Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Moje osobní spotřeba je menší než leckterého mého zaměstnance
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Moje osobní spotřeba je menší než leckterého mého zaměstnance

Kvido Štěpánek založil před 30 lety prosperující společnost. Dnes je její majetek odhadován na dvě miliardy korun. Za dobu své existence věnoval na dobročinnost více než 100 milionů korun. Tento nenápadný a skromný člověk inspiroval naši redakci, která ho požádala, aby se s ní podělil o své názory na filantropii, životní hodnoty a tradici dobročinnosti v Čechách.


Kvido Štěpánek vystudoval strojní fakultu VUT v Brně, následně pracoval jako konstruktér. V roce 1993 formou veřejné soutěže koupil spolu se dvěma společníky firmu Isolit. Od roku 2008 je jediným majitelem této firmy. Ročně věnuje na dobročinnost 4,5 až 5 milionů korun. Finanční pomoc cílí především na rodiny s hendikepovanými dětmi. Dále podporuje např. Orlickou nemocnici, UNICEF, sdružení Jasenka, Nadaci charty 77, Člověka v tísni, učňovskou mládež. Pomáhá uprchlíkům, nabídl k užívání 20 bytů, vyslal humanitární pomoc ve formě 26 kamionů pomoci na Ukrajinu. V roce 2014 získal cenu Via Bona za dlouhodobou pomoc a podporu řady neziskových organizací. V roce 2016 získal ocenění za výjimečnou filantropickou činnost, v roce 2018 první místo v soutěži Firma roku a Odpovědná firma roku, v roce 2019 ocenění Gentlemanská firma roku. Celkem již věnoval na dobročinnost sto milionů korun.

MM: V červenci letošního roku jste se podle časopisu Forbes zařadil mezi české miliardáře. Majetek těchto lidí prý musí mít odhadovanou hodnotu nejméně dvě miliardy korun. To jste tedy opravdu velmi bohatý člověk. Co to pro vás znamená?

K. Štěpánek:
Je potřeba zmínit, že při sestavování žebříčku miliardářů vychází časopis Forbes z odhadní ceny firmy. Můj osobní majetek není velký. Nemám domy na Floridě ani sbírku starých aut v garáži. Zda takovou hodnotu firma Isolit Bravo má – to je otázka. Kdybych se rozhodl nebo musel firmu prodat, obdržel bych opravdu takový finanční obnos? S majetkem firmy je to jako s holubem na střeše.

Vlastní informace, že jste miliardář, v českém prostředí nic neznamená a nic z ní nemám. Žádné gratulace jsem nezaznamenal. V Česku být zařazen do kategorie miliardářů je spíše na obtíž. Více cítíte chladný odstup a okolí vám dává najevo, že jste zbohatlík. Ti, kteří by šli s vámi oslavovat a úspěch vám přáli, se prakticky nevyskytují. Na druhou stranu nebudu zakrývat upřímnou radost, že společnost Isolit Bravo prosperuje a má takovou hodnotu. Zároveň mám důvod k zamyšlení, jak s majetkem nakládat rozumně a moudře. Na peníze by měl být zbrojní pas. Jistě znáte plno bohatých lidí, kteří z peněz blbnou a dělají věci, nad kterými kroutíte hlavou.


 Společnost Isolit Bravo má učňovské středisko. Učni zde studují zdarma, jejich vyučení je hrazeno firmou.

MM: Moje babička říkávala „peníze si do hrobu nevezmeš“, na druhou stranu, Miloš Forman se po obdržení druhého Oscara vyjádřil, že peníze jsou prostředek k lehčímu žití. Kde najít balanc? Máte nějaký racionální nebo emocionální manuál, jak s penězi nakládat, do čeho vydělané peníze investovat, včetně filantropických aktivit?

K. Štěpánek:
Od některých lidí slýchávám – já peníze nepotřebuji. Myslím, že se určitým způsobem rouhají. Peníze vydělané čestným způsobem jsou prima a život odlehčují. Určitě nebudu říkat, že peníze pro mne nic neznamenají. Je dobré za tento dar poděkovat a finance vnímat jako příjemnou věc a být za ně vděčný. Jak jsem již zmínil, můj osobní majetek a spotřeba je malá. Mám hodně kolegů, kteří mají lepší auta, jezdí na dražší dovolené a mají větší domy. V této souvislosti rád cituji Tomáše Baťu, který říkával „moje osobní spotřeba je menší než leckterého mého zaměstnance“.

Peníze, které jsem získal čestným způsobem, mi osobně přinesly tři zásadní věci. První – za dobu existence firmy jsme na dobročinnost věnovali asi 100 milionů korun, což není tak úplně málo. Je mnoho obdarovaných, kterým naše dary pomohly a udělaly radost. Kdybych firmu neprovozoval, tak by vydělané peníze nepomohly druhým.

Za druhé – moje děti mohly vystudovat bez finančních problémů. Všechny vystudovaly medicínu. Představa, že by při tak náročném studiu chodily vykládat vagóny nebo si nějakým jiným způsobem přivydělávaly, je pro mě nepříjemná. Fakt, že bych jim v těžkých dobách nepomohl a dostatečně je nepodporoval, bych vnímal jako osobní selhání. V této souvislosti si vzpomínám na některé případy, kdy u nás ve firmě nabízím lidem lepší práci za více peněz. Říkám, Františku, máš děti na škole, peníze jistě potřebuješ. A on na to – nepotřebuji lepší práci ani více peněz. O mně se nikdo nestaral, tak já se také nebudu starat. Já peníze nepotřebuji. Pro mě jsou to divné, nepochopitelné a nebezpečné odpovědi. Já bych takové věty svým dětem nikdy neřekl.


Hlavní cíl jsou hendikepované rodiny s dětmi. U těchto případů je zajištěné, že peníze putují opravdu k potřebným,“ vysvětluje Kvido Štěpánek.

Třetí věc je osobní. Za socialismu jsme si s manželkou postavili na půjčku malý rodinný domek. Strašně jsme si vlastního bydlení vážili. Nahlíženo dnešním prizmatem to bylo jen 400 metrů čtverečních pozemku a 120 metrů zastavěné plochy. Zadlužení jsme byli do 62 let. Upřímně řečeno, když už podnikám, rodina se rozrůstá, přijedou děti a nemůžeme se vejít, tak jsem si nechal postavit větší dům se zahradou. Toho si také moc vážím. Starý dům jsme neopustili. Máme na něj s manželkou hezké vzpomínky. Pendlujeme mezi starým a novým domem.

Na čtvrtém místě si vážím toho, že si mohu něco koupit a nemusím až tak počítat. Uvedu příklad. Chci si koupit motorovou pilu. Když jsem ji kupoval za socialismu, tak jsem musel kupovat tu nejlacinější. Život byl od výplaty k výplatě. Teď mohu jít a vytáhnout kartu. Chci lepší, výkonnější a není problém si ji koupit, i když je o 2 000 korun dražší.


Vůbec první humanitární konvoj měl pět souprav. V roce 2015 vypravil Kvido Štěpánek první kamiony humanitární pomoci postiženým na Ukrajinu. Celkem do této země vyslal 26 kamionů.

MM: Když jsem hledala a pročítala vaše filantropické aktivity a projekty, tak jsem jich našla takové množství, že jsem se v nich začala trochu ztrácet. Můžete mi je rozklíčovat? Hlídáte si cesty, aby se věnované prostředky či dary dostaly do správných rukou?

K. Štěpánek:
Zařazení do žebříčku Forbesu je dvojsečné. Popularita v ČR není až takovou výhrou. Často se najde mnoho skutečných nebo domnělých potřebných, kteří mi okamžitě začnou psát. Mají nejrůznější nápady. Některé jsou opravdu velice dobré, ale pak narazíte na zcela nesmyslné. Většinou jde o podvodníky.

Obrací se na mne hodně lidí. Obvykle nemám srdce nic nedarovat a žádosti a prosby se nabalují jako sněhová koule. Například, než jste přišla, tak jsem komunikoval s televizí Nova, která má pořad Utajený šéf, ke kterému jsem se propůjčil. Jeden díl se natáčel u mě ve firmě. Ve štábu je slečna, která mne požádala o příspěvek na jiný projekt – příběh řidiče kamionu, který se účastní záchrany syrských sirotků. Nevím, jak tento projet dopadne, ale zdá se mi dost dobrý a potřebný. Přispěji. V naší republice takový příběh chybí. Uprchlíci jsou pro normálního Čecha obtížný hmyz. Mám obavu, že nás možná budoucnost odsoudí, jako odsuzuje Němce za rasismus. Tenkrát si velká část německého národa také myslela, že Židé do jejich společnosti nepatří.

Dále mi píšou z mobilního hospice, z denního stacionáře, učitelka ze školy a mnoho dalších. Nikoho nemám, kdo by agendu zpracovával a v zásadě ani nehledám. Pro mne to není až tak složité. Hlavní cíl jsou hendikepované rodiny s dětmi. U těchto případů je zajištěné, že peníze putují opravdu k potřebným. Rodiny dokládají kopii lékařské zprávy a čestné prohlášení o příjmu. Že by někdo padělal kopii lékařské zprávy o svém těžce postiženém dítě, to by byla asi výjimka. Sociální zabezpečení v ČR je docela dobré. Čestná prohlášení o příjmu, kde jsou uvedené částky, nebývají často malé. Na druhé straně hendikepované děti vyžaduji velkou péči, která je mnohdy finančně náročná. Standardní příspěvek, který firma Isolit Bravo takové rodině dává, je 20 000 korun. Ročně obdarováváme více než 150 rodin, což jsou plus tři miliony korun.


Kvido Štěpánek s konstruktérem při vývoji vytahováku kloubních náhrad kyčelního kloubu

Setkávám se i s absurdními a neopodstatněnými žádostmi. Jen na ukázku. Psal mi pán, že v Praze chybí řemeslníci. Koupil u Prahy starou budovu, a že prý tam bude učit Pražáky řemeslo. Peníze potřeboval na vybavení dílen. Odpověděl jsem mu, že mu strašně fandím, ale nezlobte se, peníze vám nedám. Mám však pro vás protinávrh – pošlete k nám do firmy několik těch Pražáků a my je na naše náklady vyučíme. Máme u nás učňovské středisko. Učni zde studují zdarma, jejich vyučení je hrazeno firmou. Jak myslíte, že to dopadlo. Nikdo nepřišel.

Další zajímavý příklad – oslovila mne tzv. moderátorka, která pomáhá sociálně slabým rodinám komunikovat s úřady, školami a jinými institucemi. Za každou rodinu měla 4 000 korun. Na otázku, kolik takových rodin navštíví za měsíc, řekla 20 rodin. Měsíční příjem této dámy byl 80 000 korun. To jistě uznáte, není málo. Chtěla ode mne příspěvek na vyučení dětí z těchto rodin. Opět jsem jí dal návrh – pošlete k nám tyto hochy do vyučení, já jim celé studium zaplatím. Rozešli jsme se s tím, že mi dodá jména chlapců. Ostatní zařídím a můžeme projekt rozjet. No nebudu vás napínat. Již se nikdo neozval. To jsou tedy dva příklady, kdy jsem byl dost nevybíravým způsobem žádán, abych daroval peníze. No, nejsem nijak chytrý, ale totálně hloupý také ne. Po těch letech jsem získal určité zkušenosti. Pokud byste dala inzerát, kdo za ta léta oblbnul pana Štěpánka, tak by se bezpochyby několik lidí přihlásilo. Určitě je však více těch, kteří o pomoc seriózně požádali, a my jsme jim upřímně pomohli.

MM: Pamatujete se, kdy jste se poprvé rozdělil o svůj majetek? Tím myslím, že jste věnoval opravdu něco ze svého. Souvisí to s vaším podnikáním a prosperitou vaší společnosti?

K. Štěpánek:
Nejsem ortodoxní věřící a ani praktikující křesťan, ale vzpomínám si na jeden příběh z Bible: do chrámu chodili zámožní a bohatí, a dávali do pokladničky zlaté peníze. Když šla chudá vdova, vhodila do pokladny nejmenší peníze – měděný trojník. Ježíš řekl, ti bohatí mají jmění a dávali ze svého dostatku, vdova nemá nic a dala trojník ze svého nedostatku. Oni dávali ze svého dostatku a ona dávala ze svého nedostatku. Nezáleží na tom, jaká je absolutní hodnota daru, ale jaká je jeho relativní hodnota vůči vašemu majetku.

Dárcovství není jednoduché téma. Rozhodnout se k němu je složité, a často se jedná o dlouhodobý proces. V podstatě dáváte cizím lidem, které vlastně ani neznáte, a někdy pochybujete, zda budou finance správně využity. Takže otázka k sobě samému zní – dělám vlastně dobře? Neopomíjím vlastní dědice, rodinu a děti?

Neopomíjím někoho dalece potřebnějšího, kdo si jenom o podporu neumí říct? Jak se mám správně rozhodnout? Věnuji veškerý majetek na dobročinnost? Nevím, dle mého názoru je to druhý extrém a určitý druh sobectví vůči svým blízkým. Je dobré dodržovat určitý balanc.

V mém případě šlo o první darování, a pak už to šlo skoro samo. Také jsem nebyl zvyklý nic rozdávat. Výchova u nás v rodině v tomto duchu neprobíhala, a vlastně ani probíhat nemohla. Socialismus na žádné dárcovství zařízen nebyl. Rodiče navíc nic neměli. Nebyli jsme chudí, ale dary se za bolševika nerozdávaly, a systém s nimi nepočítal.


Kvido Štěpánek při rozhovoru se spolupracovníky. „Jezdí k nám mnoho zahraničních návštěv a vzpomínám si například na vysoké španělské manažery. Při prohlídce provozu byli překvapeni, že jsem se s kolegy přátelsky zdravil, bavil a diskutoval. Návštěvu jsme ukončili v atriu, kde je fotogalerie ze života firmy. Španělský šéf si ji prohlížel a říká – tahle firma má duši, a pokud by sem přišla nějaká nadnárodní společnost, tak duše firmy skončí. Moc mne jeho slova potěšila,“ popisuje firemní atmosféru Kvido Štěpánek.

MM: Hodně se posledních pět let hovoří a skloňuje pojem společensky odpovědná firma, odpovědné jednání apod. Myslíte si, že je to směr, kterým by se měly firmy, a nakonec i jedinci, ubírat, včetně pomoci potřebným?

K. Štěpánek:
Myslím, že idea odpovědného chování firmy je strašně důležitá. Napadá mne však otázka – jak a kdo takové chování myslí vážně? Mám určité podezření, že některé firmy vnímají společenskou odpovědnost jako určitý druh marketingu. Například HR – human resources. Poprvé jsem tento termín slyšel před 10 lety a hned mne napadlo – co je to za škaredé slovo? Přece nemůžu říct o lidech, že jsou zdroj. Uběhlo 10 let a z některých firem už slyším – slovo HR už nebudeme používat, není to dobrý termín. Celkem zákonitě – když je konjunktura, potřebují u veřejnosti příznivou image. Prezentují se jako lidumilové, ale ve skutečnosti jim jde jen o zisk.

Za každým člověkem, který pracuje u nás ve společnosti, vidím jeho příběh. I když se někteří nechovali příliš slušně a férově, tak jsem za těch 30 let podnikání nezahořknul. Snažím se ve firmě pro své kolegy vytvářet optimální podmínky.

Ve firmě máme atrium, které je součástí jídelny pro pracující. Jsou zde fotky ze života Isolit Bravo. Jezdí k nám mnoho zahraničních návštěv a vzpomínám si například na vysoké španělské manažery. Při prohlídce firmy byli překvapeni, že jsem se s kolegy z provozu přátelsky zdravil, bavil a diskutoval. Návštěvu jsme ukončili v atriu. Španělský šéf si prohlížel fotografie a říká – tahle firma má duši, a pokud by sem přišla nějaká nadnárodní společnost, tak duše firmy skončí. Moc mne jeho slova potěšila.

MM: Jak si stojí česká filantropie, potažmo dárcovství a solidarita českého národa? Poznamenal nás socialismus natolik, že nám stále v této oblasti chybí duchovní základ a mentální vyspělost, myšleno včetně generace soukromých podnikatelů, kteří netuší, že živý podnikatelský duch má také svůj duchovní rozměr, a zatím si společenskou odpovědnost ne zcela uvědomují? Někteří zatím nacházejí naplnění v rychlých autech a karibských nemovitostech.

K. Štěpánek:
Tradice dárcovství má velký vliv na celkovou úroveň filantropie. V Čechách byla přerušena a teprve vzniká. O filantropii a společenské odpovědnosti se v Čechách moc nemluví. Například v Americe, a nemyslím si, že jsou tam lidé morálně lepší, tradice dárcovství a péče o potřebné existuje a po generace se udržuje. My jsme byli a stále jsme vychováváni v tom, že se o všechno a všechny stará sociální stát. Pak často slyším podnikatele filantropii odmítat se slovy: „Platím dost a dost na daních, tak co po mne ještě chcete?“ Výchova k obdarování bližního v naší republice chybí. Hodně podnikatelů peníze má, ale nedají a prostě je jen promrhají.

V naší rodině se tradici dárcovství podařilo obnovit. Je to hezký příběh. Můj dědeček byl od 12 let oboustranný sirotek. Pocházel ze čtyř dětí a byl druhý nejstarší. Po smrti rodičů zůstali čtyři sourozenci sami v rozpadlé chalupě. Po nějaký čas byly jejich jedinou obživou suché chlebové kůrky, které dostávaly od sousedů. Chodili si je namáčet do potoka, aby měli vůbec něco k jídlu. Když nejmladší dítě, malá sestřička, umřela na podvýživu, konečně se neteční jablonští radní rozhoupali a tři sirotky rozdělili do náhradních rodin. Dědečka dali na výchovu do rodiny ve Vídni. Tam se později vyučil a vrátil se zpět do rodného městečka. Postupně se vypracoval, postavil dům a otevřel si obchod s galanterií. V tomto domě jsem pak vyrůstal. Dlouho po dědečkově smrti jsem náhodou četl v kronice sousední vesnice Studené, jak pomohl zdejší chudé rodině, která měla tatínka s roztroušenou sklerózou. V létě ho vždy vyvezli i s postelí na sluníčko na dvůr. Šel kolem můj dědeček, obchodník z Jablonného, a daroval mu peníze. Této rodině pak pravidelně měsíčně posílal finanční dar, aby bídu, která v té chalupě panovala, zmírnil. Asi jsem se s dědečkem v povaze potkal. V rodině Kvida Štěpánka tedy nějaká tradice byla a já se ji snažím dodržovat.

MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji všechno dobré ve vašem počínání.


 PhDr. Iva Ruskovská

iva.ruskovska@gmail.com

Další články

Inovace
Management a řízení
Výzkum/ vývoj
Ekologie

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: