Budoucí renomé české justice

Své názory nám sdělily na slovo vzaté kapacity v oboru – prof. JUDr. Jiří Jelínek, CSc., profesor trestního práva, kriminologie a kriminalistiky, vedoucí katedry trestního práva PrF UK, a JUDr. Tomáš Sokol, jeden z nejznámějších českých právníků, spolumajitel Advokátní kanceláře Brož, Sokol, Novák, místopředseda České advokátní komory a prezident Unie obhájců ČR.

Ani při výuce, ani při plnění vědeckých úkolů nedochází v naší oblasti ke vzniku nového produktu nebo látky, nevymýšlíme nové vědecké postupy nebo přístroje,“ vysvětluje rozdíl od ostatních oborů Jiří Jelínek. „Můžeme maximálně vymyslet nový způsob ochrany či regulace nějakého jevu, vynálezu a podobně nebo napsat dobrou či špatnou učebnici.“

Nicméně ke spolupráci mezi úspěšným advokátem a (nejen) jeho „Alma mater“ dochází poměrně často. JUDr. Sokol říká: „S akademickou sférou spolupracuji především tím, že učím některé právní předměty na VŠ CEVRO. Občas, pokud mne o to požádá prof. Jelínek, učiním pro jeho studenty přednášku na téma ‚Meze trestní obhajoby‘. Občas se také zúčastním nějaké diskuze či konference s tématy, které souvisejí s právem nebo trestním právem na jiné vysoké škole. Někdy také v naší kanceláři praktikují studenti, byť v nijak rozsáhlé míře a bez nějakého sofistikovanějšího záměru. Žádné konkrétní cíle, zastřešené nějakým projektem, ať již interním, nebo jiným, však naše advokátní kancelář nemá.“

„Doktoru Sokolovi dáme smlouvu o provedení práce a zaplatíme asi tolik, kolik stojí za dobu přednášky parking v hotelu Intercontinental naproti fakultě,“ dodává profesor Jelínek. „Přednáška má přitom mezi posluchači velký ohlas. Je-li to ta ideální spolupráce s komerční sférou, nevím…“

Přitom právě v oblasti trestního práva existují případy, kdy by spolupráce akademické a komerční sféry mohla přinášet významné ovoce. Podle slov profesora Jelínka například v případě, kdy Ministerstvo spravedlnosti již 30 let neúspěšně tvoří projekt nového českého trestního řádu a za ta léta utratilo nemalé peníze za něco, co zatím ještě ani nedoputovalo do Parlamentu. Přitom kdyby vyhlásilo konkurz na zhotovení tohoto díla a zaplatilo za to pár milionů, jistě by se našlo akademické pracoviště, které by se zúčastnilo konkurzu a posléze by projekt rekodifikovaného trestního řádu vymyslelo, a to rychleji a levněji.

„V obecné rovině by spolupráce akademické a komerční sféry měla přinést rozvoj toho kterého vědního oboru a současně i celé společnosti,“ zamýšlí se profesor Jelínek. „Četl jsem, že ve Velké Británii testují umělou inteligenci, která má až 80 % běžných rutinních úkonů v oblasti práva vykonávat sama. To by si však vyžádalo standardizaci nejrůznějších podání, žádostí, rozhodnutí. Zní to samozřejmě až neuvěřitelně. My zde v České republice se ale mimo jiné potýkáme s nedostatkem nikoli umělé, ale lidské inteligence. Na její limity narážíme zejména při interpretaci a aplikaci právních norem, jejichž tvůrcem je Parlament.“

JUDr. Sokol k tomu podotýká z hlediska své praxe: „Je těžké posoudit, co může přinést spolupráce mezi akademickou a komerční sférou v naší zemi, pokud jde o oblast práva. Na druhé straně ale slyším z řady míst, že studenti, kteří vycházejí z vysoké školy, nemají příliš velké praktické zkušenosti, což je na jednu stranu logické, ale na druhou stranu by to možná mohlo být lepší, pokud by byla tato spolupráce intenzivnější. Je však potřeba vnímat to tak, že advokátní kancelář je sice stejný podnikatelský subjekt jako obchodní společnost, která provozuje tovární výrobu, ale možností přijímat studenty tak, aby si i v době studií již osvojovali některé praktické zkušenosti, je poněkud méně. Především tu je problém s advokátní mlčenlivostí. Nepanuje velké nadšení z přílišného rozšiřování okruhu osob, které mají přístup k chráněným informacím, a přitom nejsou zaměstnanci nebo advokáty, tedy jsou pro případ porušení mlčenlivosti nepostižitelní nebo postižitelní jen velmi obtížně. Pro účely soudního řízení nejsou praktikanti také příliš využitelní, mohou toliko pořizovat rešerše. Celkově pak v rámci činnosti advokátní kanceláře není mnoho pomocných či jednoduchých prací, které by mohl vykonávat praktikant.“

Podle slov Tomáše Sokola po dlouhou dobu byla advokacie, konkrétně přijetí do advokátní kanceláře, obtížně dosažitelnou metou. Dnes se situace obrátila: absolventi právnických fakult podle něj v mnohem větší míře dávají přednost jiným profesím, zejména ve státní správě.

„Proč, to je jiná otázka,“ zamýšlí se. „Někdo tvrdí, že jsou absolventi pohodlnější, někdo že prostě jen preferují klidnější život. Prostě obecně advokacie již není tak populární. To motivuje úvahy o různých aktivitách právě ve vztahu k studentům Právnické fakulty, které by je vázaly k advokátním kancelářím, a tak byl zajištěn přísun advokátních koncipientů. Nicméně ani zde nejde o žádnou ucelenou linii. Znám názory zástupců několika větších advokátních kanceláří, ale ani na své úrovni společníka advokátní kanceláře, ani z úrovně místopředsedy České advokátní komory nemám informace o něčem, co by se dalo nazvat posunem k lepšímu. Spíš jde asi o vývoj, jehož plusy a minusy teprve v budoucnu budeme hodnotit.“

Nejen, že jich je málo, ale navíc absolventi právnických fakult, kteří přicházejí do praxe, na druhé straně neoplývají zkušenostmi z reálné právní praxe. Nejen, co se týká soudních řízení, ale i jednání s klienty, vystupování na veřejnosti apod. Nad tím, co mohou pro zlepšení tohoto stavu dělat školy a co by měli dělat sami studenti, se zamýšlí Jiří Jelínek.

„Nemohu hovořit za všechny Právnické fakulty v České republice. Myslím, že situace je jiná, pokud jde o Prahu a Brno, a jiná, pokud jde o regionální fakulty v Olomouci nebo v Plzni. Nářky nad úrovní absolventů právnických fakult jsou věčné a věčný je i spor, co se má a musí učit na fakultě, co se může učit na fakultě a co je třeba se naučit v praxi.

Naši studenti z Právnické fakulty UK v Praze mají často pocit, že fakulta je příliš teoretická a že mají malý kontakt s praxí, přičemž o podobě tohoto kontaktu zpravidla nemají žádnou ucelenou představu. Musím říci, že v mnohém mají pravdu. Budu hovořit jen o situaci při výuce trestního práva, ale myslím si, že řečené platí i pro občanské právo a některé jiné právní obory platného práva. Myslím si, že výuka trestního práva by měla být v učebním plánu předsunuta dopředu, neměla by začínat až v zimním semestru třetího ročníku, a měla by být časově více dotována, o jeden semestr. Posluchači by začali dříve studovat platné právo a studovali by déle, mohli by se také dříve specializovat, mohli by si zvolit kvalifikovaněji téma diplomové práce. Tím by také byli lépe vybaveni pro právní praxi.

Shodou okolností jsem o tom hovořil koncem května na zasedání našeho fakultního Akademického senátu a tato představa posluchače – členy Akademického senátu a některé senátory učitele – velmi zaujala. Posluchači mohou pro tuto věc udělat více tím, že budou tuto myšlenku aktivně podporovat prostřednictvím svých zástupců v Akademickém senátu, ale i tlakem zdola. Myslím si, že věc se prosadí sama, ale až časem, který může být aktivní pomocí studentů zkrácen.“

Na otázku, zda může tuto situaci pomoci řešit stát, odpovídá závěrem Tomáš Sokol: „Jsem zvyklý vnímat stát z hlediska principu laissez-faire, a tedy, pokud to je jen trochu možné, od něj nic neočekávat a ani nežádat. Myslím, že pro danou oblast to platí také.“

Hana Janišová, Foto Jan Kolman

TSokol@akbsn.eu

jelinek@prf.cuni.cz