Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Od oprav ke špičkovým portálovým obráběcím strojům
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Od oprav ke špičkovým portálovým obráběcím strojům

Strojírna Tyc se v současné době zabývá produkcí a vývojem vlastních portálových multifunkčních center. Jedná se o plně řízená obráběcí centra a brusky na rovinné a tvarové plochy. Jako vedlejší činnost společnost nabízí firma modernizaci a generální opravy různých strojů.

Na zde vyráběných strojích řady FVC, FPPC a FSGC lze provádět široké spektrum technologických operací – od hrubovacích po dokončovací, ale firma také nabízí řadu strojů se zvýšenou přesností. Stroje jsou navrženy tak, aby plnily požadavky spolehlivosti, vysoké produktivity práce, přesnosti a kvality dosahovaného povrchu.
Všechny nosné části jsou zhotoveny z šedé litiny s optimalizovanou konstrukcí pro dosažení maximální dynamické a termodynamické stability. Vykazují velmi dobré parametry tuhostí a tlumení chvění vzniklého při obrábění. Komponenty jsou řešeny modulárně, aby bylo možno postavit stroj na míru dle požadavků zákazníků.
Ač je trh stále velký, boj o něj je ale neúprosný. Ostatně, přečtěte si sami, že vyrobit a prodat není tak snadné, jak se to řekne a jak se to může zdát. I o tom jsme si povídali s majitelem a jednatelem společnosti Strojírna Tyc Jaroslavem Tycem.


Majitel a ředitel firmy Strojírna Tyc. Narodil se v roce 1959. Vyučil se zámečníkem, a následně získal vzdělání na střední průmyslové škole. Největší část své praxe absolvoval v Kovosvitu Holoubkov, kde skončil na pozici obchodníka. Po provedené restrukturalizaci této firmy odešel za vlastním podnikáním a v roce 1992 založil svoji firmu Strojírna Tyc v Mýtě.

Vlastní firma

MM: Jaká byla vaše cesta k vlastní firmě?

J. Tyc: Při reorganizaci v Kovosvitu Holoubkov jsem byl propuštěn z obchodního oddělení – a tak jsem se musel začít nějak živit. Zprvu jsme prodávali starší stroje, pak jsme vybudovali dílnu na opravy malých strojů, v roce 1998 jsme koupili areál, ve kterém dodnes firma sídlí. V roce 2000 jsme vyvinuli první portálové centrum s pojízdným stolem, které dodnes pracuje tady v Čechách. Pak jsme pokračovali vývojem horního gantry, udělali jsme i lehké spodní gantry. Kromě toho připravujeme i další projekty.

MM: Jak to říkáte, skoro bych mohl nabýt dojmu, že to vše šlo tak nějak samo. Ale tak tomu určitě nebylo…

J. Tyc: Jeden z obrovských zlomů byl, když šel Kovosvit Holoubkov do konkurzu a přišlo k nám asi 10 lidí, které jsem znal – a byli to odborníci na slovo vzatí. Ty jsem zaměstnal na konci roku 1999, ale postupně práce výrazně ubyla, nebyly peníze. Tehdy nás zachránily generální opravy strojů.

MM: Takže jimi jste začínali?

J. Tyc: Ano, opravy strojů, soustruhy, frézy, vrtačky, pak se udělala modernizace stroje VR 5 NC – ale zákazníci chtěli rychlejší, přesnější, výkonnější stroje, takže jsme zrealizovali portál FVC ve stavebnicové řadě. A z toho pak vycházely i další modifikace.

MM: A vše si děláte sami?

J. Tyc: Ano. PLC, konstrukci si částečně děláme sami, částečně nakupujeme od jedné výborné firmy, která v tom s námi od počátku pořád jede. Elektrokonstrukci máme tady u nás.

MM: Když jste budoval svou firmu, jak jste získal prostory?

J. Tyc: Areál, kde se nacházíme, jsem koupil na úvěr v konkurzu. Nebylo tu světlo, topení, jeřáby, elektrika…

MM: Takže už to stálo?

J. Tyc: Jedna hala. V roce 2002 jsme pak postavili druhou halu, spodní montáž, a v roce 2007 pak obrobny. Vznikl z toho ucelený objekt. Před pěti lety jsme pak přikoupili areál bývalé „lohrovny“, který teď rekonstruujeme, abychom i tam mohli vyrábět. Máme tam sociální zázemí, šatny, jídelnu pro zaměstnance, takže se staráme.

MM: Rozjížděl jste podnikání sám?


J. Tyc: Začínal jsem úplně sám, pak se přidala manželka a začala dělat ekonomiku. Ale od začátku jsem řídil vývoj a prodej sám. Pak nás bylo pět, sedm, dvacet, dvacet pět…

MM: A když jste začínal, říkal jste, že jste opravoval přesné stroje. To jako sám, bez nikoho cizího?

J. Tyc: V Holoubkově jsem dělal jako zámečník ve vývoji 20 let. A po roce 1990 vypuklo takové to nadšení, kdy jsme všichni chtěli podnikat, dělat něco sami. A když jsem neměl místo v Holoubkově, udělal jsem si ho sám. Práce mě vždycky bavila – a baví mě dodneška, pořád mě baví dělat nové věci.

MM: A pokryl jste začátek podnikání tehdy nekřesťanskými úvěry?

J. Tyc: No jasně, taky jsme měli úvěry, ale to jsme vůbec neřešili, přestože to bylo pár milionů. To byla taková doba, kdy nadšení přebilo i takové ty „drobné nedostatky“.

Lidi jsou duší podniku

MM: Kolik tady máte teď vlastně lidí?

J. Tyc: Pětasedmdesát. Zaměstnáváme lidi ze širokého okolí.

MM: Lidi jsou srdcem podniku. Pokud odvádějí dobrou práci, pak jsou důležitou částí firmy.

J. Tyc: Souhlasím, ale jsou i zaměstnanci, kteří se pasují do role vládnoucí dělnické třídy. Protože tím, že obecně je na trhu práce kvalifikovaných lidí nedostatek, tak toho někteří zneužívají.

MM: A když jste to nakousl, máte problém se sháněním lidí?

J. Tyc: Lidé odcházejí a přicházejí. Teď je tu doba přetahování lidí firma firmě – a to je dost hrozné.


Ing. Michal Tyc při odlaďování PLC Heidenhain TNC640

Stav školství

I Strojírna Tyc se potýká se nedostatkem zaměstnanců a noví jsou v nedohlednu. Jak to vidí Jaroslav Tyc?

MM: Učitelům byly navýšeny platy, ale kvalita výuky není až tak o moc větší…

J. Tyc: Ale za to můžou rodiče. Děti mají většinou vydlážděnou cestičku, žádná zodpovědnost, a „mama hotel“ je z pohledu rodičů to nejlepší, co může být. Nedávno jsem mluvil s ředitelkou odborného učiliště v Rokycanech, a když slyším některé její příběhy s rodiči, tak se jí ptám, proč to vlastně vůbec dělá? Už jsem vyrostl z ideálů, ale když mi řekne mistr výcviku, já bych ti tam dal kluka, ale ublížil bych ti jako firmě, protože kluk není žádný lumen, tak mi trochu zamrazí. Sem přijde kluk po vyučení a řekne si o 30 tisíc. Aniž bych o něm něco věděl nebo on něco předvedl. Ale to musí někde slyšet. Od rodičů: řekni si o peníze, když je o tebe zájem. A umí něco? Většinou neumí nic.

MM: Když jste to nakousl, máte nějaké vazby s odborným učilištěm?

J. Tyc: Samozřejmě, 20 let. Kupovali jsme jim soustruh od Kovosvitu v roce 2008. Dělali jsme jim tam opravy, teď jsme vyhráli dodávku jednoho stroje, takže s nimi spolupracujeme. Ale výtěžnost dětí na počet firem tady v okolí, je tak malá, že to prostě nestačí. Pokud nezasáhne MŠMT a nepřestane podporovat gymnázia, a nezačne podporovat odborná učiliště, tak to nebude lepší. My lidi potřebujeme, jejich potenciál – ale nemáme šanci nikoho sem dostat, lidi tady chybějí. A tak sem budou chodit Ukrajinci, Rusové, Bulhaři, Rumuni. Což je tady v regionu už úplně normální. Tady jsou v okolí automotive firmy a už není kde brát. Takže berete člověka, který chodí do práce, i když téměř nic neumí. Máte ale dvě možnosti: buďto to zavřete, nebo to skousnete a vydržíte to. Ale někdy je to kousání opravdu tuhé.

MM: Jaký máte názor na generační výměnu?

J. Tyc: Myslím si, že my, jako rodiče, jsme pokazili své děti. Když slyším názory, že musím zabezpečit svoje děti, tak to je to nejhorší, co pro ně mohu udělat. Dnešní nastupující generace nemá v sobě motor. Vysvětlím. Když jsem si chtěl koupit auto, těšil jsem se na to, chodil do práce, dělal jsem. Ale dnešní doba jim umožňuje koupit televizi, rádio, a když nemůžou, vezmou si půjčku. Jako by jim chyběla snaha něco dokázat, zasloužit si to a mít z toho radost.

MM: Tohle v této době nějak chybí. Tak nějak se to pak i odráží v tom, co ti lidé mohou a co chtějí dělat.

J. Tyc: Tím, že mladí lidé v sobě nemají ten zmíněný motor, se pak odráží i v zájmu o zaměstnání. Dneska se kluk vyučí, půjde na střední školu – a když mu to půjde, pokračuje na vysokou školu. A v 26, aniž by měl nějaké zkušenosti, přijme atraktivní práci, třeba krizového manažera. Nemá soucit s ničím, s nikým, jeho jediným úkolem je ořezat náklady. Takže začne propouštět lidi, kterým je 58, 59, ti už tady přece být nemusejí. A ten člověk zapomíná na jednu důležitou věc: takhle bude pracovat pět osm let, bude mít luxusní plat, auto, dům, zahraniční dovolené. A nejpozději za 10 let vyhoří a nastoupí jiný, mladší – tenhle je v 36 letech totiž vyřízený. Když to vezmu, dříve fungoval kariérní postup: vyučit se, vychodit průmyslovku, pak na vysokou, pak třeba začít na místě v technologii, když se někdo osvědčil, dali ho na místo vedoucího technologie, když byl za dalších 15 let dobrý, přišel posun v 45 letech na místo technického ředitele. A když byl někdo luxusně dobrý, tak mohl být v 55 jmenovaný generálním ředitelem. Do penze šel z této pozice. Se všemi si podal ruku, všichni mu popřáli pěknou penzi – a pak mohl kdykoli přijít na kus řeči jako známá a uznávaná osobnost podniku. Dnešní manažer a ředitel? Praxe je druhotná, důležitá je pozice, ideálně nastoupit po škole hned na vedoucí místo. A po odchodu z firmy? Už se v ní nikdy neukáže. Z jednoho prostého důvodu, protože k té firmě neměl žádný vztah, byl tam jen kvůli penězům. Žádná slušnost nebo loajalita, ta z podnikání dneska úplně vymizela.

MM: Úcta k firmě prostě mizí z repertoáru.

J. Tyc: Firma nejsou stroje. Firma nejsou zařízení. Firma jsou lidé. A ti lidé jsou potenciál firmy, který vytváří hodnoty. A pokud tito lidé budou spokojení – o což my se tady snažíme – vracejí jí to. Je na ně spolehnutí. Většinou. Ale jsou i takoví, kteří přijdou a řeknou, já chci peníze. Proč mi tady topíte? Já chci radši víc peněz. Dejte mi o týden placené dovolené navíc. To jsou negativa, které s sebou doba s nedostatkem lidí nese. Ale nejde to zabrzdit. Možná tím, že by se lidi k sobě chovali slušně. Vážili si toho, co mají, a dokázali uznat, že se jim někdo snaží udělat prostředí, do kterého budou chodit rádi. Ale čím dál tím víc jsem přesvědčen o tom, že tohle úplně mizí, peníze a jen peníze jsou tím, co rozhoduje.

MM: Systém učilišť, která patřila pod určitý podnik, to je asi nenávratně v tahu.

J. Tyc: No, ale ono není to „maso“, které by tam šlo, zájem o řemeslo obecně mizí a někde již zcela zmizel. Pan Rýdl v TOS Varnsdorf si udělal odbornou školu, krásnou, osobně jsem se tam byl podívat, a teď mu vyjde asi 12 nebo 15 obráběčů. Ale ti mu nezůstanou v TOSu, rozprchnou se ještě dříve, než se investované prostředky a čas začnou vracet. Já si myslím, že tenhle obor je v České republice na úbytě. Myslím tím přesné strojírenství a výrobu. Peníze v tom hrají hlavní roli. Trend je, aby nakoupený produkt byl funkční, za nejmenší náklady a vydržel po dobu záruky. V podstatě víc není potřeba. Vůbec se nekouká na nadstandardy, které pak ulehčují práci, protože zboží nakupují manažeři, a ne ti, kteří například na stroji pak budou dělat. Kritérium správně nakoupeného zboží je jen cena a nic jiného.

MM: Ale když se řekne strojařina, tak rovná se přesnost…

J. Tyc: Není to už pravda. Když to sečtete všechno dohromady, výkon, přesnost, kvalita a servis, tak se dostanu k nějakým nákladům. Ale přicházející zákazníci nám běžně diktují, za kolik co máme vyrábět!

MM: A dá se za těchto podmínek vůbec podnikat?

J. Tyc: Hodně špatně.

MM: Ale zakázky máte?

J. Tyc: Máme. Ale paradoxně obchod nejvíce brzdí evropské peníze, které mají projekty nastartovat, podpořit. To je někdy až nepochopitelné. Je s podivem, co se s nimi děje za věci. Vyhráli jsme několik tendrů, které jsme pak hned druhý den ztratili, protože je zákazník zrušil. Víme, že s tím nic neuděláme. Každý tendr obsahuje kouzelnou formulaci, že může být bez udání důvodu zrušen. A když po novém vypsání opakovaného tendru konkurence nabídne stroj s mírně vylepšenými parametry, než jsme původně nabídli my... Můžeme si maximálně myslet své.

MM: Ale přece, když se s někým na něčem dohodnu, bývalo dobrým pravidlem, že dohoda platí, ne?

J. Tyc: To dávno už neplatí. To platí s člověkem v nějakém věku, který má zkušenosti, ale práce s mladými manažery je přesným opakem – někdejší snaha o vzájemnou spolupráci se změnila v boj. Když to budu bagatelizovat, tak dnešní manažeři nákupu vystupují z auta, ještě ani nevědí, co budou kupovat, ale už na prahu křičí, jakou budou mít slevu. Vzpomínám na doby, kdy jsem přišel k 50letému řediteli, který věděl, co chce koupit. Bavili jsme se o obchodě, o podmínkách, o technice, pak si podali ruce a obchod byl uzavřen. Dnes, když firmy kupují zařízení na dotace, tak mi připadá, že nekupují stroj, protože ho potřebují, ale naopak. Tím, že se dostali k dotaci, koupí stroj, a teprve pak na něj shánějí práci.

MM: Nevěřím vlastním uším…

J. Tyc: No, už aby dotace skončily. A to není jen můj názor. Potvrdilo mi ho hodně majitelů a manažerů, a kdyby to skončilo, tak je svatý pokoj. Důsledkem většiny dotačních programů je totiž nerovný boj, nerovný trh. Pro vysvětlení: někdo v oblasti dostane dotaci 45 % na stroj třeba za 20 milionů a jeho fakturační hodina může být tisíc korun nebo patnáct set. Konkurence, která sídlí o 20 kilometrů dále v jiném okrese už ale stejnou dotaci nedostane. Takže pokud stroj chce, musí ho zaplatit v plné ceně 20 milionů, ale musí jít na dva a půl až tři tisíce za fakturační hodinu, aby ten stroj vůbec splatila. Tím pádem identický stroj není vlastně konkurenceschopný, protože zájemci řeknou: hele, já to udělám tady vedle za tisíc. Takhle to je.

MM: Zákaz exportu do Ruska pro vás byla pohroma.

J. Tyc: Sankce na Rusko je největší chyba, co jsme kdy mohli udělat. Podle mého to byl velmi nerozmyšlený tah, situaci na ruském trhu znám, protože tam osobně jezdím. Jako dodavatelé musíme žádat licenční správu o povolení vývozu, bez kterého se dnes do Ruska nic nedostane. Musíme žádat i o dovoz do civilního sektoru. Pokud jsme členy té samé Evropské unie, jak je možné, že u zákazníka, kam nám není povoleno dodávat naše stroje, mají instalované nové stroje jiných evropských výrobců? Samotný proces získávání vývozní licence v ČR je navíc zdlouhavý, komplikovaný a na samé horní hranici výkladu evropských doporučení rozsahu omezení. V tom jsme papežštější než papež.

MM: Pokud to dobře chápu, máme a jsme schopni dodat, ale nemůžeme?

J. Tyc: Problém tkví v tom, že zákazníci v Rusku nás již téměř nepotřebují. Oni si potřebné stroje koupí z Číny, Japonska, Koreje, dokonce z USA… Já do těch firem jezdím, jednám s nimi, jsou to fajn lidi a technici. Často vidím, že je úplně jedno, jestli my tam ty stroje dodáme, nebo nedodáme. Oni ještě pořád mají v sobě ctižádost umět si poradit, jak vyrábět se stávajícím vybavením. Navíc dnes už ve velké míře mají možnost nákupu technologií od ruských výrobců. Třeba ne tak kvalitních jako od tradičních českých a evropských výrobců, ale dostatečných k tomu, co potřebují. To není o sankcích. Problém je, že obrovský trh, který jsme v 90. letech opustili a pak dlouho hledali cestu zpět, znovu opouštíme a necháváme ho ostatním. To je věc, co nás odstaví od možnosti výdělku.


Stroj FGC 250/9 CNC ve fázi konečné montáže u zákazníka.

MM: Brzdí vás náš stát?

J. Tyc: Jistě. Ale ne stát, nýbrž Evropská unie. Ta vydala nařízení o sankcích. Náš stát se musí podřídit, ten na sankce jen vydá předpis. Ale je otázka, zda to vydá v té nejvyšší tvrdosti, anebo nařídí „měkčí“ verzi. Zatím pro nás platí tvrdší verze, ale jiné státy, s benevolentnějším výkladem, vesele vyvážejí dál.

MM: A existuje nějaký závěr?

J. Tyc: Nechali jsme si udělat studii, která ukázala, že ve strojírenství u nás jsou propady kolem 30 %. My tedy – jak jsem už řekl – zakázky máme, pracujeme v kooperacích, ale celkově je viditelný úpadek tradičního strojírenství v Čechách.

MM: Až tak daleko to může zajít?

J. Tyc: Určitě. Je to i o tom, že já nemohu dostatečně dobře plánovat výrobu třeba na rok dva dopředu, ale většinou si spíš nalháváme, že tu práci máme – teď ale mluvím obecně, ne za náš podnik. Ze zkušenosti víme, že se prezentuje, že je přebytek práce a firmy nestíhají vyrábět a musí kooperovat. Důležité je se podívat na příčinu tohoto stavu. Opět se dostaneme ke kvalifikovaným zaměstnancům. Co je firmám platné, že mají čtyři špičkové stroje na hale, když mají jen jednoho obráběče, který je na nich schopný vyrábět? Naoko nebo navenek vám všechny strojírenské firmy řeknou, že to je v pohodě, ale zkuste s lidmi z firem jednat dál – a ony vám pak natvrdo řeknou, jak je to ve skutečnosti…

MM: A v čem jste vy tak dobří, že můžete konkurovat trhu? Jen cenou?

J. Tyc: Nemyslím si. Možné je, že někdo jde s prodejní cenou o 20 či 30 procent dolů, ale my můžeme konkurovat technickým řešením, prací na zakázku, na klíč, technologií, přesností, výkonem, tuhostmi. Tam všude se nemáme za co stydět s našimi stroji portálového typu. Máme jich víc než 150 mezi zákazníky. A to, že nejedeme v týdnu na servisní zásah a montéři i technici jsou ve firmě, svědčí o tom, že stroje jsou ve formě a není zapotřebí jejich neplánových oprav. Samozřejmě, preventivní servisy se dělají, ale nemáme žádného zákazníka, u kterého by byl nějaký zásadní malér. V případě nějakého problému jsme ale schopni a ochotni to hned řešit.

MM: A co plánované servisy?

J. Tyc: V reálu se nedělají vůbec. Snažíme se předcházet „závadám z nedbalosti“. Řídicí systém napíše hlášení na displej, že je třeba vyměnit oleje, náplně. Obsluha tohle hlášení vyresetuje, jako že vše proběhlo – a jedou dál. Setkali jsme se s tím, že na stroji zákazník osm let neměnil olej ani olejové filtry. Na stroji, který jim vydělává peníze! To je naprostá ignorance. Za týden jedeme na Ukrajinu za naším zákazníkem, který si pravidelně po nastaveném počtu hodin objednává údržbu. Přijedeme, vyměníme olej, filtry, uděláme geometrii, a ten stroj je u něj jako v obýváku.

MM: A z čeho ta ignorance pochází?

J. Tyc: Ti lidé k technice nemají žádný vztah. My stroj nainstalujeme, zapneme, seřídíme a stroj jede, dokud se něco nepokazí. Pak zákazník volá a chce opravu nejlépe ještě ten den. Chápete ten vztah k něčemu, co mě živí? Nabourá hlavu a zavolá – a my hned jedeme, pokud to je možné, ještě ten samý den. Vyndáme ji, proměříme ji, přivezeme ji k nám do dílny, většinou večer. A už ráno zákazník volá, kdy bude hlava spravená! A přitom se bavíme o setinách milimetru. Precizní práce, která se nedá urychlit. Pro představu. Hlava se musí rozebrat, udělat analýza, co je poškozeno, a oprava trvá tři dny i týden. Sestavit vše zpět dohromady, zakolíkovat, změřit, vyzkoušet… A pak teprve můžeme jet hlavu namontovat zpět. Zkrátka dnes práci na stroje plánují lidé, kteří neznají podstatu věci – a neumějí si naplánovat nejen odstávku na seřízení a provedení plánované údržby, ale neumějí si poradit ani s neplánovaným výpadkem z důvodu poruchy. S tím se prostě nepočítá. Jede se pořád a teprve, když se objeví problém, tak volají a chtějí, aby ten stroj jel hned druhý den.

MM: Ale přesto všechno vás to ještě baví.

J. Tyc: No jasně, ještě musím nějaký ten pátek vydržet do penze. (smích)

MM: Můžete říci, co může vaše firma nabídnout víc než ti ostatní?

J. Tyc: Dnes už to není o tom, že bych někoho překvapil super technikou. Technika je všude stejná. Je to o dobrých vztazích a zkušenostech. Tam, kde jsme zavedení, a zákazník je s námi, a hlavně s naším strojem spokojený, existuje potenciální možnost další objednávky. Je to o jednání s lidmi, udržování dobrých vztahů. Bohužel tohle funguje do té doby, než se vymění nákupčí…

MM: Cesta k zákazníkovi není jednoduchá...

J. Tyc: Když si zadám do vyhledávače portálová obráběcí centra, vyjede mi seznam 30 firem z celého světa. Stejně tak zákazník, pošle kontaktní formulář a čeká na nabídku – a pak si vybere. Já sám jsem příznivcem českých firem a preferuji české zboží. U mnohých českých firem tohle už dneska neplatí. Lidem je jedno, kdo za výrobou stroje stojí. Hlavní měřítko je, aby to bylo laciné. Paradoxně téměř celý svět podporuje výrobky ze své země. A u nás máme dobré výrobky, ať je to Hulín, Kuřim, Varnsdorf, Fermat, Kovosvit, ty stroje jsou krásné, pracují po celém světě, a smutné je, že Čech si jede koupit stroj do Itálie.


Pětiosé obráběcí centrum FPPC 500/3 CNC v provozu ve Strojírně Tyc.

MM: A využíváte toho, že potenciálního zákazníka vezmete do provozu, kde váš stroj pracuje?

J. Tyc: Samozřejmě! My se nemáme za co stydět – a i vzhledem k většinou dobrým vztahům se zákazníky mu dokonce můžeme dát vybrat, kam se bude chtít podívat. Každý zájemce dostane seznam firem, kde náš stroj funguje a zprostředkujeme návštěvu podle zákazníkova přání.

MM: Jste v této době spíš skeptik, nebo optimista?

J. Tyc: Němci tomu říkají „Jain“. Kdybych nebyl optimista, tak nemůžu dělat to, co dělám. Ale zároveň jsem trochu skeptik, protože jsem mluvil s několika řediteli českých firem – a všichni mě utvrdili v tom, že pokles výroby ve výrobě strojů je obrovský. Připadá mi to jako v roce 2007, 2008. Čekám, kdy někdo předstoupí před český národ a řekne – není to dobré a bude krize, nebo už vlastně je. A tak to vidím já jako realista. Existuje spousta oblastí, které na tom nejsou tak dobře, jak bývaly. Průmysl 4.0 je dobrý nápad, ale nikdo není schopen predikovat, jak a kam může produktivita dál stoupat. Protože svět musí vyrobené zboží vstřebat, koupit ho.

MM: Co robotizace?

J. Tyc: U velkých firem, kde se jedou velké objemy nebo se zde aplikují neustále se opakující činnosti, to smysl má, ale z druhé strany – robot jede 24 hodin denně. Kam ty výrobky půjdou, bude na ně odbyt? A pokud se ptáte ve vazbě na naši produkci. Jak mohu nasadit robota na výrobu dílců o hmotnosti několika tun? To nejde, smysl toho mi uniká. Naše výroba je tak neskutečně přesná a drahá, že při výrobě našich zařízení je třeba mnoha mezioperací, kdy je třeba měřit, kontrolovat nástroje. Na to je třeba člověk, který ale je technik. Můj názor je, že se nacházíme v oblasti nadvýroby, kdy není možné vše to, co vyrobíme, prostě někam prodat.

MM: Takže si myslíte, že výroba se v tento okamžik asi navyšovat nebude?

J. Tyc: Určitě v nejbližší době ne. Protože nejsou lidi. Ze všech stran slyšíme, my bychom od vás stroj koupili, ale dejte nám k němu dva operátory. Všechno se dá koupit: nástroje, technologie, nářadí, programy – jediné, co chybí, je kvalifikovaná lidská pracovní síla. A je to i logické, protože pokud koupíte obráběcí stroj za 40 milionů a postavíte k němu člověka, který jí nerozumí a neumí ji obsluhovat, dá se předpokládat, že velmi brzy dojde k havárii – třeba v hodnotě pěti milionů. Takže pak takové zařízení – pokud k němu nemáte specialistu – nemusíte vlastně ani kupovat. 

Novinky a inovace

MM: Máte nějakou horkou novinku?

J. Tyc: Nedávno jsme udělali nový stroj FGC, a ten jsme teď instalovali na Slovensku. Má rozměry 10 x 2,5 metru a dvě hlavy. V současnosti děláme vývoj frézovací hlavy s elektrovřetenem, první mechanické hlavy a vyrábíme si vertikální hlavy. Snažíme se být zcela soběstační i v super přesných a nových věcech. Máme rozjednané projekty na 30 i 40metrové stroje. Z těch menších jsme teď podepsali stroj 2,0 x 1,2 metru. Předpokládáme, že letos uděláme nějakých sedm strojů. Myslím si, že pěkných, vybavených, včetně technologií.

MM: Ale u vás jde o zcela zakázkovou výrobu na klíč dle požadavků, jaká je pro představivost výrobní lhůta pro takový stroj?

J. Tyc: To samozřejmě záleží na velikosti stroje. Dodací lhůty bývají osm až 10 měsíců, ale u velkých strojů je třeba počítat s dobou výroby, přípravy, vystrojení a kompletace u zákazníka. Pak je dodací termín třeba i 16 měsíců. Šlo by to i rychleji, ale největším problémem jsou některé komponenty, které nakupujeme.

MM: Kooperujete výrobu?

J. Tyc: Ano, vkládáme sem i generální opravy strojů, především z důvodu udržení zaměstnanosti. Zahraniční firmy si stahují výrobu k sobě domů. Takže hledáme i další obory. Teď se nám povedlo dělat na obráběcích strojích s německou firmou – a parádní věci a v zajímavých objemech.

MM: Hraje u vašich výrobků nějakou roli design?

J. Tyc: Měl jsem tu na jednání německého prodejce, ale i on mi sdělil to, co už dávno vím: zákazníka design vůbec nezajímá. Jediné, co zákazníky zajímá, je cena – a tak, bohužel, na design není místo, a ani peníze. Dokonce přede mnou volal zákazníkovi, že jim nabízíme klimatizovanou kabinu a další vymoženosti. Odpověď? Ne, nic takového nechceme, potřebujeme velký stůl, velký výkon, krouticí moment – ale hlavní je nízká cena. Bum. Argumentovali jsme tím, že tam kvůli bezpečnosti přece nějaká kabina být musí. A prodejce nám řekl, že když ji tam zákazníkovi dáme, tak on ji stejně sundá a vyhodí. To je realita dneška, bohužel.

MM: Měl jsem možnost mluvit s Martinem Tvarůžkem o designu, není to lehké ani pro něj.

J. Tyc: Martin tady byl taky, on pro TOS Kuřim udělal opravdu krásné věci, to se musí nechat. Ale zákazník pak stejně dveře otevře a odpojí bezpečnostní zámky. S bezpečností je to opravdu velký problém. Aby ten stroj vyhověl všem bezpečnostním předpisům, tak by v podstatě na něm nešlo dělat.

MM: Proč myslíte?

J. Tyc: Tak příklad. Pokud mám velký stroj, kde vidím z kabiny do místa obrábění, tak je to v pořádku. Ale když má někdo náš stroj obsluhovaný z prostoru přede dveřmi, za kterými je desetimetrový stůl, tak musí k obrobku jít, změřit ho a nastavit. Na deset metrů samozřejmě není tohle možné, proto vídáme, že zákazník odpojí bezpečnostní zámky. My je tam ale dávat musíme, i když víme, že je vyhodí. Kdyby se něco stalo, jeden z prvních dotazů bude na to, zda tam byly bezpečnostní prvky. A tak – protože je tlak na co největší výtěžnost výroby – tak je pro obráběče nepřijatelné vypnout stroj, otevřít dveře, dojít k obrobku, změřit ho, vlézt do kabiny, zavřít dveře a znovu to spustit. Za tu dobu, co jsem právě popsal, firma přijde o obrovské peníze. Proto se to tak děje. Diskuze se zákazníky často probíhá následovně: Oplocení? Musí to být? Ano, musí. Tak ho nainstalujeme – a při prvním servisním zásahu najdeme bezpečnostní prvky odpojené a musíme je znovu zapojit. My stroje musíme dodat vystrojené kvůli bezpečnosti a vlastnímu klidu. Co se pak s tím strojem stane, to je pak lepší ani nevědět – nebo o tom raději ani nepřemýšlet.

MM: A na závěr. Co vám přináší činnost v místní komunální politice?

J. Tyc: Snažím se obci něco vrátit, takže jsme tu založili tenisový klub, máme v něm asi 30 dětí, které trénují každý den. Postavili jsme jim kurty, další ještě dostavujeme, a tenisovou halu. Takže mohou trénovat i v zimě. V zimě to využívají i malí fotbalisté, a chodí tam hrát i místní veřejnost. Tenis, fotbal, divadelníci, městský úřad, to všechno podporujeme, jsme tady na malé vesnici, i když se to nazývá město. A proč to dělám? Pro dobrý pocit…


STROJÍRNA TYC

Strojírna Tyc vznikla v roce 1992 a zpočátku se zabývala výhradně prodejem použitých obráběcích strojů. Během doby pak rozšířila svůj záběr na opravy použitých strojů a od roku 1994 nabídla i generální opravy těchto strojů. Rok 1998 byl ve znamení modernizace a částečné přestavby tehdy už dodávaného stroje VR5, který se stal základem další produkce firmy. Tento stroj je známý jako FVP 50 CNC. První etapa existence firmy korunovala Zlatá medaile na MSV z roku 2000 za stroj FVP 120 CNC.

Vývoj dalších strojů šel úspěšně vpřed, a tak se v portfoliu společnosti v roce 2004 objevily portálové obráběcí stroje. V roce 2006 pak přibyla velká obráběcí centra řady FPPC, která hned v následujícím roce 2007 byla oceněna Zlatou medailí na MSV Brno. Konkrétně to bylo za stroj FPPC 300/9000. V tomtéž roce obdržela Strojírna Tyc za design svých zařízení cenu Design Centra ČR – Vynikající výrobek roku 2007 za design portálového obráběcího centra řady FVC. V roce 2009 získává Strojírna Tyc další cenu: Inovace roku 2009. Třetí zlatou medaili veletrhu MSV Brno získala strojírna v roce 2011 za FVCT 180/2.
V roce 2015 byl na trh uveden typ stroje FSGC. Jedná se o obráběcí centrum s pojízdným portálem. Stroje řady FSGC umožňují použití všech typů hlav, vřeten a plné využití moderní technologie při obrábění (tříosé až šestiosé).


Ing. Milan Loucký

 milan.loucky@gmail.com

Další články

Inovace
Průmyslový design
Management a řízení
Strukturální fondy EU
Legislativa, nařízení
Výzkum/ vývoj
Obráběcí stroje a technologie

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: