat. Čistý zi¬nek, je-li vystaven půso-bení atmo¬sféry, okamžitě oxiduje a pokrývá se vrstvič¬kou chemicky nestabilního oxidu zinečnatého. Pokud je poté ex¬ponován v suchém a dostatečně větra¬ném prostředí, reaguje oxid zinečnatý se vzdušným oxidem uhličitým a po¬stupně se přeměňuje na uhličitan zi¬nečnatý (materiál pati¬nuje). Tato slou¬čenina vyniká dobrou mechanickou i chemickou odolností, ale především pokrývá podklad v konzistentní nepro¬pustné vrstvičce a zabraňuje další oxi¬daci zinku. Jak patina z povrchu sliti¬nového povlaku vlivem eroze po¬malu ubývá, neustále se doplňuje ze zásoby zinku naneseného na pozinkova¬nou součást. Schopnost zinku přirozeně se pasivovat má za následek vý¬znamné snížení jeho korozní rychlosti v atmosférickém prostředí.