Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Člověk nemusí být geniální, aby založil nadaci říká filantrop Petr Sýkora
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.
Nomenklatura: Management a řízení

Člověk nemusí být geniální, aby založil nadaci říká filantrop Petr Sýkora

Nadaci Dobrý anděl je v letošním roce sedm let. Dary a pomoc malým onkologickým pacientům nevnímá Petr Sýkora jako nějaké mecenášství. Akorát si myslí, že pomáhat je morální povinnost těch, kteří pomáhat mohou. Pragmatický přístup, který získal za léta tvrdého podnikání, bere jako benefit pro úspěšné fungování nadace.

MM: Když jsem pročítala webové stránky nadace Dobrý anděl, zaujalo mne vaše vyjádření „Co víc si mohu přát? Chtít méně a moci více dávat.“ Dle mého názoru je to velmi silné vyjádření. Je to váš životní postoj?

P. Sýkora: Přesně si pamatuji, kdy mne tato věta napadla, což si obvykle nepamatuji. Letěl jsem asi před šesti lety z Nového Zélandu do USA. To je dlouhý let. Měl jsem čas přemýšlet. Věta, kterou citujete, je výsledkem mého vývoje v oblasti filantropie a činnosti Dobrého anděla. U mne nešlo o nějaký zásadní zlom. Chápu však, že někteří lidé to tak mohou mít. U mne to byl pomalý a pozvolný proces. Především jsem pochopil, že dlouhodobé štěstí není ve věcech, ani v zážitcích, a dokonce ani v lidech, kterými se obklopujeme, a už vůbec ne v množství peněz. A není dokonce ani ve znalostech a vědění. To je jedna rovina mé cesty k založení Dobrého anděla.

Druhá rovina se týká našich přání a motivací. Čím více chceme, ať už pro sebe, nebo pro lidi kolem nás, tím více se stáváme sobečtějšími a zranitelnějšími. Čím více máme přání, tím více a častěji jsou tato přání nesplněná nebo nesplnitelná. Svět kolem nás se neustále mění a nelze vyhovět všem, a nakonec ani sobě. Čím víc si toho budu přát, tím víc budu ve skutečnosti nespokojený. Takže se dostáváme zpět k vaší otázce. Co bych si ještě přál? Přál bych si toho moc nepřát. To neznamená, že člověk musí být asketa, hladovět v jeskyni a všechny peníze rozdat. Tam nemířím. Jsem schopen a připraven se podělit a pomáhat.

MM: S tím souvisí i další otázka. Myslíte si, že charita, konkrétní pomoc člověku, a tím myslím především finanční pomoc, kdy hmatatelně dáváme „ze svého“ je v každém z nás? Je to výchovou, nebo genetickou výbavou? Musí do toho člověk „dozrát“, prožít si nějakou osobní, možná negativní, zkušenost?


Petr Sýkora vystudoval mezinárodní vztahy na VŠE v Praze, poté získal titul MBA na Thunderbird School of Global Management v Arizoně. Společně s Janem Černým založili firmu Papirius. V roce 2006 ji prodali americké firmě Office Depot. V roce 2011 založili nadaci Dobrý anděl. Za své charitativní a filantropické počiny obdržel cenu VIA BONA – srdcař roku a cenu Arnošta Lustiga.

P. Sýkora: Začnu u Dobrých andělů. Jsou v každé vesničce a jsou to lidé různí. Spíš než bohatí jsou to lidé středního nebo nižšího příjmu, kteří si uvědomují, že v těžké zdravotní životní situaci chybí mnoha lidem peníze. Jsou schopni se do jejich situace vžít a vcítit. To já bych před 20 lety neuměl, protože jsem přemýšlel o jiných věcech. Občas, když čteme o Billu Gatesovi a opravdových mecenáších, tak to vytváří iluzi, že člověk musí být milionář, aby pomáhal. A to je škoda. Myslím, že mecenášství a pomoc druhým si musíte ochutnat a vyzkoušet. Moje zkušenost je, že právě v oblasti finančních darů je to nejjednodušší. Těžší je pomoci někomu v obtížné emocionální situaci, kdy on se potřebuje svěřit a vy jste mu oporou. Lidí, kteří jsou na takovou pomoc připraveni, je méně. Myslím si, že dobrý pocit ze života přináší pomoc druhému člověku.

MM: Již na začátku 90. let jste byl velmi úspěšným podnikatelem. Jaká byla Vaše nejsilnější motivace odejít z podnikatelské sféry?

P. Sýkora: S mým kamarádem ze studií Honzou Černým jsme začali podnikat poměrně brzy. Byl rok 1993, bylo nám 18 let a na kole jsme rozváželi kancelářský papír. Byli jsme plní energie, ničeho jsme se nebáli a ničemu jsme nerozuměli. S Papiriusem, který pak byl jednou z největších firem tohoto druhu ve střední Evropě, jsme strávili 16 let. V roce 2006 jsme firmu prodali a chtěli něco nového. Správný nápad na druhý Papirius nepřicházel. Pak se objevil Andrej Kiska, který nám představil Dobrého anděla. Nám se projekt líbil. Jednoduchost, přímočarost, pravidelnost a naprostá transparentnost, to bylo něco, co by mohlo fungovat. Tento pragmatický přístup, který jsme získali za léta tvrdého podnikání, se nám v tomto případě moc hodil. Také jsme si byli vědomi toho, že ne každý si může takový projekt dovolit realizovat a financovat. Kromě toho, že potřebujete nějaký kapitál, tak i k životaschopnému, dlouhodobě fungujícímu projektu jsou dobré manažerské zkušenosti.

Co se týká byznysu, ten nám nechybí. Znám hodně lidí, kteří jsou opravdu bohatí a byli by bohatí v očích každého v této zemi, ale oni se bohatí necítí. Mají nějakou fixní částku ve své hlavě a teprve až bude reálná, tak se budou cítit bezpečně. Možná ani to ne. Takže otázka množství peněz to není. Je to relativní.

MM: Proč zrovna projekt Dobrý anděl? Jste známý svými sportovními aktivitami a cestováním. Mohl jste si třeba vybrat podporu handicapovaných sportovců nebo cokoliv jiného. Měl jste nějaký osobní impulz, který rozhodl, že to bude právě pomoc vážně nemocným, převážně onkologickým, dětem?

P. Sýkora: Žádný konkrétní impulz, já, ani nikdo z mým kamarádů, jsme neměli. V podstatě byly dva aspekty, které nás s Honzou Černým vedly k rozhodnutí, proč zrovna Dobrý anděl. První jsme pochopili hned. Druhý jsme si museli ověřit. Zásadní bylo naše přesvědčení, že Dobrý anděl by opravdu mohl pomoct hodně lidem. Velmi efektivně a velmi průhledně. Systém vymysleli Slováci. Věděli jsme, že pokud budeme dělat Dobrého anděla důkladně, poctivě a pořádně, jako jsme dělali svůj byznys, tak to bude fungovat.

Druhá otázka, kterou jsme potřebovali vyřešit – kdo potřebuje nejvíce pomoct, komu bychom byli nejvíce prospěšní? A v tom nám naše podnikání zase pomohlo. Jak jsem již říkal, ze začátku jsme s balíky papíru jezdili přímo k zákazníkovi. Důkladně jsme znali jeho potřeby. Obdobně jsme to zkusili s Dobrým andělem. Poprosili jsme nadační fond Krtek, aby nám vytipoval několik rodin. Začali jsme jim s Honzou Černým pravidelně zasílat finanční dar. To jsme dělali asi rok. Seznámil jsem se například s jednou maminkou, samoživitelkou, která měla vážně nemocného syna a byla s ním dlouhodobě hospitalizovaná v nemocnici v Motole. Druhé dítě měla někde u známých v Benešově. Neměla peníze a její situace byla velmi náročná především psychicky, organizačně a celkově lidsky. Takže po těchto silných zkušenostech jsme si řekli, že projekt Dobrého anděla chceme opravdu udělat.

MM: Bylo těžké najít kolegy, s kterými byste vytvořil bezpečné a funkční zázemí Dobrého anděla? Zdá se mi, že dnešní doba je spíše taková predátorská? Jakou máte zkušenost vy?

P. Sýkora: Začnu od konce vašich otázek. Žijeme rychleji, než jsme žili my před 20 lety nebo než naši rodiče. Dnes je více informací. Někdy je to dobře, někdy špatně. Na kolik je doba agresivní a predátorská, to je těžší otázka. Já si myslím, že je to velmi individuální a subjektivní. Zažil jsem roli podnikatele a svět jsem vnímal jako byznysmen. Nebylo to jednoduché, ale s nějakými velkými agresory jsem se nepotkal. Například korupci, o které dnes hodně mluvíme, jsem vůbec nezažil. Lidé, které vidím ve svém životě já, predátorští nejsou. Nyní jsem v prostředí Dobrého anděla a všichni chceme pomáhat. Mám štěstí s takovými lidmi pracovat. Chápu však, že někteří žijí ve světě zla a negativ. Ale každý máme ve svém životě volbu. Dobrý anděl je obklopen lidmi, kteří nám nezištně pomáhají. Ať už jsou to moji kolegové, nebo další filantropové, nebo Dobří andělé.


„V současné době finančně podporujeme 3 500 rodin. Spíš než lidé bohatí jsou to lidé středního nebo nižšího příjmu, kteří si uvědomují, že v těžké zdravotní životní situaci chybí mnoha lidem peníze. Systém rozdělování příspěvků funguje tak, že tři měsíce je sbíráme, často po stokorunách. První pracovní den dalšího měsíce je rovnoměrně rozdělíme stejnou částkou mezi všechny rodiny. Momentálně je to zhruba 18,5 milionů měsíčně, což dělá asi 5 000 korun na jednu rodinu,“ říká Petr Sýkora.

 

MM: Velmi se mi líbí, jak máte jednoduše nastavený a popsaný systém, jak pro dárce, tak pro příjemce. Byla cesta, kterou jste za těch osm let ušli, až tak jednoduchá? Co bylo nejtěžší?

P. Sýkora: Nejtěžší bylo rozhodování. Do Papiriusu jsme skočili den ze dne. Vůbec jsme se nebáli. Během těch 16 let fungování firmy jsme udělali mnoho chyb a měli hodně těžkých problémů. To nás poučilo.

V případě Dobrého anděla to bylo obráceně. Samotné rozhodnutí založit nadaci, která by pomáhala těžce nemocným dětem, nám trvalo poměrně dlouho. Minimálně půl roku. S Honzou Černým jsme hodně přemýšleli. S mojí ženou jsem o tom mluvil prakticky pořád. Rozhodování jsme věnovali opravdu hodně času a bylo to těžké.
Na co si dát pozor? Čeho se při takových aktivitách vyvarovat? To by byl dlouhý seznam. Pokud bych jmenoval ty nejdůležitější – je potřeba si důkladně promyslet, jaký má projekt přesně cíl, co chce plnit, a toho se držet. Uvedu příklad. Když jsem vybíral kolegy do Dobrého anděla, hlásilo se mnoho lidí z jiných neziskových organizací. Ptal jsem se jich, komu pomáhají a co dělají. Většina z nich nedokázala jednoznačně odpovědět. Někdy jsem měl pocit, že dělají všechno a nic. To není správná cesta. Pokud se již rozhodnete, zabývejte se pouze činností, pro kterou jste se rozhodli. Budete mít tendenci nabalovat další aktivity, ale je nutné se držet původní myšlenky a zajistit projektu jasnost a jednoduchost.

MM: Důvěra dárce v transparentnost je asi to nejdůležitější. Váš model, že každý dárce má přístup na svůj účet, kde si může kdykoliv najít, komu příspěvek pomohl, včetně toho, že si může přečíst příběh rodiny, se mi zdá velmi transparentní. Přesto, kdo a jak určuje prioritu potřebnosti a výši finančních prostředků, která jde konkrétnímu příjemci?

P. Sýkora: Jsme moc rádi, že v současné době finančně podporujeme 3 500 rodin. Systém funguje tak, že tři měsíce sbíráme, často po stokorunách, dary od dobrovolníků. První pracovní den dalšího měsíce je rovnoměrně rozdělíme stejnou částkou mezi všechny rodiny. Momentálně je to zhruba 18,5 milionů měsíčně, což dělá asi 5 000 korun na jednu rodinu.

My si uvědomujeme a v praxi to také tak je, že potřeby každé rodiny jsou velmi odlišné. Některé rodiny bydlí v malém městečku, jsou úplné a jejich náklady mohou být menší. Jiné výdaje bude mít rodina, kde je jeden rodič, dítě je trvale ochrnuté a rodina bude žít v bytě zatížené hypotékou. Takže pokud bychom začali dělat radikální rozdíly ve výši nebo pravidelnosti příspěvků, nikdy bychom nedošli ke správnému rozhodnutí. Finance potřebují všichni. Ve skutečnosti určitě více, než jim dáváme. My nemáme ambici pokrýt celou škálu jejich potřeb. Díky Dobrým andělům pravidelně dostávají každý měsíc pět až šest tisíc korun, které se jim vždy hodí a mohou s nimi počítat. Pro někoho je to zoufale málo, pro někoho je to příspěvek na přilepšenou. Rodiče mohou dítěti zaplatit například hipoterapii, lázně nebo ošetřovatelku a jít třeba normálně jednou týdně na pivo.

Takže, jako v životě nelze dělat vše na 120 procent, tak i spravedlnost je nedokonalá. Nám, kdo děláme zázemí Dobrým andělům, by se nepodařilo, přes všechnu snahu a touhu po spravedlnosti, tento problém vyřešit. S pokorou přijímáme, že systém není tak úplně dokonalý.

MM: Jak řešíte náklady spojené s provozem nadace, z jakých zdrojů jsou hrazeny? Počítáte cca s „nějakou efektivitou“ financí vložených do nákladů nadace versus „efektivitou pomoci“ jednotlivým rodinám?

P. Sýkora: V současné době máme 11 stálých zaměstnanců. Na provoz nadace jsme s mým společníkem dali 25 milionů. Měli jsme spočítáno, že by mohly pokrýt pět let fungování Dobrého anděla. Bylo nám jasné, že pokud nám nikdo nepomůže, nepůjde to táhnout do nekonečna. Ale již po třech letech se k nám začali přidávat další dárci a filantropové. Většina z nich se ozvala sama. Čtvrtý rok se už podíleli na úhradě provozu 13,4 procenty. V roce 2016 se tento podíl navýšil na 34,8 procenta a nyní je to 89 procent.

MM: Ne příliš mediálně známý český podnikatel a velký filantrop Kvido Štěpánek říká: „Pomáhat je morální povinnost těch, kteří pomáhat mohou.“ Co vy na to?

P. Sýkora: Souhlasím, naprosto se s tímto výrokem ztotožňuji. Je to jejich povinnost. Na pomáhání, dávání a filantropii mám takový obyčejný pohled. Řekl bych, že jako je narození, smrt, práce nebo sport součástí našeho života, i dávání je jeho součástí. Jde to ruku v ruce s tím, že většinu života si bereme a dostáváme, ať už z přírody, nebo od jiných lidí. A když si to trochu více uvědomíte, je přirozené, že se rozhodnete někomu pomoct, podělit se nebo darovat. A není na tom nic mimořádného. Někdo nás s Honzou Černým řadí do kategorie mecenášů. To určitě nejsme. To je pro mne silné slovo. Nepostavil jsem Národní divadlo a nedělám žádné velké skutky. Akorát si myslím, že hromadit něco a nikomu nic nedat není správné. Podělit se o krajíc chleba je důležité.

 MM: Děkuji vám.



 

 

 

 

 

 


 

Další články

Management a řízení

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: