Nahrajeme si vědomí do počítače?

(Zdroj: archiv prof. Šebka)

MM: Pane profesore, nedávno jsem viděla na letišti maminku s asi tak tříletým dítětem v kočárku. Oba byli usilovně ponořeni do nějaké činnosti na nejnovějším iPad. Tipnete si, čím se bude tato dvojice na letišti zabývat cca za 30 let?

Prof. Šebek: Tato situace se mi nezdá nijak zvláštní. Dotyční čekali dlouho na letišti, jako řada dalších cestujících. Našli si zábavu a iPad je celkem dobrá hračka. V této souvislosti si vzpomínám, když jsem měl naposled na hlídání svoji vnučku, které není ještě ani tři čtvrtě roku, že ze všeho nejvíce ji zajímal počítač. Seděla mi na klíně a okamžitě začala mlátit do klávesnice, pak vzala myš a různě ji testovala. Proč by to malé děti neměly zkoušet?

Jak bude situace vypadat za 30 let? Hlavně doufám, že nebudeme zbytečně čekat na letišti. Doprava bude rychlejší a bez čekání. Zmíněná dvojice by si mohla hrát s hologramovým legem, 3D hračkou, která se bude pohybovat ve vzduchu. Tašku nebo kufr by jim mohl nést robot. To všechno je možné.

MM: Vraťme se do současnosti – základní vize tzv. čtvrté průmyslové revoluce se objevila v roce 2011. Reálný koncept Průmyslu 4.0 byl představen na veletrhu v Hannoveru v roce 2013. Jaká je aktuální situace?

Prof. Šebek: Na úvod je nutné předeslat, že většina odborné i laické veřejnosti při zavádění nových technologií očekává okamžitou aplikaci do praxe a vysokou technologickou úroveň. Na tato tvrzení dokonce existuje empirický zákon, tzv. Amarův zákon. Podle jeho tvůrce Roye Amary lidstvo očekává v krátkodobém horizontu od každé nové technologie příliš mnoho a většinou ji přeceňuje. Z dlouhodobého hlediska přelomové technologie dokázaly zasáhnout svět daleko více, než se předpokládalo na začátku jejich vzniku. Například první GPS se zdála pomalá a funkce byly značně omezené. Tenkrát jsme si nedovedli představit, že ji dnes bude mít každý v mobilu. Za vznikem vynálezů a inovací stojí většinou skupiny nadšenců a jejich realizace často nemívá hladký průběh. Ale pokud se už taková technologie rozjede, tak obvykle překonává i nejsmělejší plány nadšenců.

Pro mne není překvapením, že očekávání v oblasti robotizace a digitalizace výroby nejsou rychle splnitelná. To platí i o Průmyslu 4.0. Vzpomeňme na dobu, kdy v továrnách byly parní stroje nahrazovány prvními elektromotory. V továrně býval jeden velký parní stroj a jeho pohyb se složitě rozváděl po celé továrně k jednotlivým výrobním strojům. Zavádění prvních elektromotorů probíhalo tak, že ten velký parní stroj byl nahrazen jedním velkým elektromotorem, a mechanické rozvody zůstaly jako dřív. Postup to byl celkem pochopitelný, ale úplně nesmyslný. Musela přijít nová generace inženýrů a manažerů, než se rozšířilo správné řešení: ke každému stroji malý elektromotor a žádné mechanické rozvody nejsou potřeba. Technicky jednoduché řešení, nám se zdá triviální, ale tehdy vyžadovalo zásadní změnu v myšlení lidí, které mnozí nebyli schopni. Dnes je to podobné. Majitelé a investoři se ptají, jak rychle a co konkrétně mohou od Průmyslu 4.0 očekávat? Odpověď je jasná, ale bolestná. Zpočátku málo, později velmi mnoho. Bude to však vyžadovat zásadní změnu myšlení. Kdo se odváží první?

MM: Možná, že případná nedorozumění vyplývají z rozdíleného chápání pojmu Průmysl 4.0?

Prof. Šebek: Máte pravdu. Někteří majitelé podniků tvrdí – my už máme výrobu digitalizovanou dávno, akorát si pod tím pojmem představují jen drobné změny. Já Průmysl 4.0 chápu jako zásadní změnu. Pokud se na tuto problematiku podívám očima spotřebitele, roboty nám umožní zakázkovou výrobu za cenu masové výroby. Snadné objednání, výroba na míru a dodávka téměř ihned. Uvedu příklad. Přijde mi rychlá pozvánka na recepci. Zjistím, že nemám smoking. Na internetu si ho objednám a vyzkouším, jak mi sluší. Bude to snadné, někde se jen propojí digitální model mého těla s digitálním návrhem smokingu. Přesná objednávka obsahující oba modely se odešle do továrny, kde ji propojí s digitálními modely materiálů a strojů, a navrhnou digitální postup výroby. Tak vznikne tzv. digitální dvojče výrobku, které bude putovat továrnou a řídit výrobní stroje příkazy typu „ty mi teď přišij rukáv“ apod. Vše bude naprosto flexibilní, žádné časové prodlevy. Pokud bude příslušný stroj obsazený, zajede se k jinému. V takové flexibilní továrně bude možné vyrobit i nový stroj. Stroje vyrobí stroje, které se domluví. Lidský faktor téměř nebude potřeba.

MM: Průmysl 4.0 v roce 2020 – kde je svět a kde je Česko? Funguje již někde taková digitální linka, kterou popisujete?

Prof. Šebek: Zárodky již fungují. Před 10 lety jsem si takto, podle návrhu mé ženy, objednal boty Nike za úplně stejnou cenu jako z kamenného obchodu. Výroba a doprava však trvaly dlouho, asi jeden měsíc. Princip byl podobný. Ale nedostatky zjevné. Nebudeme chtít čekat ani den, továrna musí být blízko. Tyto chytré technologie mají také již lokální dopad – od současného offshoringu se pomalu přesouváme k inshoringu. Výroba se vrací do lokálních teritorií. V každém malém městě bude univerzální továrna téměř na všechno. Výrobky budou na místě a právě včas, nebudou téměř žádné sklady. Když se vám na cestách rozbije auto, náhradní díl vám pošlou e-mailem a v nejbližší dílně ho hned vyrobí. Důraz se „z umění vyrobit“ přesune „k umění vymyslet“.

Myslím, že v Čechách jsme trochu pozadu. Není špatné, že zde máme několik německých firem, se kterými jsme v kontaktu. Přinášejí hodně nových myšlenek a místní pobočky jsou nuceny je používat. Určitě bych si ale přál pravý opak – aby naše myšlenky odcházely do ciziny. Skutečný stav je však jiný. Zatím jsem u nás takový provoz nezaznamenal. Naše firmy často tvrdí, že na zavádění robotických prvků do výroby není ještě čas a doba stále nenazrála. Přesto některým dochází, že nedostatek pracovníků nevyřeší nářky, jelikož vhodných lidí nebude dost nikdy. Čeká nás postupná robotizace, pokrok se nezastaví. Zatím je u nás jeho nositelem automobilový průmysl. Na druhou stranu – ideální koncept Průmyslu 4.0 není v žádné zemi, nikde na světě. Nejblíže je snad továrna blízko Ambergu. Na jedné lince se vyrábí cca 80 různých výrobků. Vše řídí programovatelné automaty.

MM: Zaujal mne váš blog na téma future proof, pro který prý nemáme v Čechách přesný překlad. V kontextu s tím zmiňujete, že budoucnost už není, co bývala. Můžete naším čtenářům tento pojem vysvětlit?

Prof. Šebek: Svět se transformuje. Společenské změny se zrychlují a nevidím důvod, proč by se do budoucna ještě více nezrychlovaly. Svět je složitější, a proto je složitější mu porozumět. Víme toho čím dál tím více, ale o své budoucnosti víme málo. Dříve bylo rozumné předpokládat, že budoucnost bude podobná současnosti. Dnes tomu tak není. Nikdy v dějinách jsme toho o budoucnosti nevěděli tak málo jako dnes.

Přesto se na budoucnost musíme připravit. Všechno bude jinak a je zbytečné si stěžovat, tak to prostě je. Pokud mám tento fakt aplikovat na podnikání a průmysl – hodně majitelů a ředitelů firem vzdychá, že pokud chtějí změnit provoz, zavést novou technologii a investovat, největším problémem jsou jejich vlastní zaměstnanci. Nechtějí se učit nic nového, nic měnit a o změně či případné modifikaci své pracovní pozice nechtějí ani slyšet. Nejsou na to totiž připraveni. Všechny nás však čeká daleko více pracovních zvratů a obměn. Měnit profesi budeme několikrát za život. Jistě znáte mediálně známého horníka Tomáš Hisema. Když byl jeho důl zavřen, většina horníků šla na pracovní úřad. On se, za podpory neziskovek, rekvalifikoval na profesi programátora. Znám ho. Na této situaci mu nejvíce vadilo, a vyčítá společnosti a škole, proč mu nikdo nikdy neřekl, že celý život nebude horníkem? Lidé prostě nejsou na změny připraveni, protože na ně nejsou připravováni. Zdá se mi, že v naší zemi je to horší než jinde. Většina změn způsobuje daleko větší odpor a překvapení než u našich západních sousedů. Velkou vinu nese český vzdělávací systém, který nás pořád připravuje na minulé století, výjimečně na současnost, ale vůbec ne na budoucnost.

MM: Bylo by tedy lepší, aby se už děti v mateřských školách učily tvůrčímu myšlení, včetně některých sociálních dovedností? To by je asi lépe připravovalo na budoucnost...

Prof. Šebek: Všechno je o přípravě na budoucnost, i když nevíme, jaká bude. I toto je však dostatečná informace a my se na ni můžeme adekvátně připravit. Šprtat by se nemělo už vůbec nic. V době internetu a Wikipedie je memorování směšné. Sehnat informace a data je snadné. Daleko těžší je pochopit, přemýšlet, analyzovat a vytvořit něco nového. Ve škole by se mělo trénovat myšlení. Škola by měla být tréninkové centrum, které rozvíjí tvořivost. Vždy je lepší vymyslet svoji vlastní technologii než se učit již vymyšlenou.

Jsou dva typy lidí – ti, kteří se těší na novinky v jakémkoliv oboru a oceňují, jak vývoj půjde kupředu. Jiní změny nesnáší, jsou jejich odpůrci, a mnohdy novinky i bojkotují. Neuvědomují si krátkozrakost svého myšlení a jsou sami proti sobě. Přístup ke změně by měl být přirozený, pozitivní, vstřícný. Výchova a vzdělávání by měly probíhat v tomto duchu, a ne ve smyslu, aby se lidé novinek a změn děsili.

Opravdovou budoucností se příliš nezabýváme. Většina politiků nás sice láká na budoucnost, ale spíš se jedná o krátkodobý horizont typu zlevnění másla a zvednutí důchodů. Není to vina politiků. Je to naše odpovědnost, jelikož většina z nás se o budoucnost nezajímá a je nám naprosto jedno, jak budou žít naše vnoučata a jak bude vypadat česká krajina. Stejně uvažují některé firmy. Pohybují se v operativní rovině a spoléhají na pomoc státu.

MM: V srpnu 2019 jste v pořadu Českého rozhlasu Radiožurnál zmínil, v souvislosti s umělou inteligencí, populární americké hnutí making, které propaguje schopnost tvorby různých věcí rukama i hlavou a jež je postaveno na fenoménu „udělej si sám“. V Čechách již podobné aktivity také běží, i když si myslím, že pro Čechy to není až tak velký objev, my jsme svým kutilstvím známí. Co s tím má společného umělá inteligence, kybernetika a další nové technologie?

Prof. Šebek: Doba specialistů pomalu končí. Nevíme s jistotou, jaký obor si vybrat. Chytré stroje nás předhánějí ve specializacích. V generálních a obecnějších disciplínách si zatím robot poradit nedokáže a zde je prostor pro studium kreativních a všeobecných oborů. Dovedu si představit i takový řemeslný obor, například „všeobecně šikovný řemeslník“, který bude umět skoro všechno, ale na specializované nebo poradenské práce bude mít robota. Ten má určitě velkou šanci uspět.
A teď making. Češi byli vždy šikovní, ale spíše z donucení. V tomto případě si myslím, že se nejedná o vámi zmíněné kutilství. Making je tvořivost, tvorba něčeho nového, co ještě neexistuje. V Kalifornii běží festival, který se jmenuje Hořící muž – Burning man. Pro tuto jednu příležitost vyrobí účastníci v poušti naprosto šílená monstra, něco mezi uměleckým dílem a robotem. Making s umělou inteligenci souvisí, jelikož stroje od nás převzaly rutinní specializovanou práci, kterou dělají daleko lépe než lidé, a navíc bez chyb. Na problémy, které je potřeba tvořivě řešit, je umělá inteligence krátká. Making to dokazuje.

MM: Co před rokem bylo technologickou novinkou, dnes je zastaralým produktem. Tempo vývoje moderních technologií, včetně umělé inteligence, kybernetiky a dalších příbuzných oborů, se zrychluje. Bez čeho se česká ekonomika, potažmo český průmysl, a tím nemám na mysli nadnárodní společnosti podnikající na českém území, určitě neobejdou, aby nezaspaly?

Prof. Šebek: Co firmy potřebují? Nové a úplně jiné nápady, které by dotáhly do konce a realizovaly je. Svět ovládají firmy, které dělají zdánlivé nesmysly. Jistě víte, jaká je největší a neslavnější firma na nábytek. Taková, která ho nesestavuje. Musíte si ho složit doma sami. Největší taxislužba na světě nevlastní ani jedno auto. Největší poskytovatel ubytování nevlastní ani jeden hotel nebo nemovitost. To jsou na první pohled zdánlivé nesmysly, ale já narážím na to, čemu se říká disrupce. Jedná se o radikální změnu, kterou může firma uskutečnit. Typickým příkladem nezvládnutí disrupce je firma Kodak, která přechod na digitální fotoaparáty zaspala.
Moc bych českému prostředí přál něco převratného, třeba nějaký český Google. Nastavení naší společnosti je občas takové, že pokud se firmě nedaří, stát ji začne pomáhat a mnohdy si neuvědomuje, že firma zabírá místo na trhu a už dávno tu neměla být. Určitý kvas ve společnosti je vždy dobrý. Jak začne jedinec, firma nebo společnost stagnovat, je to špatně. Přesto se setkávám s firmami, které začínají své zaměstnance motivovat a tvořivě vést. Byl jsem nedávno na workshopu jedné firmy. Šéfové si vymysleli báječnou věc. Dali dohromady 20 zaměstnanců a na víkendovém pobytu jim dali úkol – zapomeňte na všechno, co umíte, a vymyslete úplně něco nového, co tady ještě nebylo. Do večera měli vymyslet 20 největších nesmyslů, které by jejich firmu úplně změnily. Přes noc si nechali nápady uležet a tři nejzajímavější z nich další den prezentovali. Účastníci workshopu, zaměstnanci i šéfové, byli nadšení.

MM: V oblíbeném seriálu Teorie velkého třesku říká hlavní představitel, teoretický fyzik Sheldon Cooper, že před tím, než biologicky opustí tuto zemi, nahraje si své vědomí do počítače. Líbí se vám tato myšlenka, nebo už možná realita?

Prof. Šebek: Seriál Teorie velkého třesku miluji a takový podobný Sheldon Cooper u nás na katedře před dvěma lety studoval. Co se týká zachování našeho vědomí, nelze tvrdit s určitostí, že neputuje někde v nějakém systému, třeba i v počítači. Existují i teze, že jsme součástí počítačové hry a nikdo nemůže dokázat opak. Ani já nemohu vyloučit svoji přítomnost v nějakém uměle vytvořeném prostoru, který se zde může nacházet. Problematika existence našeho těla, vědomí a inteligence je složitá. Nevíme přesně, co je vědomí a jak souvisí s inteligencí. Určitě je zajímavá otázka, zda může existovat inteligence bez vědomí a zda nás může umělá inteligence překonat bez přítomnosti vědomí. Úvahy, kdy bude nějaká singularita a kdy budou stroje chytřejší, jsou rovněž pozoruhodné, ale já je nesdílím. Asi znáte vynálezce a slavného futuristu Ray Kurzweila. Založil Singularity University, kde bude vzdělávat na této bázi. On sám tvrdí, že nikdy nezemře. Nechá se prý nahrát do počítače nebo do něčeho jiného a bude fungovat dál. Ray předpovídá, že singularita nás překoná někdy v roce 2030. Teď provedl posun do roku 2045. Jiní slavní robotici z MIT však tvrdí, že Ray zemře a vědomí si do počítače nahrajeme až za 100 let.

MM: Může umělá inteligence a další technologické objevy učinit svět lepším a šťastnějším?

Prof. Šebek: Pokroku nezabráníme. Myslet si, že zakážeme používání nových technologií, je nesmysl. I kdybychom je na jednom konci světa zakázali, tak se někde na jiném konci světa objeví. Pokud bych chtěl být hubatý, tak řeknu – svět by mohl být šťastnější a lepší, až zde lidstvo přestane existovat a vyhyne. Třeba nějaký stroj takový úkol dostane. Pak možná bude svět opravdu šťastnější a taky moudřejší.

Nicméně, já jsem optimista. Podobné zmatky jako dnes už zde jednou byly. Neděje se nic jiného než v době reformace po vynálezu knihtisku v roce 1445. Tato doba byla zasažena totální informační revolucí, podobně jako je tomu dnes. I tenkrát se šířily fake news a nic neplatilo. Svět se zmítal v rychlých změnách a lidé mu nerozuměli. Vznikaly informační bubliny „my“ a „oni“. Přesto se nakonec lidstvo posunulo na nový a vyšší stupeň – přišla renesance, humanismus a později průmyslová revoluce. Nyní nás čeká Renesance 2.0. Vůbec se toho nebojím. Trochu se jen obávám přechodného období. Po vynálezu knihtisku byla jedna válka za druhou téměř 100 let. Doufám, že dnes budeme moudřejší, anebo alespoň rychlejší.

MM: Děkuji vám za rozhovor

PhDr. Iva Ruskovská