Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Síň slávy strojařů: Láska k obráběčkám a letadlům
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Síň slávy strojařů: Láska k obráběčkám a letadlům

Jméno profesora Jaromíra Houši je mezi zasvěcenými, kteří mají co do činění s oborem obráběcích strojů, stejně tak dobře známé jako například osoba prof. Vladimíra Maříka v problematice umělé inteligence či prof. Radko Samka mezi specialisty přes tváření i celá řada dalších respektovaných vědců a pedagogů.

Tento člověk má nespornou zásluhu na obnově centralizovaného výzkumu v oboru obráběcích strojů po rozpadu VUOSO u nás, na vytvoření partnerské platformy aplikovaného VaV pro výrobce z této komodity, etablovaného zázemí pro výchovu kvalifikovaných doktorandů a budoucích vědců a na mnohém dalším.  


Jaromír Houša se již 46 let věnuje vědecké a pedagogické činnosti na Fakultě strojní ČVUT v Praze, kde donedávna přednášel a vyučoval v konstrukčních a laboratorních cvičeních, v seminářích. Dosud vede diplomové práce a školí vědecké pracovníky a doktorandy. Je autorem mnoha publikací, výzkumných zpráv a patentů. Je zakladatelem Společnosti pro obráběcí stroje a Výzkumného centra pro strojírenskou výrobní techniku a technologii, kde od jeho začátku od roku 2000 působí jako vedoucí. Současně je spoluzakladatelem České technologické platformy strojírenství a Technologické platformy strojírenské výrobní techniky. Je spoluzakladatelem a podílí se na pravidelných mezinárodních konferencích Výrobní stroje, automatizace a robotizace ve strojírenství - Matar Praha. Pan profesor Houša je ve svých 73 letech stále pracovně velmi aktivní a s úspěchem vede Výzkumné centrum při ČVUT v Praze.

Takové kredity byly bezesporu důvodem jeho letošní nominace na Zlatou medaili veletrhu MSV Brno v rámci Ocenění za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy, která je udílena z iniciativy časopisu MM Průmyslové spektrum. Hodnotitelská komise do jednoho jeho nominaci redakcí přijala a doporučila toto prestižní ocenění profesoru Houšovi  udělit.  Při této příležitosti vám předkládáme následující rozhovor.

MM: Pane profesore, co vás vedlo k tomu, že jste si zvolil právě obor obráběcích strojů?

Prof. Houša: Původně jsem chtěl studovat stavbu letadel, ale v Praze to nebylo možné a na VTA do Brna jsem nechtěl. Z domova jsem byl prakticky vyučen strojním zámečníkem, neboť otec měl dílnu se všemi základními obráběcími stroji, na kterých jsem s ním a potom samostatně často pracoval. Proto ve 3. ročníku  studia na FS ČVUT v Praze  po zhlédnutí jedné diplomové práce posluchače specializace „obráběcí a tvářecí stroje"  (výkresy převodovky soustruhu) bylo rozhodnuto. Pochopil jsem, že obor obráběcích strojů je krásná klasická strojařina a šel jsem studovat toto zaměření. Od té doby jsem zůstal tomuto oboru věrný.       


Profesor Ing. Jaromír Houša, DrSc., obdržel na slavnostním večeru zahájení 43. mezinárodního strojírenského veletrhu v Brně Ocenění za celoživotní přínos rozvoji československého strojírenství v podobě Zlaté medaile a byl redakcí MM Průmyslového spektra uveden do Síně slávy našich strojařů.

MM: Kdo byl vaším největším učitelem a naopak, koho považujete za svého nejnadanějšího žáka?

Prof. Houša: Mým největším učitelem byl prof. Ing. Josef Píč, DrSc., který byl mým školitelem v aspirantuře a mým vedoucím na katedře obráběcích a tvářecích strojů FS ČVUT, kam jsem nastoupil v roce 1964 po třech letech praxe v konstrukci jednoúčelových strojů v podniku Nářadí Praha. U něho jsem se naučil, že má-li člověk něčeho dosáhnout, musí dělat to, co ho baví a zajímá, a musí mít prostor pro samostatnou vlastní tvůrčí práci.

Pokud jde o nejnadanějšího žáka, za 46 let svého působení ve funkci vysokoškolského učitele, vedoucího diplomových prací a za 26 let ve funkci školitele aspirantů a nyní doktorandů jsem učil a vedl řadu nadaných studentů. Z řady studentů a z dvaceti mých doktorandů, kteří obhájili své dizertační práce, mohu jmenovat Dr. Ing. J. Dvořáka, Dr. Ing. M. Bartoně, Dr. Ing. M. Krále, Ing. O. Svobodu, Ph.D., Ing. J. Smolíka, Ph.D., a ze studentů, které jsem také učil, Ing. P. Koláře, Ph.D., a Ing. L. Novotného (kromě prvních třech jmenovaných jsou všichni pracovníky VCSVTT).


Společná fotografie pražského týmu centra VCSVTT jeden rok po jeho založení. Dnes v centru pracuje téměř 100 osob.

MM: Jakou vidíte kvalitu současného absolventa technické vysoké školy?

Prof. Houša: Porovnáme-li průměrnou kvalitu absolventů dnešních s těmi, kteří absolvovali vysokou školu před čtyřiceti padesáti lety, je dnes logicky nižší, protože na vysokých školách studuje mnohem více studentů a těch nadaných, pracovitých a cílevědomých je asi stále stejné množství. Mezi současnými absolventy, stejně jako dříve, však najdete lidi vynikající, průměrné i podprůměrné.

MM: Často se poukazuje na dva odlišné světy, které těžko nacházejí společný pohled na vzájemnou spolupráci - akademickou sféru a průmyslovou praxi. Jak vy osobně tento názor vnímáte?


Pohled do laboratoří Výzkumného centra. Pravá fotografie přináší experimentální stroj LM2 zde vzniklý. Díky technologii lineárních pohonů s odpruženými sekundárními díly na všech třech osách se v roce 2006 jednalo o světový unikát.

 

Prof. Houša:  Příčinou odlišnosti těchto světů není dle mého názoru průmyslová sféra, ale sféra akademická. Tento problém dobře znám z konce devadesátých let minulého století. Průmysl nám v té době říkal, že my na vysokých školách si s něčím hrajeme, co však pro ně nemá žádný význam, a že když už nám něco zadají, trvá to velmi dlouho, což je pro ně nepřijatelné. Proto jsme již první plán výzkumu, ale potom i další výzkumné programy pro VCSVTT, vytvářeli spolu s průmyslem, abychom řešili věci, které potom průmysl výhledově upotřebí, a dali jsme si za cíl tuto bariéru překonat i v oblasti rychlého reagování na potřeby průmyslu. V průběhu deseti let práce VCSVTT se nám to podařilo. Objem spolupráce s průmyslem, který byl za rok 2001 v částce 2,5 mil. Kč, jsme za tu dobu zvýšili desetinásobně. V letošním roce bude tento objem činit téměř 26 mil. Kč. Toho jsme dosáhli také proto, že ve výzkumu jsme získali dovednosti a znalosti zajímavé pro průmysl, a tak jsme se pro něj stali zajímavými partnery. Dále je také důležité úzce spolupracovat s podniky při zpracovávání jejich projektů na podporu výzkumu, vývoje a inovací a přitom se stát spoluřešiteli těchto projektů. Pracoviště, které chce s průmyslem dobře spolupracovat, musí také změnit svoji strategii a pracovní výkon lidí, kteří musejí být motivováni hlavně výzkumem. Díky novým projektům je pak možné pracoviště rozšířit, přijmout a přiměřeně zaplatit více lidí a umožnit jim, aby věnovali více času výzkumu než výuce. Přenosem nových informací z výzkumu do výuky potom i vlastní výuka získá na kvalitě a dobře odráží  i současný stav vývoje v oboru.

MM: Technické vysoké školy se stále potýkají s nedostatkem pedagogů středního věku, kteří by následně nahradili své seniorské kolegy. Výzkumná centra díky své nutné provázanosti s výrobní sférou touto generací odborníků částečně disponují, na katedrách je však situace špatná. Jakým způsobem lze tuto situaci zde řešit?

Prof. Houša: Řešení tohoto problému jsem již zkonkretizoval v předešlé odpovědi. Pracoviště, ať to jsou ústavy či katedry, musejí získat financované projekty z oblasti výzkumu a vývoje v takovém množství, aby mohli své lidi dobře zaplatit v relacích na úrovni průmyslu.  Tito lidé jsou potom motivovaní zajímavou a přiměřeně placenou prací a z pracoviště neodcházejí. Z těch nejlepších je poté možné vychovat kandidáty na docenty a později i profesory.

MM: Má podle vás oblast vědy a výzkumu u nás na růžích ustláno, jsou vytvářeny ze strany státu podmínky pro její realizaci a jak vidíte budoucnost výzkumných center po roce 2011?


Společné fotografie profesora Houši se s jeho manželkou Jiřinou. I ona, inženýrka a kandidátka věd, se profesně věnovala výzkumu a vývoj,i a to v oblasti potravinářských strojů.

Prof. Houša:  Stát pro podporu výzkumu, vývoje a inovací dělá, co může a čeho je schopen, ale stále je to vůči vyspělému světu málo. Je třeba říci, že i přes omezené zdroje existují u nás dobré programy -  například Výzkumná centra - MŠMT, programy MPO Impulz, Tandem a nyní TIP apod.,, které je třeba ale stále obnovovat, aby například vybudovaná úspěšná výzkumná centra mohla pokračovat ve své činnosti a aby tudíž do nich až dosud vložené nemalé peníze nebyly znehodnoceny jejich zánikem, který by nastal při nedostatku prostředků na výzkum. Výzkumná činnost v centrech a na vysokých školách vůbec je nezbytně potřebná pro to, aby tato pracoviště mohla být ve svých znalostech v určitém předstihu před průmyslem a mohla tak pro něj být dobrým a vyhledávaným partnerem při řešení jeho inovačních projektů.

Budoucnost  výzkumných center, která mají dobré výsledky, vidím optimisticky. Pevně věřím, že Rada vlády pro výzkum, vývoj a inovace pro roky 2012 až 2016 nalezne dostatečné prostředky pro vyhlášení programu na velké výzkumné projekty zaměřené na perspektivní potřeby našeho průmyslu. O takové projekty se potom budou výzkumná centra ucházet. Pokud by tomu tak nebylo, došlo by k rozpadu mladých, motivovaných a aktivních profesionálních týmů dnes sloužících průmyslu a také k již zmíněnému znehodnocení prostředků, vložených v minulých deseti letech do vybavení center a do výchovy mladých odborníků, respektovaných průmyslem. A to si myslím nikdo z Rady pro výzkum, vývoj a inovace nevezme na svědomí.

MM: Jak se díváte na iniciativu občanského sdružení Fórum Věda žije!?

Prof. Houša:  Fórum  „Věda žije!" je podle mne sdružení občanů, kteří mají dobré zaměstnání v AV ČR a nechtějí o něj přijít bez ohledu na to, zda je jejich práce pro zemi přínosná a potřebná, a nechtějí o tom ani věcně diskutovat. Dnes žijeme v jiném světě než před třiceti lety, a proto i pohled na AV ČR a investice do základního výzkumu je třeba přizpůsobit poměrům obvyklým ve vyspělém světě. Jsme malá země a měli bychom asi větší část peněz na vědu, výzkum a inovace věnovat na podporu konkurenceschopnosti našeho průmyslu, na podporu hospodářství a zdravotnictví a menší potom na přispívání do světové pokladnice obecného poznání světa. 

MM: Není o vás moc známo, že jste se na amatérské úrovni věnoval i bezmotorovému létání a že prý létáte i dnes. Jaké při tom zažíváte pocity?

Prof. Houša:  Bezmotorovému létání jsem se intenzivně věnoval v letech 1954 až 1960. Létání jsem velmi miloval. Byl jsem instruktorem bezmotorového létání a ve výkonném létání jsem byl i členem širšího reprezentačního mužstva ČSR. V roce 1960 mi však bylo létání z kádrových důvodů zakázáno. Vrátil jsem se k němu až asi před osmi lety (jako druhý pilot) a asi 1-2x ročně letím s přítelem P. Dostálem z aeroklubu Turnov na větroni Duo-Diskus nějaký větší přelet. Poslední byl trojúhelník 510 km. Vždy řídím po startu aerovlek, trochu kroužení ve stoupavých proudech a přeskoky. Pocity jsou to úžasné, protože dnešní výkonné větroně mají klouzavost asi dvojnásobnou oproti těm, na kterých jsme létali v padesátých letech.  Každý pilot větroně zažívá nejkrásnější pocit při nalétávání silného stoupavého proudu, jeho ustřeďování, a potom radost z toho, že stoupá rychlostí 3-5 m/s až do základny kumulu, ve které je za několik minut. Velmi příjemné potom je také, když pod touto základnou uvidíte v dosahu  a v kurzu, ve kterém potřebujete letět, další aktivní kumulus, ke kterému pak letíte přímým letem rychlostí až 180 km/h. Velká radost je potom před cílem letu, když víte, že již máte dostatečnou výšku pro dolet přímým letem do cíle.


Jaromír Houša má stále svého velkého koníčka bezmotorové létání. Fotografie pochází z roku 1957, kdy na větroni Šuhaj VT 425 skončil na mistrovství republiky na 4. místě.

MM: Jaké lidské hodnoty pokládáte v životě za nejdůležitější?

Prof. Houša:  V životě si vážím a ctím celé řady lidských  hodnot. Mezi ně především patří zdraví, pozitivní myšlení, pracovitost, cílevědomost, poctivost a slušnost.


Tato fotografie pochází z letošního strojírenského veletrhu, kdy na stánek Výzkumného centra pro strojírenskou výrobní techniku a technologii zavítal ministr průmyslu Martin Kocourek.

MM: Co považujete na strojařině jako takové za nejkrásnější?

Prof. Houša:  Nechtěl bych zde nějak glorifikovat strojařinu. V každém oboru je něco krásného,  tedy i ve strojařině, když člověk své řemeslo umí a má možnost dále rozšiřovat své znalosti ve výzkumu. Je to často dobrodružné, jako dobrá detektivka.

MM: Pane profesore, děkuji za rozhovor a do dalších let vám jménem svým a jménem našich čtenářů přeji mnoho osobních a pracovních úspěchů.

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspektrum.com

Další články

Letecký průmysl
Vzdělávání a školství
Obráběcí stroje a technologie

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: