Smluvní vztah je sjednán i v tomto případě jako dvoustranný. Je-li tedy společnost jednou ze dvou stran pojistné smlouvy, platí, že právě ona je subjektem právního vztahu a jedině ona je na jeho základě nositelem smluvního závazku k úhradě pojistného. Pojistné tedy v tomto případě společnost hradí vlastním jménem, na základě vlastní smluvní povinnosti a pojišťuje se proti škodám způsobeným na svém majetku.
Na daňový režim pojistného u společnosti nemůže mít vliv ta skutečnost, že bez ohledu na sjednání pojištění má společnost zákonný nárok na náhradu vzniklé škody vůči členovi statutárního orgánu, přímo z titulu zákonné odpovědnosti za škodu. Pojištění je evidentně uzavíráno z důvodu zvýšení ochrany před souvisejícími riziky, tj. pro případ, kdy odpovědná osoba nebude schopna dostát svým zákonným povinnostem nahradit škodu.
Klíčové pro daňový režim pojistného u společnosti je to, nakolik lze objektivně a jednoznačně konstatovat příčinnou souvislost mezi vynaložením předmětného výdaje a dosažením, zajištěním a udržením zdanitelného příjmu. Uloží-li např. uzavření pojistné smlouvy valná hromada společnosti z důvodu zvýšení ochrany před riziky vyplývajícími z protiprávního jednání třetí osoby, jež mají vztah k podnikatelské činnosti a k obchodnímu jmění společnosti, je zřejmé, že existence pojistného vztahu je dána péčí o jmění společnosti, které je prostředkem k dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů.
Z hlediska možné otázky vzniku příjmu u člena statutárního orgánu je třeba říci, že samotný člen statutárního orgánu není v tomto případě subjektem smluvního vztahu. Jakémukoli daňovému subjektu nevzniká daňová povinnost pouze na základě toho, že jiné dva subjekty (zde společnost a pojišťovna) vstoupí do vzájemného právního vztahu, případně že na základě tohoto vztahu mezi nimi vznikají a zanikají (např. úhradou) určité smluvní závazky.