Z osobní praxe vím, že majitelé nebo managementy firem, které se dostaly do akutní fáze krize, si většinou postupný nárůst různých signálů, že se s firmou něco nedobrého děje, dostatečně a včas nepřipouštěli. Jako by měli klapky na očích nebo vnímali jen to, co odpovídalo jejich přáním a představám. O to horší pak byl střet s realitou v okamžiku, kdy akutní krize propukla.
Často jsme se potkávali v projektech záchrany firem i se situací, kdy majitel menšího nebo středního podniku naopak věnoval kontrole detailního dění ve firmě neobvykle velkou pozornost, a to i rozboru různých ekonomických ukazatelů. Jenže pro jednotlivé stromy neviděl na celý les. Zkoumání nedobrých ekonomických výsledků proběhlého období v majiteli vyvolávalo potřebu hledat viníky, místo toho, aby se věnoval s minimálně stejnou péčí zkoumání budoucnosti. Tedy možností, jak uspět, příležitostem, které se rýsují na trhu, odhadováním toho, co nadchne, nebo alespoň uspokojí potřeby zákazníků, posilování své konkurenční výhody oproti soupeřům – strategickému směřování firmy.
Ekonomika podniku není a nemůže být cílem veškerého snažení. Ekonomické ukazatele jsou pouze nástroj, jak zobrazit v porovnatelném číselném vyjádření nějakou již proběhlou skutečnost. Tedy takovou, na které už nemůžeme reálně nic změnit. Řídit podnik například na základě výstupů z účetnictví, které zpracovává podklady pro daňové účely, zejména pro odvod DPH (tedy s téměř měsíčním zpožděním), je podobný přístup, jako řídit auto na dálnici podle pohledu do zpětných zrcátek. Ta také zobrazují jen to, co jsme už minuli.
To neznamená, že by vyhodnocování ekonomiky proběhlého období bylo ztrátou času. Je třeba vhodně porovnat očekávání se skutečností, je třeba rychle a včas odhalovat odchylky a analyzovat jejich příčiny a poučit se z vlastních chyb. Ale bez „práce“ s budoucností to nestačí. Pokud bych měl odhadnout podíl času věnovaného na přípravu budoucnosti a času věnovaného na rozbor minulosti (včetně tzv. vyvozování odpovědnosti vůči viníkům), tak v podnicích, kde jsme s kolegy řešili různé krizové stavy, by byl tento poměr tak 10 ku 90. A to ještě oněch 10 % bylo z velké části věnováno otázce, jak to zařídit, aby podnik splnil úkoly a cíle majitelů, které nevycházely z reality a dobrého poznání trhu, ale spíše z jejich osobních ambicí.