Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Dělejte to, co chcete vy, a nenechte se řídit blbci!
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Dělejte to, co chcete vy, a nenechte se řídit blbci!

Paní Markéta Šichtařová je ředitelkou společnosti Next Finance, ve které spolupracuje se svým mužem Vladimírem Pikorou, hlavním ekonomem Next Finance, například na tvorbě ucelených zpráv pro odběratele jejich denního zpravodajství.


Markéta Šichtařová je aktivní v mnoha oblastech: kromě práce pro vlastní společnost Next Finance, kterou založili společně se svým manželem Vladimírem Pikorou, píše blogy pro server iDNES (stala se v letech 2011, 2015, 2017 a 2018 blogerkou roku), je autorkou několika knížek: pohádek, bezlepkové kuchařky, čtivě psaných ekonomických titulů i s detektivním zaměřením (Lumpové a beránci). Některé z knih jsou kolektivním společným dílem obou manželů. Na knížkách si ceníme především toho, že přijatelným a srozumitelným způsobem dokážou pro naprosté laiky hovořit o problémech, před kterými mnohdy raději strkáme hlavu do písku a nasazujeme si (někteří) růžové brýle. Je to pohodlnější, ale pak vás může vývoj zaskočit. Ten, kdo na základě informací uvažuje dopředu, není pak tolik překvapen. Ale jde i o státní instituce, které by měly být v tomto případě více předvídavé. Bohužel se tak mnohdy neděje, ke škodě věci. Nutno říct, že predikce vyslovené v knížkách autorské dvojice Šichtařová – Pikora se později splnily do puntíku (například Pilíř důchodového pojištění). Markéta Šichtařová je ale velmi aktivní (skutky i radami) i v oblasti domácích porodů.
(Zdroj: archiv Markéty Šichtařové)

Měli jsme možnost se zeptat Markéty Šichtařové na to, co ji vedlo k tomu, aby se osamostatnila v podnikání, co jí takový způsob obživy přináší a jak dokáže skloubit rodinný život (s panem Pikorou mají zatím šest dětí, všechny se narodily doma) s profesionálním životem. Zeptali jsme se jí i na probíhající krizi.

MM: Jaká byla vaše cesta k Next Finance?

M. Šichtařová:
Byla dost přímočará. Nejprve jsem pracovala v ČSOB v oddělení ekonomických analýz a poté ve Volksbank jako hlavní ekonom. Zjistila jsem ale, že práce v korporátu mi nepřináší uspokojení – a proto jsem chtěla dělat něco svého, sama za sebe. To se mi povedlo.

MM: Jaká úskalí vás na cestě za vaším cílem čekala?

M. Šichtařová:
V podstatě žádná, dala jsem jednoho dne výpověď a odešla. S manželem jsme pak založili Next Finance, projekt, o kterém jsme už dlouho před tím uvažovali.

MM: Takže „dělat sama na sebe“ je pro vás výhodnější?

M. Šichtařová:
Ano, práce v korporátu mě vyloženě nebavila, přináší to mnohá úskalí v řešení nepodstatných maličkostí, které ale musíte mnohdy dennodenně i nečekaně řešit – a to vám ubírá energii. Teď ten problém nemám a vše dělám tak, jak si sama rozvrhnu.

MM: Je velký rozdíl mezi tím být zaměstnancem a být sama sobě šéfem?

M. Šichtařová:
Je. Hned první den, kdy jsem nastoupila do banky, jsem pochopila, že nejsem zaměstnanec. Dokážu vydržet v instituci jen nezbytně dlouhou dobu, abych vstřebala know-how, zjistila, jak to v korporátu funguje, jaké konkrétní typy analýz klienti potřebují. A jakmile ho mám pod kůží, prchám z této sféry, protože se v takové pozici necítím dobře. Výsledkem mého snažení v zaměstnanecké pozici bylo, že jsem se ji snažila co nejdříve ukončit.

MM: Jak reagovali vaši známí na podstatnou změnu ve vašem životě?

M. Šichtařová:
Jediným problémem byly telefonáty a e-maily mých kamarádů a známých, kteří litovali toho, že mě vyhodili. Všem jsem ale odpovídala, že to bylo na základě mého svobodného rozhodnutí – že jsem odešla sama. To ale mnozí nedokázali pochopit, protože některé pozice v bance se prostě neopouštějí… Ale já se přitom opravdu těšila, až tam odsud vypadnu.

MM: Jak máte podnikání v Next Finance rozděleno se svým manželem?

M. Šichtařová:
Manžel se procentuálně trochu víc věnuje analýzám. Takže má pozice je ředitelka a on je hlavní analytik. Ale pokud jde o nějaká strategická rozhodnutí, probíráme vše společně.

MM: A jak to máte rozděleno v Next Finance se zařizováním důležitých věcí?

M. Šichtařová:
Veškeré popojíždění a vyřizování, jednání s klienty s osobním kontaktem má na starosti manžel. Stará se o přednášky, podpisy smluv, a já asi tak 95 % své práce dělám z home officu.

MM: Máte šest dětí, zvířectvo – kočky a pejsky, pan Pikora se stará o včely i o vás, jak to vše stíháte?

M. Šichtařová:
Vše je o časovém rozvržení. A vůbec mi nepřijde na tom nic tak zázračného, že by se něco nemělo dát stíhat. Je to vše o formě time managementu. Na všechno musíte mít vyhrazen ten správný čas a všechno si plánovat. To znamená, který den půjdete na nákup a který bude vyhrazen obchodním schůzkám. Pracovní doba je od–do, a v té době se věnujete jen práci. A na konci pracovní doby se pak věnujete dětem. Nemůžete to míchat dohromady, protože pak v tom budete mít hokej. Když spojíte domácnost a práci dohromady, dojde zákonitě k nějakému útlumu – a přestáváte to stíhat. Oboje.

MM: Splnilo založení Next Finance vaše očekávání? Nelitujete ničeho?

M. Šichtařová:
Ušila jsem si formu své obživy tak, jak jsem si ji představovala. Dělám to, co mě naplňuje a baví. Ale hlavně – komunikuji pouze s lidmi, kteří mi přinášejí něco pozitivního do mého života, nějakou formu pozitivní energie. Pokud bych totiž měla mít klienta, který je „energetický upír“, tak – i když by mohl do mé společnosti přinést nějaké peníze – se s ním raději rozloučím. Té pozitivní energie má člověk omezené množství a je lépe ji kumulovat než ji pouštět ven. I proto je lepší mít svou vlastní společnost.

MM: Stíháte vše sami, nebo spolupracujete i s dalšími lidmi?

M. Šichtařová:
Je nás víc. Úplně ideální je, pokud lze spolupracovat s freelancery, ale ne vždy to úplně jde, protože jsou pozice, kdy potřebujete mít své vlastní zaměstnance. Já ale preferuji – pokud to jen jde – spolupracovat s lidmi, kteří to mají nastavené podobně jako my a pracují na svém. Hned je totiž znát, že spolupracují ne ve vztahu nadřízený-podřízený, ale sami za sebe. To pak vše funguje úplně jinak. O mnoho lépe.

MM: Pojďme si povídat o tom, co nás trápí nejvíc. Myslíte si, že se krize v nějaké jiné podobě dala čekat?

M. Šichtařová:
Já tomu říkám normální krize, se kterou se mělo počítat. A kdo s tím počítal dopředu a poslouchal rady, jak se zachovat, jaké investice má udělat, jakých komodit se zbavit, tak je víceméně vysmátý. A nemá problémy s tím, že ztratil práci a podobně. Já jsem opakovaně na konci loňského roku říkala, neměňte práci, ale „oni“ byli plní toho, že je ekonomika rozjetá, práce se hledá dobře… Argumentovala jsem tím, že není vhodná doba, radila jsem jim, počkejte, v příštím roce (myšleno 2020, pozn. red.) to bude průšvih, i když je váš šéf blbec, usmívejte se na něj – a počkejte ještě rok. Ale „oni“ to nechtěli slyšet, měli nasazené růžové brýle, a teď se nestačí divit. Profesionálně schopní lidé, vysokoškoláci si najednou nejsou schopni najít odpovídající práci. Protože v době této krize logicky práce není. Něco jiného je, když třeba na sklonku loňského roku něčí firma zbankrotovala, ale pokud někdo neposlouchal to, co jsme mu radili, může si za to sám. Když dopředu počítáte s tím, že se něco chystá, můžete mít nějaké zásoby na přežití, úspory, neprodáváte byt, nezadlužujete se zbytečně na poslední chvíli – a předvídavost je vždy k užitku. Naopak špatně je soudit, že se mám dobře a budu se mít dobře navždycky – a přitom nechci slyšet nic jiného od nikoho jiného.

MM: Co mají lidé, firmy dělat v tento okamžik?

M. Šichtařová:
Moc se toho už dělat nedá, protože manévrovací prostor je už strašně omezený. Ale přece jen. Je možné se ochránit před druhotnou platební neschopností tím, že nebudu spoléhat na rychlý opětovný start ekonomiky. Nemá cenu tedy dělat velké investice, to určitě ne. Snažila bych se raději udržet peníze ve společnosti, z pohledu manažera spíše propouštět než nepropouštět, z pohledu člověka, který manažer není – a je zaměstnanec – je třeba zavřít oči nad tím, že můj plat není takový, jaký bych chtěl. Je třeba pořád raději počítat s tím, že tento rok bude ještě hodně krušný.

MM: V čem bude krušný?

M. Šichtařová:
Ten reálný propad ekonomiky předchází skutečnou likviditní situaci firem a míru nezaměstnanosti. Osobně si myslím, že situace se bude zlepšovat až v průběhu roku příštího. Konec roku tedy krušný bude – a to musíme překousnout.

MM: Takže je třeba šetřit?

M. Šichtařová:
Tady je to na zvážení firem. Pokud likvidita firmy není až tak zlá, je zase naopak možné vzít si úvěr, protože ty jsou v současné době enormně levné díky vládním krokům v souvislosti s nastalou situací – a toho je možné využít. Je to lepší než zůstat zcela na suchu a bez peněz. A tohle platí nejen o firmách, ale i o jednotlivcích.

MM: A dá se v návaznosti na to, co jste řekla, snížení signálních úrokových sazeb ČNB na 0,25 procentního bodu brát jako pozitivní krok?

M. Šichtařová:
To je pro firmy určitě dobře. Od tohoto kroku se odvíjejí další úrokové sazby a výnosy v ekonomice. V praxi to znamená, že si všichni mohou půjčovat ještě levněji, za nižší úrok, než si půjčovali až doteď. Z hlediska dlužníka je to pozitivní krok, je však otázkou, proč to ČNB udělala až tak pozdě. Tohle centrální banka měla udělat hned v březnu.

MM: Jsme bez debat montovnou Evropy. Myslíte si, že současná krize může firmy vyrábějící součástky pod cenovým diktátem automotive přimět, aby se vzchopily a dokázaly vytvářet pro sebe i nějakou reálnější přidanou hodnotu?

M. Šichtařová:
Odpověď by byla velmi komplikovaná, protože bychom museli jít hodně do hloubky. Přesto chápu, kam tou otázkou míříte. Celá pointa je v tom, že jak jsem pochválila ČNB, že se jí jedna věc povedla, tak v horizontu posledních šesti sedmi let je to právě naopak. Je to především centrální banka, která se zasloužila o to, že u nás máme takovou montovnu, jakou zmiňujete. A když ji tady už jednou máme, tak se s tím dá dělat opravdu málo.

Po celém světě došlo totiž k tomu, že začaly být maskovány náznaky té dlouhodobě probíhající nebo potichu nastupující krize. Není totiž normální, pokud máte nulové nebo záporné úroky – to je vždy známka něčeho špatného. Přece není v pořádku, že věřitel musí platit za to, že dlužníkovi smí půjčit. Je to nemorální a postavené na hlavu. A tohle je právě příznakem hluboké krize. Centrálním bankám se nicméně dařilo dlouhodobě maskovat příznaky krize a papírově vykazovaly růst ekonomiky, ale kvalitativní ukazatele byly špatné. Bylo tady spousta zombie firem, které žily z transfuzí z neustále rolovaných levných úvěrů a záporných úroků. A firmy neměly dostatečný likvidní polštář. Výsledkem bylo, že enormně rostlo zadlužení. A to, co to maskovalo, byla politika centrálních bank. Ty tlačily úroky i do záporných hodnot právě proto, aby to potom statisticky vypadalo, že ekonomika roste. ČNB na tuto hru nepřistoupila úplně stoprocentně, na rozdíl od Evropské centrální banky, a proto je eurozóna na tom vnitřně daleko hůř než Česká republika. Ale přesto ČNB na to ale „trochu“ také přistoupila – a jeden z atributů toho „maskování“ probíhající krize bylo to, že ČNB dlouhodobě intervenovala proti české koruně. A právě tyto intervence vedly dlouhodobě k tomu, že se u nás vytvořilo prostředí, kdy se firmy začaly snažit konkurovat světu nikoli kvalitou – a tím pádem vysokou přidanou hodnotou, ale naopak nízkou cenou.

A teď se dostávám k otázce montoven. Označení zní možná trochu pejorativně – i když to tak vždy nemusí být, ale máme tady daleko větší podíl montujících firem a skladů, než je tomu třeba ve Švýcarsku. Navíc produkty nejsou léky či hodinky. Takže všechno se dělalo pro to, aby firmy nekonkurovaly kvalitou a vysokou odborností přidané lidské práce, ale jen a jen nízkou cenou. A tato politika ČNB ve spojení se státní hospodářskou politikou z nás udělala montovnu Evropy.

Teď už je ale pozdě bycha honit, ty firmy tu máme – a co s nimi? Necháme sklady zkrachovat? Když už je jednou naše ekonomika takto založená a má takovou strukturu, nemůže prostě říct: „Hele sklade, vyráběj léky!“ To nejde – nebo nejde to hned. Jde o to, že by se roky musely dělat méně populistická opatření, abychom se dostali výš a dál, ale to se samozřejmě nikomu nebude líbit. Jednoduše proto, že to nezní tak hezky…

MM: Jaký máte názor na kryptoměny? Jsou to rychlé peníze, nebo něco tak virtuálního, že nemá cenu se tím dlouhodobě zabývat? Mohou v moderní ekonomice pomoci i firemnímu sektoru?

M. Šichtařová:
V některých obdobích je to vysoce spekulativní záležitost. Kadeřnice na tom asi nevydělá, ale pokud má někdo vztah k IT, a navíc inklinuje k tomu žít „mimo zaběhlý systém typu Velkého bratra“, pak se cítí v oblasti kryptoměn jako ryba ve vodě. Je to věc, která po sobě téměř nezanechává stopy a jste mimo státní kontrolní systém. Proto také kryptoměny tak iritují centrální banky a vlády, které tvrdí, že to je nástroj na praní špinavých peněz. Kryptoměny ale velice dobře zafungovaly v době kyperské krize, kdy byly zmrazeny vklady v bankách. Tehdy lidé, kteří jen trochu mohli, se obrátili na kryptoměny, aby zachránili svůj majetek. Kupování zlata je sice hezká věc, ale když vám zmrazí vklady v bankách, tak si do druhého dne kapsy zlatem nenacpete. Kryptoměny jsou rychlé a fungují jako určitý druh pojistky. Otázkou však je, zda třeba zrovna Bitcoin bude zrovna tou kryptoměnou s velkým K, která se dlouhodobě ujme, protože ona je už na dnešní dobu technologicky zastaralá.

Mně osobně se kryptoměny líbí a myslím si, že pro lidi, kteří jsou fandy kryptoměn, má zcela určitě smysl mít nějakou část majetku uloženu v nich. Ale – podobně jako u jiných finančních nabídek – nemá smysl se do toho nutit. U investic je to taková hodně pocitová záležitost – a já věřím tomu, že když vám něco je proti srsti a vnitřně necítíte nějakou sympatii, tak nemá smysl se do toho pouštět. 

Markéta Šichtařová se svým manželem Vladimírem Pikorou, hlavním analytikem Next Finance. 
(Zdroj: archiv Markéty Šichtařové)


MM: A mohou mít kryptoměny nějakou reálnou hodnotu, kdy si za ně třeba koupím dům, a nejen kapučíno třeba v kafeterii v Praze 7 v Paralelní Polis?

M. Šichtařová:
Zkusím těch 10 naráz položených otázek trochu rozplést (smích). V otázce zaznělo, zda kryptoměny mají ve srovnání s penězi nějakou hodnotu. A abych to trochu napnula, tak vám řeknu, že ve skutečnosti už ani ty papírové peníze, které máte v peněžence, nemají tu pravou hodnotu. Bejvávalo, že peníze byly kryty zlatem a že třeba americký dolar má za sebou hmotnostně několik gramů zlata. To už dneska ale neplatí, takže papírové peníze jsou kryty jen a pouze důvěrou v centrální banky. Problém je v tom, že já důvěru v centrální banky ztrácím. Proč? Protože se chovají, promiňte mi ten výraz, jako „hovada“. Ale nelze to říct jinak, protože tisknou peníze, které nejsou kryty ničím, a tím si zahrávají opravdu s nehezkými věcmi. V některých částech světa – neřekla bych, že třeba u nás nebo v USA – si zahrávají s totálním kolapsem monetárního systému. A pokud to půjde dál, jednou opravdu může dojít někde k jeho pádu. A pak se ukáže, že třeba euro nemělo žádnou skutečnou vnitřní hodnotu. A jsme zase u kryptoměn. Je tedy na vás, zda budete věřit programátorovi kryptoměny, kterého ve většině případů ani neznáte, nebo budete věřit centrální bance, která se chová tak, jak se chová – a vyvolala hyperinflaci? Takže to máte prašť jak uhoď.

Kryptoměna nemá žádnou vnitřní hodnotu, aby se dalo říct, že za ní stojí nějaké přesné množství hmoty, energie, prostě něčeho, na co si můžete sáhnout nebo změřit. Ale dneska u peněz platí to samé! Záleží tedy jen na vás, čemu dáte větší důvěru. Závěr z toho plynoucí je ten, že je třeba investice diverzifikovat, rozložit.

MM: Co z pohledu uznávané ekonomky chybí našim firmám?

M. Šichtařová:
Řekla bych, že mnohdy především kapitál. Chybí jim stabilita. Ale to není jen problém jejich, chybí jim totiž makroekonomická stabilita. Abych to upřesnila, je to o tom, že se velmi často mění daně, a ty jsou navíc jsou strašně vysoké. Vlastně ani v lednu průběžného roku nevíte, jaké daně v něm budou legislativně určené. A tento rok je toho extra příkladem. Dá se to přirovnat k rozbouřenému moři, ve kterém se nedá plavat. A můžete být sebelepší manažer či vizionář, když žijete v takovémto prostředí, pak svou bárku kočírujete velmi těžko. Hospodářská politika firmy velmi značně oslabila, protože za několik let kvůli politice centrálních bank – kdy rostly platy státních úředníků a klesaly úrokové sazby ČNB – došlo k přezaměstnanosti, firmy najednou neměly dost zaměstnanců, a aby je získaly, musely je přeplácet a dávat jim mnohdy až nesmyslně vysoké platy. A ačkoli ČNB vykazovala růst, firmy nebyly ziskové. Opticky rostly, ale ve skutečnosti měly menší zisk, než kdyby třeba byla o jedno procento vyšší nezaměstnanost. To není zdravé a je to opět důsledkem špatné politiky ČNB i vlády. Firmy se tedy dostaly do situace, kdy jsou kapitálové oslabené – a proto bylo už dlouho jasné, že krize přijde. Covid-19 to jen urychlil a prohloubil. Ty náznaky přicházející krize se daly predikovat už v listopadu či prosinci roku loňského.

Markéta má ráda pořádnou rockovou a metalovou muziku, jak demonstruje tento snímek.
(Zdroj: archiv Markéty Šichtařové
)

MM: A jaké problémy u firem vidíte?

M. Šichtařová:
Firmy jsou kapitálově slabé a mají málo peněz na účtech, mají neuvěřitelně rozbouřené prostředí, místo toho, aby hledaly díru v poptávce a nabídly nějaký výrobek či službu, a pomohly ji se ziskem vyplnit, tak nemůžou vyhodit lidi v návaznosti na Zákoník práce, nemůžou ale ani přijmout nové lidi, protože ti jsou vázáni v jiných firmách, což spolu úzce souvisí. Mzdy jsou vysoké, ale lidi bez práce novou nemohou najít. Je to takový nesmyslně začarovaný kruh. A to není všechno. Firmy místo toho, aby usilovně hledaly předmět podnikání, který by je mohl živit – a uživit, tak hledají dotace a s pomocí drahých právníků vyplňují složité dotazníky, protože nerozumí tomu, jak je vyplnit.

A jak chcete nastartovat firmy tím, že těm, které „mají“ a ještě podnikají, tak jim vezmete daně, a to, co jste jim vzali, tak dáte těm, které třeba už dlouho hynou na úbytě? Tím, že schopným vezmete a neschopným dáte, přece ekonomiku nemůžete rozpumpovat!

V takovém prostředí je ekonomika v podstatě nenastartovatelná a lidi se nemohou dostat tam, kam patří. Schopní lidé nemají práci, neschopní práci mají. Vše je postavené na hlavu a neuvěřitelně neefektivní. Proč? Je to dáno tím vysokým zasahováním státu do ekonomiky, vysokým zasahováním centrální banky a šíleně vysokou regulací a přerozdělováním. 


Meziroční růst reálného HDP v procentech. 
(období 1995 – současnost)
(Zdroj: Next Finance)


MM: To je o již existujících firmách, ale co třeba startupy? Co byste poradila jim?

M. Šichtařová:
Abychom si nejprve upřesnili pojmy. Startup se dá v přírodě přirovnat k anomálii, kdy se narodí nějaký tvor, který je značně odlišný, a tak dá vzniknout novému živočišnému druhu. A podobně je to i v případě startupů. Vznikne nová firma, jejíž zaměření je natolik odlišné, že se objeví něco, co tu doposud nebylo. Třeba internet. Nebo kryptoměna. Aby takový startup měl naději na život, nesmíte uvažovat v běžných ekonomických kategoriích a nesmíte se řídit platnými pravidly. A proto technicky nelze startupům radit, jak mají fungovat. Musí tedy jít o anomálii, kdy vám něco bleskne v hlavě a vy – aniž byste měli jakékoli ekonomické vzdělání – jdete jako buldok za svým cílem. Musíte tomu věřit a jít do toho po hlavě. 99 % startupů se nepodaří nastartovat. A jen to jedno procento se povede – právě díky tomu, že nebudete poslouchat nikoho, kdo vám radí. Startup může fungovat jinak bez znalosti předchozích zkušeností, a pak může být úspěšný.

MM: A kam investovat v této nejisté době?

M. Šichtařová:
Zrovna teď píšeme knížku, která právě přesně odpovídá na vámi vyřčenou otázku. Vyjde v září. A protože ta knížka má přes 150 stran, nejsem schopná to shrnout do tří vět. Ale přesto se pokusím naznačit. Základem je nespoléhat se na stát, ale čím víc se zaměříte na reálnější aktiva, tím lepší to bude. Zlato, dolar nebo nemovitosti dávají smysl. Ale upřímně, republikové dluhopisy, to raději ne, protože to není příliš důvěryhodná záležitost. Jde i o to, rozložit portfolio investic tak, aby to bylo do něčeho, co přečká časy, a ne do něčeho, co je založeno jen na důvěře.

MM: A dá se predikovat, jaké reálné dopady může mít současná krize na strojírenské podniky?

M. Šichtařová:
Toto období prohloubilo a jen urychlilo hospodářskou recesi. To znamená propouštění, nízkou likviditu, nízkou ziskovost. Za optimální situace, kdo by měl zkrachovat, tak zkrachuje. To je ale naivní optimismus a já se obávám toho, že vláda zase bude zachraňovat dinosaury a firmy, které by měly uvolnit místo právě třeba startupům. Bojím se toho, že budou zachraňováni ti, kteří by zachraňováni být neměli, a tím pádem nebudou moci vznikat ti, kteří by vzniknout měli.

MM: Děkujeme za rozhovor!

Ing. Milan Loucký

Další články

Inovace
Management a řízení
Legislativa, nařízení
Automobilový průmysl
Exportní příležitosti
Financování stroj. výroby/Podniková ekonomika

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: