Nové netoxické sloučeniny nemají požadovanou vysokou účinnost, což neumožňuje zabezpečit dlouhodobou ochranu ocelového povrchu proti atmosférickým vlivům při nízkých tloušťkách nátěrových systémů, tj. při tloušťkách nepřesahujících 150 µm. Využití bariérového mechanismu ochrany aplikaci nátěrových systémů o vysokých tloušťkách bylo ještě donedávna považováno za vhodné vyřešení problému zabezpečení dlouhodobé ochrany povrchu ocelových konstrukcí a rozměrných kovových strojů a zařízení. Rozšíření aplikace epoxidových vysokosušinových systémů je toho příkladem.
Ale i tyto systémy mohou po relativně krátké době degradovat [3]. Např. v Holandsku se dlouhodobě úspěšně používaly nátěrové systémy založené na epoxidehtových materiálech pro ochranu proti atmosférické korozi mnoha hydrotechnických zařízení. Z ekologických důvodů musely být tyto materiály vyřazeny z použití a nahrazeny nátěrovými systémy z epoxidových vysokosušinových nátěrových hmot. Po třech letech po zhotovení nátěrů došlo k jejich značnému poškození, které se projevilo rozpraskáním a místním prokorodovaním. Příčiny poškození nátěrů souvisí s postupným odpařením složek o vysokém bodu varu, což vede ke smrštění a rozpraskání povlaků. K tomu přispívají i rozdílné koeficienty tepelné roztažnosti oceli a hmoty nátěrů, což při vysoké tloušťce nátěrového systému má také nepříznivý vliv. Následně bylo ověřeno 14 nátěrových systémů z vysokosušinových nátěrových hmot (12 epoxidových a 2 polyuretanové) a zkouškám vyhověly pouze 3 z nich. Z toho pro uživatele vysokosušinových nátěrových hmot plyne, že si mají vždy u nabízených materiálů vyžádat reference o dlouhodobé ochranné účinnosti zjištěné na základě jak laboratorních, tak i staničních zkoušek. Urychlené laboratorní zkoušky mohou poskytnout dobré srovnání v ochranné účinnosti povlaků různých nátěrových hmot, ale v podmínkách zkoušek nelze namodelovat působení všech faktorů vnějšího prostředí, které působí na degradaci nátěrového systému a korozní chování materiálů. V poslední době se rozšiřuje provádění cyklických zkoušek, které modelují spolupůsobení více faktorů (vysoká a nízká teplota, vysoká vlhkost, kondenzace vlhkosti, znečištění prostředí, UV záření apod.).
Náklady spojené s ochranou ocelových konstrukcí nátěrovými systémy z vysokosušinových nátěrových hmot jsou s ohledem na potřebnou tloušťku a cenu těchto materiálů velmi vysoké. Materiálové náklady na jeden VN stožár [4] o ploše ocelových profilů cca 200 m2 jsou dány 50 litry nátěrové hmoty při tloušťce nátěrového systému 250 (m (pro zjednodušení lze uvažovat 100% objemovou sušinu nátěrové hmoty, i když obvykle bývá kolem 85 %) a vydatnosti nátěrové hmoty 4 m2/l. Při ceně nátěrové hmoty 400 Kč/l pak materiálové náklady (bez započtení ztrát, což je kolem 5 až 20 %) pro uvedený stožár představují 20 000 Kč. Vezme-li se v úvahu hodnota práce, ředidel, čisticích prostředků, dopravy, pomůcek potřebných pro zhotovení nátěrů, pak ochrana milionů m2 povrchu stožárových, mostních a jiných ocelových konstrukcí a rozměrných strojů a zařízení vyžaduje miliardové náklady.