Pokud vám výkonové normování připomíná svět Charlese Dickense, pak možná přijmete poslední, těžko odmítnutelný argument. Je-li použití normy na jednotku výkonu špatné řešení, je plán B ve skutečnosti řešením ještě horším. Vítejte ve světě režijních nákladů: aniž si to uvědomujeme, opakem jednicové spotřeby není nic jiného než spotřeba režijní. Všechny položky zdrojů, které neumíme nebo nechceme ve spotřebě podřídit výkonové normě, potká totiž stejný osud: vytvoří balík režijních nákladů, který – světe, div se – bude mít také svoji normu. Bude to ovšem norma na jednotku času měsíc nebo rok daná určitým rozpočtovým limitem, přiděleným v rámci plánování každému útvaru. Rozpočty jsou tedy soubory časových norem, jimi stanovená „pevná dávka spotřeby na určité období“ bude etalonem hospodárnosti pro režijní náklad.
Takové řešení je ovšem špatné ze své podstaty. Fungovalo by skvěle, kdyby bylo použito pouze u fixních režií. Problém ovšem nastane, jakmile do režijního balíku spadne některá z variabilních položek. A k tomu, bohužel, dojde pokaždé, když pro určitý variabilní náklad nestanovíme normu spotřeby na jednotku výkonu. Jak je možné stanovit pevný roční limit tam, kde spotřeba závisí na výkonu, jehož přesná výše v budoucím období není při stanovení limitu známá? Neustálé odchylky v rozpočtech, neprůhledné výmluvy a bezmocnost controllingu oddělit pravdu od účelové prezentace jsou vlastně důsledkem toho, že rozpočtový limit je systémově špatným nástrojem pro řízení hospodárnosti variabilní spotřeby.