Při větších sériích se musí bezpodmínečně použít kalené formy a to z důvodů požadavku na dosažení dobré a dostatečně stálé politury povrchu výlisku, omezení poškrábání výlisku vyhazovačem, zamezení poškozování vyhazovače, ochranu povrchu nástrojů před poškrábáním a pokud možno také před korozí a jinými chemickými vlivy, zvýšení odolnosti povrchové plochy proti tlaku a odolnosti v ohybu u můstků atd.
U velkých nebo komplikovanějších nástrojů dochází k tomu, že i přes dobrou spolupráci mezi výrobcem oceli, kovářem, nástrojárnou a kalírnou, je nerovnoměrnost tvrdosti po kalení neúměrně velká. Co do velikosti, měřítek a tvarů vstřikovacích forem se většinou ukáže, že zkušenosti získané při kalení malých nebo jednoduchých forem se u velkých a komplikovanějších forem nedají použít vůbec nebo je lze použít jen částečně. S tím rovněž souvisí skutečnost, že přídavek na očekávané zvětšení (a tím i na hloubku prokalení) nelze u takových nástrojů stanovit v poměru zvětšení, neboť to vede k jiným těžkostem, jako např. k velice vysokým dokončovacím nákladům na opracování, ke zkřehnutí na tenkostěnných místech, zbytkovému austenitu (měkký povrch), zvýšenému nebezpečí tvorby trhlin při broušení atd.
V takových případech pomůže skoro vždy, a to s nízkými výrobními a provozními náklady, ošetření nástroje podle postupu Tenifer. Vstřikovací formy jsou již běžně vyráběny z vyžíhaných nebo zušlechtěných legovaných ocelí, jako např. 50CrV4 nebo jí podobné. V případě obzvlášť vysokých nároků na stálost tvaru formy musí být forma vyžíhána při teplotě minimálně 620 - 650 (C, popřípadě vyžíhána bez napětí, opracována na přesnost rozměrů a předleštěna. Většinou se potom dělají zkušební výlisky, pak je nutno odstranit přichycené zbytky umělé hmoty a právě vytvořené výronky. Nástroje jsou následně předehřáty na vzduchu na teplotu asi 350 (C, 90 až 120 minut ponořeny v lázni Tenifer teplé 580 (C a nakonec vychlazeny v oxidačná lázni AB1, respektive ve vodě, v oleji či vakuu.
Tento postup vede sice ke zvětšení tloušťky u ploch cca o 3 - 5 (m, avšak vstřikovací formy nevykazují, oproti jiným postupům kalení, žádnou změnu tvrdosti ani žádné znatelné změny tvaru. Nakonec jsou formy doleštěny do vysokého lesku, přičemž se z nich odstraní šedý povrch o tloušťce asi 1 - 2 (m. Při správném leštění nemohou být vytvořené vrstvy zničeny. Dokončovací broušení není dovoleno, neboť by se tím odstranila obzvlášť hodnotná tzv. spojovací vrstva. Pouze v případě nutnosti silnějšího konečného opracování, může být nástroj obroušen, ale je vždy nutné formu ošetřit postupem Tenifer, což lze opakovaně. Vstřikovací forma, která je správně ošetřena postupem Tenifer , vykazuje rozdílné, prakticky od sebe neoddělitelné a s jádrem spojené vrstvy. Vnější, tzv. spojovací vrstva má tloušťku 10 - 20 (m a je mnohem odolnější vůči otěru, korozi i opotřebení než kalená ocel. Je velice dobře leštitelná a poměrně elastická. U obvykle používaných ocelí pro formy asi s 1 % chromu je vespod ležící difúzní zóna cca 0,4 mm a její tvrdost ke kraji podle Vickerse stoupá o 650 HV1. Difúzní vrstva ošetřená postupem Tenifer je podporována spojovací vrstvou. Má přibližně stejnou tvrdost, popř. pevnost, jako povrchově kalená vrstva o tloušťce 0,5 - 0,6 mm. Z ní se pak při dokončování odstraňuje část o tloušťce asi 0,2 mm. Při opatrném pracovním postupu tyto vrstvy zaručují dostatečnou ochranu proti mechanickým silám, které vznikají při tlakovém stříkání. S takto ošetřenými nástroji lze bez dalšího opracování vyrobit miliony tlakových výlisků.
Při nedbalém pracovním postupu (časté je vmáčknutí částic umělé hmoty do uzavíracích ploch) může být povrchová plocha po určité době omačkána. Omačkání je však menší než u kalených forem a výrazně menší než u jen zušlechtěných forem.