Kde a kdy se u takto pojatých procesů objeví potřeba simulace? V podstatě nalezneme dva vstupní body. Ten první je hned na počátku - nástrojárna má připravit nabídku na formu. Pokud je zadání standardní a jednoduché, je vše v pořádku. Co když se ale jedná o výtažek, u kterého zákazník požaduje např. výrobu jedním tahem, a ono to nepůjde? Jsem schopen to v úvodní fázi posoudit? Na základě čeho, když jsem s takovým materiálem ještě nepracoval a takový tvar výtažku jsem rovněž neřešil?
V takové situaci je ideálním nástrojem simulační software založený na jednokrokovém inverzním řešiči. Vstupem pro takový řešič je v podstatě jen geometrie dílu a materiál. Během několika minut dostaneme odpověď na základní otázku, zda je díl vyrobitelný a jaká jsou kritická místa, a tak již v této fázi lze jednat se zákazníkem o určitých úpravách dílu.
Hlavní použití simulace nastává v okamžiku, kdy mám formu navrženu. Celé odladění nástroje pak provedu na "virtuálním lisu" - v počítači. Je přece jen podstatně levnější a rychlejší změnit CAD data, než upravovat vyrobenou formu v dílně. V okamžiku, kdy mám navržený nástroj, mohu tedy přistoupit ke kompletní simulaci celého procesu a všech jeho fází - prohnutí nástřihu vlastní vahou, dojetí přidržovačů, vlastního tažení (i vícekrokového), odstřižení, kalibrace, odpružení atd. Tady již nevystačíme s inverzním řešičem, protože potřebujeme řešení přesné, které zahrne veškeré podstatné vlivy.