Částečně jde o nevyhnutelný vývoj spojený se životem závislým na moderních technologiích, částečně mu jdeme nadšeně vstříc. V poslední době patří k obecnému bontonu zanadávat si veřejně na Facebook – kterak zlovolně umožnil zneužití našich údajů! Překvapuje mě, kolik lidí je překvapeno, že k tomu došlo. Co jiného jsme čekali? Stačí, aby nám někdo nabídl službu zdarma, a mnozí vůbec neuvažují, jak je možné poskytovat služby „zdarma“. Podnikat zadarmo dost dobře nejde, rozhodně ne dlouhodobě. Za všechny služby „zdarma“ (nejde jen o Facebook, ale například i o věrnostní či bonusové karty) platíme svým soukromím, svými osobními údaji. A těm, kteří si to neuvědomují, nemůže žádná regulace ani legislativa pomoci.
Druhou, minimálně stejně významnou, rovinu ztráty soukromí představují zásahy státu. Až na naprosté výjimky jsem si však nevšiml, že by legislativa, která tyto zásahy do našeho soukromí přináší (a že jich přibývá!), byla médii vnímána negativně. Podle mého pozorování se v tom dost lišíme od mnoha jiných států, například od sousedního Rakouska či Německa.
Velmi závažným příkladem je povinnost telekomunikačních operátorů uchovávat všechny provozní a lokalizační údaje veškerého obyvatelstva po dobu šesti měsíců. Kdo, kdy, komu volal, ale také z jakého telefonního přístroje, kde právě byl a řada dalších údajů je takto uchovávána pro případ, že by si je některý z oprávněných orgánů (zdaleka mezi ně nepatří jen policie, ale také např. ČNB) vyžádal. V Rakousku či Německu tuto povinnost již dávno zrušila soudní rozhodnutí, v Německu ji po několika letech znovu zavedli, ale na pouhých 10 týdnů – německá policie je přesto schopna trestnou činnost nadále vyšetřovat.
Dalším příkladem jsou úseková měření rychlosti. Zatímco u nás jsou již prakticky na každém kroku, v sousedním Německu něco takového považují za zcela zásadní zásah do soukromí, a než spustili první testovací úsek na dálnici u Hannoveru, probíhaly na toto téma ostré mediální diskuze. Rozdíl mezi běžným a úsekovým měřením je jednoduchý – zatímco běžný radar změří a vyfotografuje jen ty, kteří překročí rychlost, úsekové měření, z povahy věci, zaznamenává všechna projíždějící auta, a teprve následně vyhodnotí překročení rychlosti. Právě v tom zaznamenání všech aut a řidičů, i těch, kteří jedou povolenou rychlostí, vidí Němci veliký zásah do soukromí. Obávají se samotného jejich shromažďování, doby výmazu, možného úniku takových informací. Avšak i na Slovensku jsou úseková měření naprostou výjimkou…
A co na tom všem změní GDPR, v posledních měsících skloňované ve všech pádech? Běžný člověk v důsledku masivní marketingové kampaně sice mnohdy ani neví, zda se „TO“ jmenuje GPDR, nebo GDPR, ale ví, že „TO“ existuje a že mu to jistě přinese řadu práv. Domnívám se, že nějaká norma typu GDPR byla potřebná, přesto k mnoha jejím dílčím aspektům mám vážné výhrady. Otázkou však je, zda je tato právní úprava zaměřena správným směrem. Posiluje GDPR odpovědnost člověka za své soukromí, potažmo za svůj osud? Nepřináší naopak více paternalizmu?
Mimochodem, když už jsme u těch zásahů státu do našeho soukromí. Byť se o tom zdaleka tolik nemluví, není bez zajímavosti, že společně s GDPR byla přijata rovněž tzv. trestněprávní směrnice (upravuje zpracovávání osobních údajů pro účely prevence, vyšetřování a stíhání trestné činnosti) a také tzv. PNR směrnice. Ta umožňuje shromažďování a mezistátní výměnu jmenných údajů cestujících v letecké dopravě. Ani zdaleka však nejde o jediné zásahy státu do našeho soukromí, které přibyly jen v posledních měsících…