Všiml jsem si malé tabulky na plotě s nápisem Kovovýroba Lukáš Hruška. Vešli jsme a zamířili k dílně v koutě zahrady. Přivítal nás usmívající se chlapík v kraťasech a v tričku s logem Kovovýroba Lukáš Hruška a srdečně, po chlapsku, mi stiskl pravici. „V takhle malé firmě jste ještě nebyli, že?“ halasí hned na úvod. Posadili jsme se venku v zahradní besídce a pan Hruška zaběhl do domu, aby nám objednal kávu, kterou po chvilce přinesla jeho žena. Mezitím jsme si začali povídat.
„Odmala jsem dělal do motorek a strojařina se mi vždycky moc líbila,“ vypráví o své cestě k oboru Lukáš Hruška. „Na rovinu – ve škole jsem se moc dobře neučil, ale manuálně jsem na tom byl trochu jinak než ostatní. Když jsem pak nastoupil na učňák, obor obráběč kovů u nás otevřený nebyl, a tak jsem se první rok učil na zedníka. Ale druhý rok jsem už pokračoval ve svém oboru a vyučil se obráběčem kovů. Hned jak jsem udělal zkoušky, nastoupil jsem do jedné firmy tady v Opavě a oni mě tam nechali zametat. Tak jsem jim říkal: Já nechci zametat, já tu nejsem od toho, já chci obrábět. Vydržel jsem tam měsíc, pak jsem šel do Feramu a nastoupil tam na velkou mašinu, na třiašedesátku, to bylo super. Potom jsem pracoval ve Strojírně Vehovský, to je myslím špička tady v Opavě. Pak si mě stáhli do nástrojárny.“
„Jak jste vlastně začínal se svou vlastní firmou?“ zajímalo mě.
„Ještě při práci. Koupil jsem si domů soustruh, byla to malá SV18 z TOS Trenčín. Normálně jsem si na něj našetřil. Někdo si šetří na auto, já jsem si koupil soustruh. Postavil jsem si na něj na zahradě malou dílnu, mohla mít tak 3 x 4 metry.“
„Vás takhle zajímalo obrábění?“ ptá se slečna Procházková.
„Mě to strašně baví,“ opáčil Lukáš Hruška. „Neumím si představit, že bych dělal něco jiného. A také jsem nechtěl dělat pod někým. K soustruhu jsem pak přikoupil frézku FA3 a vrtačku a k dílně jsem přistavěl další místnost. Potom jsem koupil další soustruh, SU50, potom další padesátku a zase jsem přistavoval. To už jsem si řekl, že to zkusím sám. Začal jsem ale ve špatnou dobu – v roce 2007. Byla krize, nebyly zakázky a já jsem místo obrábění lítal po stavbách a svařoval.“
„Měl jste nějaké zaměstnance?“ zajímalo mě.
„Ze začátku jsem pracoval sám. Obsluhoval jsem tři klasické soustruhy najednou. Musel jsem se trochu ohánět, ale šlo to. Prvního zaměstnance mám od doby, kdy jsem koupil první CNC mašinu. To mě roce 2010 oslovila jedna firma z Brna a přesvědčila mě, abych si zažádal o dotaci. Myslel jsem, že jako takhle malá firma nebudu mít šanci, ale dopadlo to. Nakonec mi vyřídili dotaci i na druhý a potom na třetí stroj. Bez dotací bych už asi jedno CNC měl, ale určitě ne tři.“
„Kolik tedy máte zaměstnanců?“
„Dnes mám tři zaměstnance a jeden kluk sem chodí na brigádu.“
„To jsou mladší, nebo spíš starší?“
„Ne ne, všechno to jsou kluci. S jedním už dělám 15 let, sešli jsme se v předchozí firmě. Je velice šikovný, sice má svoje mouchy, ale kdo je nemá… Výborný praktik. Potom tu mám jednoho kluka, to je jeho syn, nastoupil tu od druhého ročníku učňáku na praxi a zůstal. Je pracovitý, baví ho to, má taky svoje mouchy…“ „Je po tátovi,“ smějí se všichni okolo stolu a zaměstnavatel obou „kluků“ souhlasí. „Třetí, ten je tady rok a půl, přišel sem z jedné firmy v Opavě, kde to šlo od desíti k pěti.“
„A jste dobrý kolektiv?“ vyzvídá slečna Procházková.
„To jo. Taky ho v pátek po práci vždycky utužujeme,“ směje se Lukáš Hruška.