Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Krycí příspěvek z hodiny produkce
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.
Nomenklatura: Management a řízení

Krycí příspěvek z hodiny produkce

Poměrové ukazatele vycházející z nekompletního hospodářského výsledku (třeba hrubého zisku nebo krycího příspěvku) jsou většinou založeny na poměru k tržbám. Pro takovou konstrukci jsme si dokonce vyhradili specifický název marže (při jehož užívání jsme však většinou nepozorní a často jím plýtváme pro úplně jiné případy). Příspěvková marže – contribution margin – by měla vyjadřovat poměr krycího příspěvku (contribution profit) k tržbám, hrubá marže – gross margin – označuje tentýž zlomek pro případ hrubého zisku (gross profit).

Všechny výše zmíněné ukazatele jsou v manažerské praxi považovány za základní a klíčové, i na stránkách Finblogu o nich hovoříme často. Může vás proto překvapit, proč jsou v některých případech systémy hodnocení koncipovány odlišně: poměrový ukazatel z krycího příspěvku nebo hrubého zisku je vytvořen poměrem k vykázaným nebo plánovaným hodinám produkce. Může to mít dobrý důvod?
 

Překvapivě ano. Dokonce postupovat jinak by v takových případech mohlo být zavádějící. V případě výsledku, ve kterém chybí určitá část nákladů (nepřímé nebo fixní pro krycí příspěvek, nevýrobní resp. obecně neprodukční náklady pro hrubý zisk), jde vždy o pohled přes nějaké pokrytí. Vykázaná hodnota takového výsledku z nějaké konkrétní obchodní zakázky je vlastně příspěvkem na úhradu ostatních položek, které v něm nejsou započítány. Chceme-li mezi sebou porovnat různě velké zakázky pomocí takového ukazatele, musíme jako dělitel použít určité měřítko jejich velikosti, jinak by pochopitelně vycházely ze srovnání vítězně zakázky větší.

Měřítek velikosti zakázky bude pochopitelně více a pro správnou roli je potřeba je pečlivě vybírat. Použít například u výrobce cestovních zavazadel jako měřítko hmotnost nedává zjevně žádný smysl. Levnější produkty z méně kvalitních materiálů by totiž byly – díky své vyšší hmotnosti – zatěžovány větší povinností generovat příslušné pokrytí, ačkoli zákazníci, kteří si je volí, zjevně nemají důvod, ochotu a většinou ani možnost více zaplatit. Cena zakázky (použitá jako měřítko velikosti v ukazatelích počítaných na jednotku tržby = v maržích) vypadá v tomto směru podstatně lépe a hodí se naštěstí pro většinu případů. Víceméně vystihuje hodnotu dodanou zákazníkovi a myšlenka odvíjet velikost požadovaného pokrytí od tohoto parametru působí rozumně – z každé koruny dodané hodnoty chceme prostě nějakou (vždy stejnou) částku příspěvku na vypořádání ostatních, z výpočtu vyloučených položek (tedy nepřímých, fixních nebo nevýrobních/neprodukčních nákladů – viz výše).
 

Podobná úvaha však selže, pokud může být část hodnoty vytvořena mimo podnik, nebo je dána jinými faktory, než jsou ty, na kterých závisí velikost nutně vynaložených nákladů výše zmíněných tří kategorií. Připustíme-li, že nepřímé, fixní i nevýrobní náklady jsou vždy nějakým způsobem odvozeny od velikosti vlastní produkční kapacity, bude použití ceny zakázky pro stanovení povinného přídělu pokrytí vždy nespravedlivě znevýhodňovat typ zakázek, které při stejné ceně nevyžadují tolik vlastních produkčních kapacit (ale pro dosažení určitého procenta marže budou v takových případech muset vydělat na každou korunu své tržby stejně jako ostatní). To se týká případů, kdy je cena zakázky buď zvýšená subdodávkami zvenčí, nebo i jinými skutečnostmi, třeba hodnotou značky (v obou případech jde o navýšení hodnoty zakázky nevyžadující žádnou vnitřní kapacitu, tedy mající minimální nebo žádný vliv na vznik nákladů, které by musely být navíc pokryty). Poměřovat vytvořené pokrytí celkem velikostí spotřebované produkční kapacity vede v těchto případech k lepším manažerským rozhodnutím. Budeme-li dávat přednost zakázkám s vyšší hodnotou tohoto poměrového ukazatele, do našeho výběru zakázek k realizaci mohou nově padnout případy dříve vyloučené, pokud se zbytečně vysokým požadavkem pokrytí dostaly mimo naši pozornost, a přesto vytvářejí na jednotku spotřeby vlastní produkční kapacity pokrytí lepší než ostatní. Jejich výběrem pak bude možné buď vytvořit ve stejných kapacitách více pokrytí, nebo provozovat při stejném požadavku na pokrytí menší produkční kapacitu. Obojí v konečném důsledku přispěje k většímu zisku firmy.

RNDr. Tomáš Nekvapil, vedoucí poradenského týmu Controller Institut
„Poměřovat vytvořené pokrytí celkem velikostí spotřebované produkční kapacity vede k lepším manažerským rozhodnutím.“

 

Controller Institut

RNDr. Tomáš Nekvapil

helena.sochrova@controlling.cz

http://www.controlling.cz

Další články

Management a řízení

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: