Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Ochrana soukromí a osobních údajů
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Ochrana soukromí a osobních údajů

Existují témata, která se stejnou měrou týkají nás všech, bez ohledu, zda pracujeme ve výrobní sféře, ve službách, nebo třeba tvoříme časopis. Proto MM Průmyslové spektrum nyní přináší názory dvou osobností na téma, dnes nikoli horké, ale přímo žhavé.

Ztráta soukromí

To, že se naše soukromí v digitální době scvrkává a ztrácíme je čím dál víc, je skutečností obecně známou a již mnohokrát vyřčenou. Většinou se tak děje za našeho nečinného přihlížení, mnohdy se soukromí zbavujeme zcela dobrovolně.

JUDr. Miroslav Uřičař se dlouhodobě zabývá zejména právem elektronických komunikací, ochrany osobních údajů a ochrany soukromí. Od počátku roku 2017 působí ve společnosti LEGALITÉ advokátní kancelář.
 

 Částečně jde o nevyhnutelný vývoj spojený se životem závislým na moderních technologiích, částečně mu jdeme nadšeně vstříc. V poslední době patří k obecnému bontonu zanadávat si veřejně na Facebook – kterak zlovolně umožnil zneužití našich údajů! Překvapuje mě, kolik lidí je překvapeno, že k tomu došlo. Co jiného jsme čekali? Stačí, aby nám někdo nabídl službu zdarma, a mnozí vůbec neuvažují, jak je možné poskytovat služby „zdarma“. Podnikat zadarmo dost dobře nejde, rozhodně ne dlouhodobě. Za všechny služby „zdarma“ (nejde jen o Facebook, ale například i o věrnostní či bonusové karty) platíme svým soukromím, svými osobními údaji. A těm, kteří si to neuvědomují, nemůže žádná regulace ani legislativa pomoci.

Druhou, minimálně stejně významnou, rovinu ztráty soukromí představují zásahy státu. Až na naprosté výjimky jsem si však nevšiml, že by legislativa, která tyto zásahy do našeho soukromí přináší (a že jich přibývá!), byla médii vnímána negativně. Podle mého pozorování se v tom dost lišíme od mnoha jiných států, například od sousedního Rakouska či Německa.

Velmi závažným příkladem je povinnost telekomunikačních operátorů uchovávat všechny provozní a lokalizační údaje veškerého obyvatelstva po dobu šesti měsíců. Kdo, kdy, komu volal, ale také z jakého telefonního přístroje, kde právě byl a řada dalších údajů je takto uchovávána pro případ, že by si je některý z oprávněných orgánů (zdaleka mezi ně nepatří jen policie, ale také např. ČNB) vyžádal. V Rakousku či Německu tuto povinnost již dávno zrušila soudní rozhodnutí, v Německu ji po několika letech znovu zavedli, ale na pouhých 10 týdnů – německá policie je přesto schopna trestnou činnost nadále vyšetřovat.

Dalším příkladem jsou úseková měření rychlosti. Zatímco u nás jsou již prakticky na každém kroku, v sousedním Německu něco takového považují za zcela zásadní zásah do soukromí, a než spustili první testovací úsek na dálnici u Hannoveru, probíhaly na toto téma ostré mediální diskuze. Rozdíl mezi běžným a úsekovým měřením je jednoduchý – zatímco běžný radar změří a vyfotografuje jen ty, kteří překročí rychlost, úsekové měření, z povahy věci, zaznamenává všechna projíždějící auta, a teprve následně vyhodnotí překročení rychlosti. Právě v tom zaznamenání všech aut a řidičů, i těch, kteří jedou povolenou rychlostí, vidí Němci veliký zásah do soukromí. Obávají se samotného jejich shromažďování, doby výmazu, možného úniku takových informací. Avšak i na Slovensku jsou úseková měření naprostou výjimkou…

A co na tom všem změní GDPR, v posledních měsících skloňované ve všech pádech? Běžný člověk v důsledku masivní marketingové kampaně sice mnohdy ani neví, zda se „TO“ jmenuje GPDR, nebo GDPR, ale ví, že „TO“ existuje a že mu to jistě přinese řadu práv. Domnívám se, že nějaká norma typu GDPR byla potřebná, přesto k mnoha jejím dílčím aspektům mám vážné výhrady. Otázkou však je, zda je tato právní úprava zaměřena správným směrem. Posiluje GDPR odpovědnost člověka za své soukromí, potažmo za svůj osud? Nepřináší naopak více paternalizmu?

Mimochodem, když už jsme u těch zásahů státu do našeho soukromí. Byť se o tom zdaleka tolik nemluví, není bez zajímavosti, že společně s GDPR byla přijata rovněž tzv. trestněprávní směrnice (upravuje zpracovávání osobních údajů pro účely prevence, vyšetřování a stíhání trestné činnosti) a také tzv. PNR směrnice. Ta umožňuje shromažďování a mezistátní výměnu jmenných údajů cestujících v letecké dopravě. Ani zdaleka však nejde o jediné zásahy státu do našeho soukromí, které přibyly jen v posledních měsících…


Svět plný Velkých bratrů

V současnosti je celá česká společnost, kromě jedinců omezujících svůj životní horizont na bůček a pivo z PET lahví, konfrontována se strašákem jménem GDPR neboli obecné nařízení (EU) o ochraně osobních údajů.

Hysterické poplašné zprávy střídají vysoce komerční nabídky na odstranění hrozícího nebezpečí vysokých pokut. Současně ale dochází k neustálému „utahování šroubu“ tím, jak stát požaduje stále více informací o nás, našem životě, podnikání, okolí atd.


Prof. Vladimír Smejkal je odborníkem na počítačovou bezpečnost a kybernetickou kriminalitu a soudním znalcem. V tisku je druhé vydání jeho knihy Kybernetická kriminalita, která představuje „bibli“ tohoto oboru.

Objevuje se stále více různých oznamovacích povinností odůvodňovaných bojem proti terorizmu (AML), daňovým únikům (EET), korupci (informace o majetku), trestné činnosti (monitorování provozních a lokalizačních údajů elektronických komunikací a vysoké počty odposlechů), snahou proti prolomení advokátního a bankovního tajemství atd. Diskutuje se o tom, že by v rámci novely zákona proti praní špinavých peněz měly banky podávat informace o tom, z jakého telefonního čísla nebo IP adresy se klient připojuje k bankovním službám.

V ostatních státech, které o sobě tvrdí, že jsou demokratické, to je ale dost podobné. Někde se objevuje snaha kriminalizovat ochranu soukromí uskutečňovanou šifrováním podle principu: „Když šifruješ, tak tím vlastně potvrzuješ, že jsi zločinec, protože slušní lidé nešifrují.“ Německo přijalo poměrně nedávno zákon směřující prakticky k cenzuře Internetu (zákon ke zlepšení prosazování práva v sociálních sítích). Podle něj, pokud provozovatelé sociálních sítí obdrží stížnost na tzv. „zjevně protiprávní obsah“, mají povinnost do 24 hodin tento obsah vymazat nebo ho blokovat. Nedodržení povinností podle tohoto zákona je penalizováno vysokými sankcemi a autor blokovaného příspěvku nemá v průběhu mimosoudní procedury k dispozici opravný prostředek; nápravy či náhrady se může domáhat jen u soudu (tedy reálně nikdy nebo za velmi dlouho). Lze se domnívat, že vyděšení provozovatelé sociálních sítí budou pro jistotu (a díky automatickým algoritmům) mazat i texty zcela nezávadné či proti nenávisti naopak přímo bojující. A když jsem minulý týden četl v Hospodářských novinách, jak po tomtéž volá předseda českého Ústavního soudu, běhá mi mráz po zádech.

Je skutečně namístě, aby se státy vlamovaly do soukromí svých občanů pod záminkou, že je tím vlastně chrání, takto masivním způsobem? Opravdu chceme žít ve světě plném „Velkých bratrů“? Obávám se, že podle mínění většiny voličů ano. Jak říká Eduard Kučera, jeden ze zakladatelů antivirové firmy Avast: „Po celém světě se dnes lidé vzdávají svého soukromí, čímž se vlastně vzdávají své svobody. Když se dnes bavím s mladými startupisty, zdá se mi, že jim to vyhovuje. Jakmile se vzdáme dobrovolně jen kousíčku svobody, okamžitě se jí zmocní stát a vlády. Člověk by proto podle něj nikdy neměl obětovat svou svobodu výměnou za větší bezpečí.“ (Lidové noviny, 21. 4. 2018)

Konstantně propaguji hesla: „Minimalizace státu, maximalizace osobní svobody“ a „Stát je služba, kterou si platíme ze svých daní.“ Současný trend ale směřuje k modelu: „My (vláda) víme, co potřebuješ. Tak plať daně a drž hubu.“


Miroslav Uřičař, Vladimír Smejkal

hana.janisova@mmspektrum.com

Další články

Vzdělávání a školství
Legislativa, nařízení

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: