Diamant vznikal před miliony let během komplexních geologických procesů v zemském obalu. Vývoj diamantu z uhlíku byl nejistý, krystaly se mohly zvrhnout ve volné atomy uhlíku, vypařit se do oxidu uhličitého nebo se změnit v grafit (známý jako tuha v běžných tužkách). Přírodní diamanty se příliš nehodí pro průmyslové využití. Vykazují nestejnorodé vlastnosti a také jejich naleziště jsou značně omezena.
Vyrobit umělý diamant bylo pochopitelným snem mnoha vědců po celou řadu staletí. Skutečný vývoj se však v období po průmyslové revoluci neubíral k výrobě obrovských kamenů skvělých šperkařských vlastností, ale k produkci umělých diamantů vhodných především jako materiál na obráběcí nástroje. Většina diamantů používaných dnes v průmyslu na celém světě je syntetických. Uvádí se, že každý rok je v průmyslu spotřebováno 200 tun drobných diamantů, případně diamantového písku.
Umělé diamanty se dnes nejčastěji vyrábějí jednou ze dvou metod – HPHT (High Pressure High Temperature, vyvinuta společností General Electric v polovině 20. století) a CVD. Při HPHT se diamanty „pečou“ za vysokých teplot a tlaků, kdežto CVD (Chemical vapor deposition) je podstatně „něžnější“ metoda kondenzace par na vhodném podkladu. Směs vodíku s metanem je při této metodě bombardována nabitými částicemi nebo přímo plazmatem. To vyvolá složitou chemickou reakci a následně déšť uhlíku dopadající na podklad, kde ztvrdne ve formě diamantu. První metoda přináší pro řezný materiál kruhové polotovary o průměru 50 mm, druhá metoda nachází uplatnění hlavně při aplikacích tenkých vrstev (povlaků).