Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Síň slávy strojařů: Legenda československého strojírenství vzpomíná
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Síň slávy strojařů: Legenda československého strojírenství vzpomíná

Pan Karel Svoboda je právě tou osobností, která nás inspirovala k založení Síně slávy strojařů. V poslední době jsem s ním strávil mnoho času jak v redakci, tak hlavně na cestách po našich výrobních závodech a byl jsem doslova fascinován jeho neskutečným odborným přehledem, lidskostí, vitalitou, vyjadřovacími schopnostmi i zájmem o nové informace. A že tomu tak opravdu je, mi určitě dáte za pravdu po přečtení tohoto našeho povídání.

MM:

Vaše profesní dráha začala ve strojírnách firmy Baťa, kam jste coby 15letý učeň v roce 1942 nastoupil. To je doba, kterou pravděpodobně málokdo z našich čtenářů zažil. Zavzpomínejte prosím, jak takový den u Bati vypadal?

Ing. Svoboda: V souvislosti s popisem našich aktivit zde je třeba hovořit o třech vzájemně souvisejících místech našeho působení v Baťově škole práce. Prvním byla práce v továrně, druhým pak studium ve škole a třetím život na internátě. V pět hodin ráno byl budíček, okamžitě po jeho signalizaci přišel na pokoj vychovatel zkontrolovat, zda jsme všichni vstali. Na pokoji velikosti 6 x 6 metrů nás bydlelo 18 studentů. Veškerý náš "majetek" byl uskladněn v půl metru široké skřínce od země ke stropu, spávali jsme na kovových palandách. Za pořádek na pokoji jsme si odpovídali sami, jeden z nás zametal, druhý utíral prach a třetí byl zodpovědný za precizně srovnané přikrývky na postelích. Když jsme po snídani odcházeli na šestou hodinu do fabriky, u východu nám vychovatelé kontrolovali stav našeho oblečení a čistotu bot. Pracovat od šesti hodin znamenalo u Bati již před tímto časem stát připraven u stroje. Úderem šesté započal mistr procházet dílnu a u každého pracoviště se zastavil a kontroloval připravenost na pracovní směnu. Mistr neměl žádnou separátní kancelář, ale něco na způsob dřevěného pódia o velikosti cca šest metrů čtverečních, kde měl stůl, židli, věšák, telefon a registrační skříňku. Mistr musel vidět na každého z nás a my jsme naopak museli vědět, že je v dílně.

Anotace
Těší mne, že jsem mohl dělat strojařinu. Kdybych se měl znova rozhodnout, opět bych si ji vybral, stala se mým životním ideálem. 

Pracovali jsme do 13 hodin, poté jsme odcházeli na oběd do samoobslužných centrálních jídelen umístěných ve třech patrech v Obchodním domě. Od 14.30 nám začínala výuka v průmyslové škole, umístěné na kraji areálu továrny, a do půl sedmé trvalo vyučování. Ve třídách nás bylo maximálně dvacet žáků, aby se nám učitelé mohli více věnovat. Následně jsme se přemístili na večeři opět do centrální jídelny a poté na internát, kde jsme mohli trávit čas buď dle svého, či organizovaně v celé řadě kroužků. Já osobně jsem navštěvoval malířský kroužek a po čase jsem ve své kartotéce objevil poznámku: "Navštěvuje malířský kroužek za účelem vycházek do přírody, jelikož nemá pro malířskou činnost nadání". V deset hodin byla večerka a svítit se mohlo pouze ve studovnách. Nároky na pobyt zde byly značné, byli jsme sledování ve třech úrovních. Třídní učitel, mistr na dílně a vychovatel na internátu se měsíčně scházeli a hodnotili každého studenta. Po čtyřech letech jsme skládali učňovské zkoušky a za další tři roky - to bylo za války, jinak za dva - se skládala maturita. Studium se tedy sestavovalo ze dvou let odborné školy, ze dvou let mistrovské školy a ze dvou let vyšší školy - průmyslovky. Posledních několik měsíců ve vyšší škole jsme byli osvobozeni od práce ve fabrice, abychom se mohli naplno připravovat na maturitu. Škola byla velmi dobře zařízena, například zde byly učebny vybaveny rýsovacími prkny. Odborní pedagogové na průmyslovce měli praktické zkušenosti z působení ve fabrice. Velký důraz byl již od prvního ročníku přikládán výuce jazyků, a to angličtině a španělštině, za války to pak byla němčina a po jejím skončení ruština.Náklady na ubytování, školné a stravné nám hradil pan Baťa. Týdně jsme dostávali kapesné, zpočátku asi 5 korun, pak 10 a později 20 korun. Aby nás vedli k šetrnosti, každý jsme měli tzv. ročenku, kam jsme si zapisovali příjem a za co jsme peníze utratili. Za dva roky jsme si ušetřili na stejnokroj modré barvy, lemovaný světlejším odstínem, s emblémem pochromovaného ozubeného kola umístěným na prsou. Tím, že nám pan Baťa vše platil, jsme se však nemuseli zavázat k tomu, že u něj budeme následně pracovat. Platilo ale, že ten, kdo byl k Baťovi přijat, si tohoto skutku velmi považoval a možnosti pro něj pracovat si vážil. Vždyť jsme nebyli jeho zaměstnanci, ale spolupracovníky.

Anotace

Anotace

Anotace

Anotace

Anotace

Anotace

MM:

Jste členem oborové rady pro doktorské studium na Fakultě strojní ČVUT v Praze ve studijním oboru Výrobní stroje a zařízení, účastníte se obhajob doktorských prací. Srovnejte současnou úroveň studentů a jejich přístup k plnění úkolů s vaší generací.

Ing. Svoboda: V tom je velký rozdíl a zároveň je těžké to srovnávat. My jsme byli vázáni baťovskou morálkou - zodpovědností a pracovitostí, která v nás byla za těch šest let vybudována. Přistupovali jsme k řešení problému s chutí s tím, že je to pro dobro věci, ne že nám to nařizují osnovy. Za tu dobu jsme se naučili s lidmi jednat, diskutovat s nimi, neobávali jsme se zajít do provozu a konzultovat řešení problému. Samozřejmě v současné době je též mnoho absolventů, kteří mají o obor zájem, mají slušné teoretické vědomosti, ale schází jim ten "sociální kontakt", který jsme my získali během pobytu v Baťově škole práce. Ten jim bohužel stávající osnovy neumožňují získat a osvojit si ho. Vzpomínám na svoji zkušenost absolventa, kdy jsem v 25 letech v pozici hlavního inženýra podniku čítajícího přibližně 1200 zaměstnanců navštívil naši slévárnu. Bylo to v době svačiny, vylezl jsem na hromadu odlitků, představil jsme se a říkám: "Vážení, já nejsem slévač, něco vím ze školy, ale je to nesrovnatelné s vašimi znalostmi, potřeboval bych vaši pomoc. Jsme tři výrobní závody a díky tomu, že jsme již několik měsíců bez ředitele, nesplnili jsme opět v minulém měsíci plán kvůli překročení nákladů o 10 tisíc korun. Chtěl bych vás požádat o zvýšení plnění plánu výroby slévárny a tím jako kolektiv 106 slévačů o pomoc v plnění plánu podniku." A oni opravdu v následujících dnech překročili plnění výroby odlitků, díky čemuž se nám podařilo celkový plán podniku splnit. Tím jsem chtěl říci, že je třeba disponovat určitou pokorou a úctou, kterou ti praktici ocení a na základě které poskytnou pomocnou ruku.

MM:

Hosty slavnostního večera, na kterém jste převzal ocenění za celoživotní přínos československému strojírenství, jste oslovil připomenutím minulých úspěchů českého průmyslu obráběcích strojů. Jaká byla jejich tehdejší konkurenceschopnost se světovou špičkou?

Ing. Svoboda: Naše republika měla velkou výhodu v tom, že se zde již tehdy vyráběly obráběcí a tvářecí stroje se 100letou tradicí. Pro rozvoj oboru bylo velmi důležité, že jsme disponovali třemi výzkumnými ústavy - v Praze byl Výzkumný ústav obráběcích strojů a obrábění VÚOSO, v Brně Výzkumný ústav tvářecích strojů VÚTS a Výzkumný ústav nářadí VUNAR se nacházel v Nových Zámcích. Kolem roku 1950 pracovaly v jednotlivých ústavech stovky zaměstnanců, celkem jich bylo na 800. Velkou výhodou pro pražský ústav byl fakt, že jeho ředitelem byl pan Kaňka, dlouholetý "obráběčkář" ve Zbrojovce Brno a později v Kuřimi, který ze svého postavení znal problémy fabriky tzv. zevnitř. Vychoval si zde schopné lidi, namátkou jmenuji dr. Tlustého, dr. Štěpánka či prof. Zeleného. Každý prototyp stroje, který byl u nás vyráběn, se musel zde odzkoušet, pokud se jednalo o stroj velkých rozměrů, zkoušel se přímo u výrobce. Technické problémy jsme měli v oblasti elektrotechniky a hlavně elektroniky. Byli jsme nuceni NC stroje osazovat řídicími jednotkami zahraniční výroby, jelikož u nás se nevyráběly dosti spolehlivé. To bylo jediné slabé místo našich strojů. Mechanické části byly absolutně bezproblémové. Že se opravdu jednalo o velké výrobní závody, deklarují počty zaměstnanců, kdy například v Kuřimi pracovalo v padesátých letech 6300 zaměstnanců, v ZPS Zlín kolem 6000.

Anotace
Karel Svoboda při přebírání ocenění za celoživotní přínos rozvoji československého strojírenství během slavnostního večera, na kterém byly udíleny Zlaté medaile veletrhu MSV a IMT v Brně v září 2006. Tímto aktem byl pan Karel Svoboda jako první uveden do Síně slávy našich strojařů. 

Anotace

Zajímavá je historie Kovosvitu Sezimovo Ústí, který v roce 1939 postavil Baťa pro výrobu pletacích strojů. Během vypuknuvší druhé světové války se výroba změnila na produkci obráběcích strojů. Zde se vyprofilovali velmi schopní konstruktéři, kteří svými znalostmi a umem docílili úrovně zlínských konstruktérů. Například mohu uvést zde zkonstruovanou přesnou souřadnicovou vyvrtávačku WKV 100, které se vyráběl jeden kus měsíčně. Velice rád vzpomínám na rok 1970, kdy do strojírenství pronikaly počítačové technologie a náš průmysl obráběcích strojů přistoupil k realizaci prvních pružných výrobních soustav osazených NC stroji a řízených počítačem. Taková soustava třeba v Kovosvitu Sezimovo Ústí sestávala ze 24 NC obráběcích strojů vlastní produkce, výškového skladu se 700 buňkami, automatické dopravy materiálu na technologická pracoviště. Během roku se vyrábělo pět tisíc různých druhů součástí v malosériové produkci do 50 kusů a bylo nutno zhotovit deset tisíc řídicích programů. Výrobní systémy na podobné bázi byly instalovány i ve Zlíně a v Kuřimi. Celkem se jednalo o úkol technického rozvoje v hodnotě 420 milionů korun. Získali jsme řadu zkušeností jak organizačních a technologických, tak ekonomických a také řadu podkladů pro výuku studentů k projektování pružných výrobních systémů. Tehdy jsme patřili mezi deset zemí světa, kterým se podařilo uvést takový systém do provozu. Tyto tři výrobní systémy pracovaly celých 25 let do roku 2000. Těší mě, že jsem v té době mohl pracovat a pomoci tyto úkoly řešit s kolektivem odborníků z výrobních závodů -realizátorů integrovaných výrobních úseků IVU.

MM:

Ve svých 79 letech jste stále profesně činný. Jakým způsobem si udržujete krok s neustálým technickým vývojem, který se odráží například v řešení grantů, na něž vytváříte oponentury?

Ing. Svoboda: Od okamžiku, kdy jsem se začal zajímat o obráběcí stroje, jsem se snažil získat veškerou dostupnou literaturu pojednávající o tomto oboru. V posledních letech ve velké míře čerpám jak z referátů, které podávají při návštěvách světových výstav spolupracovníci prof. Houši, tak z článků otištěných ve vašem magazínu či z dostupné prospektové dokumentace. Při hodnocení projektů vycházím jak ze svých odborných znalostí, tak i z tzv. selského uvažování a rozumného pohledu na věc.

MM:

Co byste vzkázal našim čtenářům jak z řad těch, kteří svoji profesní éru teprve začínají, tak z řad těch, kteří se již několik let ve strojírenství pohybují?

Ing. Svoboda: Být dobrým strojařem znamená mít svoji práci jako koníčka. Pak vás pracovní zatížení neunavuje, chodíte do práce rádi a vzniklou překážku řešíte snadněji, než když jste znechuceni. Jak mi říkal můj tatínek, k překonání každé překážky přistupuj jako sportovec, jehož hlavní snahou je ji zdolat a pokračovat dále. Neučit se věci proto, že to musím, ale že to chci znát a budu to potřebovat. Strojařina je náročná, ale má mnoho vzrušujících okamžiků, kdy například řešíte daný úkol a těsně před koncem nastanou komplikace, které se vám následně podaří zvládnout - to vám dá impulz k dalším výkonům. Je třeba, aby vedoucí pracovníci chválili své podřízené za dobře zvládnuté úkoly. Dále je nutné být poctivý v přístupu k práci a ke studiu, nebát se pohybovat v dílenském prostředí, hovořit s personálem, nechat si od něj poradit, získávat zde zkušenosti a tak dále.Za příjemné povídání poděkoval

Roman Dvořák

roman.dvorak@mmspketrum.com

Životní kréda Ing. Svobody

Nikdo učený z nebe nespadl.

Bez práce nejsou koláče.

Lidem myšlení, strojům dřinu.

Neztrácej čas, ten nezastavíš.

Karel Svoboda se narodil před 79 lety v malém městečku na Českomoravské vysočině. V 15 letech byl přijat do učení ve strojírnách firmy Baťa ve Zlíně, po čtyřech letech byl vyučen a po dalších třech letech, v roce 1949, odmaturoval na zlínské strojnické průmyslovce Baťovy školy práce. Ve studiu pokračoval na Fakultě strojní VUT v Brně a titul inženýra obhájil v roce 1954.

Po ukončení studia nastoupil do podniku TOS Vrchlabí a v krátké době byl jmenován hlavním inženýrem podniku, který v té době představoval čtyři závody s více než 1000 pracovníků, kde se vyráběly soustruhy a příslušenství frézek. Zde vyvinul značnou aktivitu v rozvoji typizovaných hydraulických elementů, inicioval vytvoření výzkumného a vývojového pracoviště hydrauliky, které sehrálo významnou úlohu při rozvoji tohoto oboru ve Vrchlabí.

V roce 1959 odchází na Ministerstvo strojírenství do odboru obráběcích strojů, kde se věnuje technickému rozvoji této komodity, zejména pak nástupu číslicově řízené výrobní techniky. O pět let později, v roce 1964, požádal o uvolnění pro práci ve Výzkumném ústavu strojírenské technologie a ekonomiky, kde po dobu 26 let působil jako vědecký pracovník. Byl hlavním řešitelem a koordinátorem státního úkolu rozvoje vědy a techniky nazvaného Integrované výrobní úseky. Po úspěšném vyřešení proběhla realizace pružných výrobních soustav tvořených NC stroji pro obrábění skříňovitých součástí v TOS Kuřim a ZPS Zlín a rotačních součástí v Kovosvitu Sezimovo Ústí; v těchto závodech proběhl jejich jednoroční ověřovací provoz, který byl velmi důkladně vyhodnocen. Byly to první výrobní soustavy, které v těchto třech podnicích úspěšně pracovaly v letech 1975 až 2000. Tento krok odstartoval proces automatizace strojírenských výrobních procesů, zejména v oblasti malo- a středněsériové výroby součástí, a potvrdil tehdejšímu Československu dosaženou vysokou úroveň oboru obráběcích a tvářecích strojů ve světovém měřítku. Hodnost kandidáta věd obhájil Ing. Svoboda po ukončení externí aspirantury na Fakultě strojní ČVUT v roce 1968.

V letech 1993 až 1997 vykonával funkci generálního sekretáře Svazu výrobců nářadí a měřidel v ČR.

Ing. Svoboda udržoval pracovní styky s katedrami strojních fakult v Praze, Brně, Plzni a v Liberci. O pružných výrobních soustavách přednášel externě na VUT v Brně a na Vysoké technické škole v Košicích. Byl oponentem více než 100 kandidátských prací, převážně z oblasti pružné automatizace a technologie obrábění. Vykonává funkci člena Státní zkušební komise při obhajobách diplomových prací. Byl členem Vědecké rady Fakulty strojní ČVUT v Praze, v současné době je členem oborové rady pro doktorské studium na téže fakultě ve studijním oboru Výrobní stroje a zařízení. V roce 1998 obdržel pamětní medaili za významný přínos rozvoji Fakulty strojní ČVUT v oblasti výrobních strojů, strojírenské technologie a praxe od děkana fakulty.

Pro Ministerstvo průmyslu a obchodu a Czechinvest po řadu let zpracovává recenze projektů přihlášených do veřejných soutěží.

Výše uvedenými aktivitami se Ing. Karel Svoboda, CSc., stále snaží naplňovat zásady, kterými se řídil Tomáš Baťa: "Lidem myšlení, strojům dřinu" a "Čas jsou peníze". Přejme panu Svobodovi k jeho nadcházejícím osmdesátinám mnoho zdraví a životního elánu.

Další články

Zajímavosti ve vědě a technice

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: