Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Korozivzdorné oceli jako konstrukční materiály
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.
Nomenklatura: Automatizace, regulace

Korozivzdorné oceli jako konstrukční materiály

Využití korozivzdorných ocelí jako konstrukčního materiálu představuje zejména v chemickém průmyslu často jediné možné řešení z hlediska provozu (parametry, prostředí), životnosti, bezpečnosti, ekologie, hygieny apod. Aplikace korozivzdorných ocelí sleduje především možnost zvýšení technických parametrů technologických zařízení při zaručení dlouhodobé životnosti a maximální bezpečnosti provozu

Korozivzdorné oceli patří mezi konstrukční kovové materiály, které se vyznačují typickým
chemickým složením a obsahují zpravidla více než 12 % Cr (až 30 %), dále legující prvky, hlavně Ni (až 30 %), Mn (až 24 %) , Mo, Cu a další, jako Si, Al, Ti, Nb, Ta, W,V a N, nejvýše do několika %. Charakteristické jsou nízké obsahy S a P, většinou max. 0,03 %. Obsah uhlíku je obvykle v rozmezí 0,01 - 0,1 %, u martenzitických korozivzdorných ocelí 0,2 - 1,0 %. Korozivzdorné oceli patří do skupiny ušlechtilých legovaných ocelí, u nichž je zaručováno přesné chemické složení, speciální podmínky výroby a specifické podmínky zkoušení. Vyrábějí se jako tvářené, lité a vyrobené práškovou metalurgií. Tento příspěvek se zabývá tvářenými korozivzdornými ocelemi.
V oblasti použití korozivzdorných ocelí se zvyšují požadavky na jejich vlastnosti a k tomu vedou dvě hlavní cesty: vývoj korozivzdorných ocelí na základě nového nebo změněného chemického složení nebo zavedení progresivních technologií výroby stávajících korozivzdorných ocelí a jejich zpracování. V posledních letech se při zlepšování vlastností korozivzdorných ocelí většinou uplatňují nové technologie výroby, především metalurgické procesy zaměřené na zvýšení čistoty a vyšší kvalitu struktury korozivzdorných ocelí. V některých případech bývá korozivzdorná ocel vyvinuta pouze pro jeden konkrétní výrobní technologický proces. Rozbor spotřeby korozivzdorných ocelí v jednotlivých průmyslových oborech ukazuje, že chemický a energetický průmysl spotřebuje 45 % výroby korozivzdorných ocelí, potravinářský průmysl včetně kuchyňských zařízení 25 %, domácí elektrické spotřebiče 10 %, architektura 10 % , automobilový průmysl 5 % a zbytek se využívá v dalších průmyslových oborech.

Volba korozivzdorné oceli

Vyšších parametrů provozu a provozní spolehlivosti, životnosti a bezpečnosti provozu se dosahuje optimální volbou korozivzdorných ocelí, jejich správným zpracováním, dodržováním zásad při zacházení s korozivzdornými ocelemi a konstrukčním uspořádáním. Materiálovou a korozní analýzou technologických zařízení vyrobených z dražších korozivzdorných ocelí lze dosáhnout snížení počtu oprav a odstávek, zvýšení kvality inspekce a rizik provozu chemických zařízení. Většinou se ukazuje, že cenově dražší optimálně zvolená korozivzdorná ocel použitá na patřičných místech je vysoce ekonomická v porovnání s ostatními levnějšími konstrukčními materiály.
Každý typ korozivzdorné oceli má svoje specifické vlastnosti a korozní odolnost v konkrétních prostředích. Při volbě korozivzdorné oceli je proto třeba:
  • charakterizovat provozní média a technologické parametry výroby;
  • stanovit korozní podmínky a pravděpodobnost vzniku možných korozních pochodů;
  • vyhodnotit změny provozních podmínek na korozní odolnost;
  • vzít v úvahu mechanické a fyzikální vlastnosti korozivzdorné oceli;
  • posoudit strukturní stabilitu ocelí při dlouhodobém provozu;
  • zabývat se technologickými vlastnostmi ocelí při výrobě a montáži zařízení;
  • vyhodnotit sortiment, dostupnost a cenu;
  • stanovit přípustnost korozního napadení ocelí, životnost zařízení a bezpečnost provozu.
  • Pasivita a druhy koroze korozivzdorných ocelí

    Korozní odolnost korozivzdorných ocelí je založena na jejich schopnosti se pasivovat. Pasivace povrchu korozivzdorných ocelí závisí na přítomnosti dostatečného množství oxidačního činidla. V místech, kde je pasivní vrstva nehomogenní nebo poškozená, kde v důsledku mechanických namáhání vznikají další defekty a povrch není v kontaktu s dostatečným množstvím oxidačních látek nebo v elektrolytech obsahujících halogenidy dochází k nestabilitě pasivní vrstvy a koroznímu napadení korozivzdorných ocelí.
    Pasivní vrstva tedy dává korozivzdorným ocelím dobrou odolnost proti všeobecné korozi. Za určitých podmínek může být pasivita místně porušena a dochází ke vzniku lokálních forem koroze. Každý druh koroze má svůj vlastní mechanismus a probíhá za určitých specifických podmínek. Hlavní druhy koroze korozivzdorných ocelí jsou:
  • rovnoměrná;
  • lokální (bodová, štěrbinová);
  • strukturně ovlivněná (mezikrystalová, nožová, selektivní);
  • mechanicky ovlivněná (korozní praskání za napětí, korozní únava, vodíková křehkost).
  • Jako nejnebezpečnější pro korozivzdorné oceli se ukazují lokální formy koroze a korozní praskání za napětí.

    Označování a rozdělení korozivzdorných ocelí

    Korozivzdorné oceli se označují několika způsoby. Klasické označování podle původní a dosud používané ČSN zařazuje tvářené korozivzdorné oceli do konstrukčních ocelí třídy 17 a označení se skládá ze 6 číslic, tj. 41 7XYZ. První číslice 4 označuje hutní materiál, 1 značí tvářenou ocel, 7 korozivzdornou ocel a čtvrtá číslice (X) definuje hlavní legující prvky. Např. 0 legování Cr, 2 legování Cr a Ni a 3 legování Cr, Ni a Mo. Obvykle se však první číslice vynechává a materiál se označuje např. pouze 17 248. Dále se připouští označování kombinací tří barev, z nichž první je pro korozivzdorné oceli vždy červená (např. ocel 17 248 má kombinaci červená - hnědá - černá. V současné době se korozivzdorné oceli označují podle EN 10 027-1 a ČSN CR 10 260 (třídicí znak 42 0011) kombinací písmen a číslic
    X nnn aaa n-n, kde X značí, že jde o korozivzdornou ocel, nnn označuje 100x střední obsah C, aaa označuje značky legujících prvků podle sestupného obsahu, n-n střední obsah legujících prvků v pořadí podle "aaa". Například:
  • X20Cr13 = 0,2 % C, 13 % Cr;
  • X8CrNiMo 18-12-3 = 0,08 % C, 18% Cr, 12 % Ni, 2 % Mo;
  • X1CNiMo 22-5-3 = 0,01 % C, 22 % Cr, 5 % Ni, 3 % Mo.
  • Podle EN 10 027-2 (třídicí znak 42 0012) lze tyto oceli označovat také číselně podle schématu 1.4XXX, kde 1 označuje, že jde o ocel, a 4, že jde o ocel korozivzdornou. Další číslo upřesňuje obsah legujících prvků. Např. číslice 3 (1.43XX) značí, že se jedná o chromovou ocel s obsahem Ni nad 2,5 % bez Mo, Ti a Nb. Poslední dvě čísla blíže specifikují ocel.
    Korozivzdorné oceli se rozdělují podle struktury do těchto skupin:
  • martenzitické;
  • feritické;
  • austenitické;
  • dvoufázové (duplexní) - austeniticko-feritické, martenziticko-feritické, martenziticko-austenitické;
  • precipitačně vytvrditelné - martenzitické a austenitické.
  • Na schématech je ukázán vliv jednotlivých legujících prvků na strukturu a vlastnosti korozivzdorných ocelí.

    Martenzitické korozivzdorné oceli

    Jde o oceli s obsahem chromu do 18 % a uhlíku do 1,5 %, které po zakalení vykazují martenzitickou strukturu. Korozní odolnost všech typů korozivzdorných martenzitických ocelí je nejvyšší u kvalitního, nejlépe leštěného povrchu. Nebezpečím při použití martenzitických korozivzdorných ocelí, které je společné všem typům, je křehnutí. Křehnutí může vznikat po ohřevu na teplotu 350 - 550 °C, a proto je nutné se tomuto teplotnímu rozmezí při tepelném zpracování vyhnout. Nebezpečné je i křehnutí způsobené vodíkem, které může vznikat po tepelném zpracování v určitých atmosférách nebo při moření.
  • Martenzitické oceli bez Ni obsahují 0,15 až 0,45 % C a 13 % Cr. Hlavní použití nacházejí v přírodních podmínkách, jako je atmosféra, voda, pára a v dalších mírně agresivních prostředích, kde dochází k pasivaci povrchu (např. zředěná HNO3 nebo slabé organické kyseliny) do teplot 450 °C. Typy s obsahem uhlíku 0,2 % se používají pro lopatky parních turbín, součásti čerpadel a armatury v chemickém a energetickém průmyslu. Oceli s vyšším obsahem uhlíku 0,3 - 0,4 % se používají pro součásti s vyššími nároky na otěruvzdornost, na nože a chirurgické nástroje, kde je vyžadována vysoká tvrdost. Zvýšení obsahu Cr na 15 % a uhlíku na 0,5 - 0,6 % a legování Mo, W a V zlepšuje odolnost proti rovnoměrné a důlkové korozi. Tyto oceli se používají na výrobu nožů v potravinářském průmyslu a v chirurgii a na otěruvzdorné součásti pracující agresivních prostředích. Dalším zvýšením Cr na 17 % a uhlíku na cca 1 % se dosáhne zlepšení korozní odolnosti a ocel je určena pro výrobu konstrukčních dílů pro chemický průmysl s vysokými nároky na otěruvzdornost při vysoké korozní odolnosti. Nevýhodou při použití těchto ocelí s obsahem uhlíku nad 0,2 % je, že nejsou svařitelné.
  • Martenzitické chromové oceli s niklem mají cca 17 % Cr, 2 % Ni a 0,2 % C. Oceli se používají na lopatky parních turbín a další součásti přicházející do styku s vodou, párou a zejména s mořskou vodou. Dobrou korozní odolnost vykazují i v oxidujících anorganických kyselinách. Proti klasickým martenzitickým ocelím bez Ni má tento typ ocelí vyšší pevnost, zlepšené plastické vlastnosti a podmíněnou svařitelnost.
  • Supermartenzitické oceli představují nový vývojový trend v oblasti martenzitických korozivzdorných ocelí. Oceli mají novou konfiguraci prvků, především nízký obsah C pod 0,015 %, a dále 11 - 13 % Cr, 5,5 - 6,5 % Ni, 2 - 2,25 % Mo a velmi nízký obsah síry. Strukturu tvoří nízkouhlíkový jemnozrnný popuštěný martenzit bez feritu delta. Obsah Cr okolo 12 % zaručuje dostatečnou korozní odolnost, 6 % Ni dále zvyšuje korozní odolnost a zlepšuje houževnatost. Legování kolem 2 % Mo zaručuje odolnost proti koroznímu praskání za napětí a zvýšení korozní odolnosti. Přísady Cu, Ti, N a V optimalizují strukturu a zvyšují korozní odolnost. Tyto oceli mají vysokou pevnost, zlepšenou houževnatost a jsou dobře svařitelné. Oceli se používají pro potrubí při těžbě a transportu plynů vysoké agresivity, která je dána obsahem CO2 a H2S, teplotou a pH. Supermartenzitické oceli jsou použitelné jak pro prostředí tzv. sladkých plynů obsahující CO2, tak pro plyny obsahující CO2 s nízkým obsahem H2S (mild sour service) i pro prostředí kyselých plynů obsahující vyšší obsah H2S (sour service).
  • Feritické korozivzdorné oceli

    Feritické oceli obsahují 13 - 30 % Cr a obsah uhlíku je zpravidla pod 0,1 %. Nejsou kalitelné a jejich pevnost je vyšší než u nelegované uhlíkaté oceli. Použití těchto ocelí je zajímavé vzhledem k jejich odolnosti proti koroznímu praskání. Nevýhodou je náchylnost ke křehnutí za vysokých teplot nad 900 °C, křehnutí vlivem tvorby ?-fáze a křehnutí při 475 °C, které značně ovlivňují mechanické vlastnosti.
  • 13% chromové feritické oceli jsou legovány 11,5 - 13,5 % Cr a obsah uhlíku je pod 0,08 %. Oceli mají dobrou korozní odolnost v atmosféře, v přírodní vodě a vodní páře, ve zředěné kyselině dusičné a slabých organických kyselinách. Nejsou vhodné pro silně znečištěné průmyslové vody, mořskou vodu a silně znečištěné průmyslové atmosféry. Používají se na zařízení v chemickém průmyslu, jako jsou sedla ventilů, potrubí čerpadel, výměníkové trubky v zařízeních na zpracování ropy, nádrže a kolony. Lze je použít v potravinářském průmyslu. Nejvyšší korozní odolnost je dosahována při kvalitním povrchu. Tvařitelnost a svařitelnost je podmíněná.
  • 17% chromové feritické oceli obsahují Cr v rozmezí 16 - 18 %. Obsah uhlíku je pod 0,08 % a mohou být legované Mo a stabilizované Ti. V některých případech, při vyšších obsazích uhlíku, po ohřevu na teplotu nad 900 °C, dochází k částečné austenitické přeměně a struktura po tepelném zpracování je smíšená - tyto oceli pak označujeme jako poloferitické. 17% chromové feritické oceli jsou korozně odolné proti atmosférické korozi, říční a mořské vodě, kyselině dusičné, zředěným organickým kyselinám a roztokům solí. Dobře odolávají znečištěné průmyslové atmosféře a průmyslovým vodám. Vyznačují se dobrou odolností proti bodové korozi a koroznímu praskání v neutrálních nebo jen mírně kyselých roztocích za přítomnosti chloridových iontů. Stabilizace Ti zlepšuje odolnost proti mezikrystalové korozi. Stejně jako u 13% Cr feritických ocelí se nedoporučuje použití nad 320 °C. 17% chromové oceli odolávají alkalickým prostředím za tepla, benzinu, studeným olejům, chladicím kapalinám bez chloridů a řadě pracích prostředků. Používají se v potravinářském průmyslu pro zpracování mléka, výrobě piva, octa apod. Další použití nacházejí v automobilovém průmyslu, při výrobě kuchyňských potřeb a sanitárních zařízení, ve vzduchotechnice a v architektuře. V případě legování Mo je jejich odolnost proti rovnoměrné korozi srovnatelná s austenitickými korozivzdornými ocelemi.
  • Nejvyšší obsah Cr mají 25% chromové oceli s různým obsahem uhlíku. Vysoký obsah Cr zaručuje vyšší korozní odolnost ve srovnání s 13% a 17% chromovými ocelemi, ale zároveň je příčinou náchylnosti ke křehnutí v oblasti výše uvedených kritických teplot. Hlavní význam však mají tyto 25% chromové oceli s obsahem uhlíku 0,1 - 0,2 % jako žáruvzdorné pro použití za vysokých teplot.
  • Rozvoj nových metalurgických pochodů umožnil vyrobit ocel s čistě feritickou strukturou s velmi nízkým obsahem intersticiálních prvků (C + N). Tyto oceli se nazývají superferity a obsahují jako základní legující prvek 18 - 29 % Cr. Součet obsahu C + N se pohybuje mezi 0,015 až 0,025 % a obvykle jsou ještě stabilizovány Ti nebo Nb. Oceli jsou strukturně jednoduché, mají dobrou svařitelnost, tvařitelnost, vyšší pevnostní hodnoty, dobrou tažnost a vrubovou houževnatost. Velmi důležitá je zlepšená odolnost proti rovnoměrné a mezikrystalové korozi, vysoká odolnost proti koroznímu praskání za napětí, bodové a štěrbinové korozi.
  • Superferity se rozdělují do dvou skupin. První skupina neobsahuje nikl a charakteristické typy jsou CrMo18-2 (CrMoTi 18-2), CrMo 26-1, CrMo26-4, obsahující max. 0,025 % C+N. Druhá skupina obsahuje Ni a jde o oceli typu CrNiMo 28-4-2, CrNiMo 26-3-3, CrNiMo 25-4-4, které obsahují rovněž max. 0,025 % C+N. V poslední době se vyrábějí i některé typy superferitů s obsahy C+N cca 0,04 %. Oceli mají vyšší pevnostní hodnoty, dobrou tažnost i vrubovou houževnatost, dobrou tvařitelnost za studena a dobrou svařitelnost. Nevýhodou je, jako u všech feritických korozivzdorných ocelí, že po dlouhodobé tepelné expozici v rozmezí teplot 315 - 595 °C dochází ke křehnutí při 475 °C a vzniku sigma-fáze v rozmezí teplot 550 - 880 °C, a proto se použití při těchto teplotách nedoporučuje. Vysoká odolnost proti koroznímu praskání za napětí, bodové a štěrbinové korozi umožňuje použití těchto ocelí tam, kde selhávají běžné korozivzdorné oceli a bylo by nutné použít vysokoniklové slitiny nebo slitiny na bázi niklu. Hlavní oblastí aplikace superferitů jsou výměníkové trubky, kde ocel přichází do styku s vodami o vysokém obsahu chloridů, dále prostředí oxidačních kyselin a organických kyselin, zařízení na odsolování mořské vody, elektrárny stojící u mořského pobřeží, odsiřovací zařízení, oblast výroby papíru a celulózy a celá oblast chemického a petrochemického průmyslu. V poslední době se ukazuje, že v řadě případů nebyly naděje vkládané do použití superferitů splněny, jejich aplikace se omezují a jsou nahrazovány duplexními austeniticko-feritickými ocelemi.
    Ing. Otakar Brenner, CSc.
    ATG

    Další články

    Automatizace, regulace

    Komentáře

    Nebyly nalezeny žádné příspěvky

    Sledujte nás na sociálních sítích: