Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Síň slávy strojařů: Věda je dobrodružná cesta
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Síň slávy strojařů: Věda je dobrodružná cesta

Profesor Jaroslav Koutský celý svůj život zasvětil vědecké činnosti a postupně se stal světově uznávaným odborníkem v oboru fyzikální metalurgie a mezních stavů materiálů. Je velmi obtížné ve stručnosti představit všechny jeho výsledky vědecko-výzkumné a odborné činnosti.

Těmito slovy profesora Koutského charakterizoval děkan FS ZČU v Plzni docent Staněk v závěru svého čtyřstránkového nominačního dopisu na udělení Zlaté medaile MSV za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy, který naše redakce obdržela. Prof. Koutský byl za svůj dosavadní život oceněn členstvím a vyznamenáním v řadě domácích i zahraničních organizací. Například v roce 1996 byl zvolen členem New York Academy of Science, poté mj. členem materiálového sdružení ASM International, v roce 2000 obdržel mezinárodní řád za zásluhy o rozvoj materiálových věd IOM na IBC Cambridge, v tomtéž roce a znovu o rok později obdržel pamětní medaile ZČU Plzeň za vědeckou činnost, v roce 2007 je jmenován Vědeckou radou ZČU emeritním profesorem atd.


Emeritní profesor Jaroslav Koutský obdržel Zlatou medaili Mezinárodního strojírenského veletrhu 2011 za celoživotní tvůrčí technickou práci a dosažené inovační činy během slavnostního večera v rotundě pavilonu A brněnského výstaviště.…

Je toho mnoho, co bylo důvodem ocenit emeritního profesora Koutského Zlatou medailí veletrhu MSV pro rok 2011. Toto uznání jeho celoživotní tvůrčí práce navazuje na tradici, kterou před několika lety naše redakce MM Průmyslového spektra zavedla a během slavnostních večerů Zlatých medailí předávala v podobě Ocenění za celoživotní přínos rozvoji československého strojírenství. Před dvěma lety se toto ocenění stalo součástí nové koncepce udílení Zlatých medailí.

Pojďme si při této příležitosti společně popovídat s tímto materiálovým odborníkem, jenž uznání za svoji práci sklízel jak doma, tak i v zahraničí.

MM: Celý svůj život jste zasvětil právě oboru materiálového inženýrství. Kde zpětně spatřujete prvotní historické kořeny, které vás k němu přitáhly? Co vás na tomto oboru fascinuje?

Em. prof. Koutský: Jako dítě jsem často navštěvoval kovárnu svého dědečka, který byl renomovaným vesnickým kovářem a podkovářem, inovátorem a výrobcem zemědělských strojů. V jeho kovárně jsem na vlastních popálených prstech poprvé poznal, co to je „teplota modrého žáru ocelových kusů“. Snad tady vznikaly první vazby mého vztahu ke kovům a budoucímu profesnímu zaměření. Až neuvěřitelná přitažlivost oboru se plně otevřela přede mnou později. Když jsme v roce 1965 objevili s Dr. Ježkem v našich ocelích, které jsme jako vysoce žárupevné vyvíjeli pro nové turbíny, jako jedni z prvních Lavesovu fázi, jež byla základní příčinou jejich vysokých žárupevných hodnot (tyto práce byly diskutovány a oceněny v roce 1969 na londýnském sympoziu v Iron and Steel Institute, pozn. redakce), pronesl můj spolupracovník Dr. Ježek tuto památnou větu: „To je ta nejkrásnější detektivka.“ Ano, práce v oboru materiálového inženýrství je mnohdy velké dobrodružství a přináší i velké osobní uspokojení.


Oslavy 60 let Ústředního výzkumního a zkušebního ústavu Škoda (rok 1967). Zde v této době druhým rokem zastával post ředitele jako mladý 38letý odborník s akademickým titulem profesor.


MM: Během své profesní dráhy jste se v úzkém pracovním kruhu setkal s mnoha odborníky. Koho z nich především pokládáte za vzor a inspiraci?

Em. prof. Koutský: Měl jsem štěstí, že ještě v posledním roce studií na fakultě jsem byl přijat jako asistent na katedru materiálu k prof. Josefu Teindlovi. Ten byl mimořádnou osobností nejen pro svou odbornou významnost, ale možná ještě více pro svou filozofii, přístup k životu a vztah k mladým pracovníkům. To si zaslouží zvláště ocenění vzhledem k podmínkám, které v naší společnosti v létech padesátých a šedesátých panovaly. Jeho příklad mě provázel prakticky celý můj další život. Druhou mimořádnou osobností byl prof. Přemysl Ryš, vedoucí katedry materiálu a technologie, dříve na VAAZ Brno, později na Strojní fakultě VTU Brno, poté ředitel Ústavu materiálu AV ČR v Brně. Jeho jednou z největších zásluh bylo vybudování pracoviště základního výzkumu materiálového inženýrství , které dosáhlo významných světově uznávaných výsledků především v oblasti únavového poškozování, společně s kolegy Klesnilem a Lukášem.


MM: Co v oblasti materiálového inženýrství za posledních 30 až 40 let pokládáte ve světovém měřítku za převratné?

Em. prof. Koutský: Ve vývoji materiálového inženýrství ve vazbě na strojírenství lze vidět za posledních 40 let dva výrazné milníky. Ve druhé polovině minulého století ztrácejí kovové materiály ve strojírenství své absolutní dominantní postavení. V šedesátých a dalších letech následně pak dochází v nauce o materiálech k prudkému posunu od klasických kovových materiálů k nekovovým – k plastům, keramickým materiálům, kompozitům. I na strojních fakultách vidíme jistou formální reakci na tento proces. Katedry mění své názvy z kateder nauky o kovech na nauky o materiálech. Druhým milníkem, zhruba před 15 lety, je patrný nástup nanomateriálů. Výsledkem je obrovské množství konkrétních moderních materiálů vyžadujících podrobná studia a s tím souvisí i následné silné rozšíření a diferenciace vědecko-výzkumné činnosti jednotlivých pracovišť.


Mladý odborný asistent Ing. Koutský v laboratoři katedry nauky o kovech, tváření a tepelného zpracování Vysoké školy báňské v Ostravě (rok 1954).


MM: Jaké výsledky vaší vědecko-výzkumné práce považujete za nejvýznamnější a které z nich následně našly uplatnění v praxi?

Em. prof. Koutský: Jednou z hlavních náplní mé výzkumné práce byl vývoj žárupevných vysokolegovaných ocelí pro parní turbíny. Vyvinuli jsme řadu původních modifikovaných martenzitických ocelí chráněných domácími i zahraničními patenty. Jednalo se celkem o 12 patentů, včetně 2 zahraničních. Byla vypracována jejich původní teorie žárupevnosti a v praxi potvrzena. Do této kategorie ocelí náleží i značka Škoda T 60, vyvinutá původně pro koncovou lopatku 200 MW parní turbíny Ledvice. Její velikost byla cca 950 mm a požadována byla mez kluzu kolem 750 MPa. Tyto požadavky žádná z tehdy existujících domácích lopatkových ocelí nesplňovala. Ocel T 60 se osvědčila, svými vlastnostmi se nejen vyrovnala, ale i překročila zahraniční lopatkové oceli a zůstala ve výrobním programu škodováckých turbín až do roku 1985, čímž bezesporu významně přispívala k jejich exportu.


Při příležitosti oslav 140letého výročí Škody Plzeň v roce 1999 převzal profesor Koutský od tehdejšího generálního ředitele ing. Filipce zlatý odznak.

MM: Pojďme se nyní přesunout na akademickou půdu, která bezesporu byla vaším druhým domovem. Když porovnáte studium vysoké školy dříve a dnes, kde vidíte zásadní rozdíly – z pohledu úrovně pedagogů, přístupu k výuce, kvality absolventů, jejich uplatnění atd.?

Em. prof. Koutský: Politický zlom v listopadu roku 1989 dal vysokoškolskému studiu nové dimenze. Otevřené kontakty se zahraničními fakultami a zahraničním výzkumem přinesly nové podněty, nesmírně nás obohatily, ale současně nás podnítily k větší pracovitosti, náročnosti, zaujatosti, k potřebě výrazně zvýšit kvalitu naší práce, abychom pro naše partnery dokázali být dostatečně kvalifikovaní a hodnotově souměřitelní. Pro studenty je možnost studia a stáží v zahraničí něco tak přínosného, co se ani nedá reálně kvantifikovat. Nastaly ovšem i změny, které nelze tak nadšeně přijímat. Vznikl až nadměrný počet nových vysokých škol a studenti mají nebývale širokou paletu možností vysokoškolského studia; i když strojních fakult se toto rozšíření zase tolik nedotýká. Masa netechnických škol ovšem zákonitě snížila počet zájemců o technické fakulty a došlo tím i ke snížení kvality uchazečů, což se neblaze projevuje ve velkém úbytku studentů během vlastního studia. Ani stoupající poptávka po absolventech technických oborů do výrobních společností a nasycenost až přesycenost oborů, kam směřují absolventi netechnických fakult, tuto situaci zatím příliš nemění. Stávající společenské klima se vážně dotýká i vnitřního života fakult. Každoroční snižování centrálních provozních prostředků fakultám nutí katedry, aby eminentní úsilí věnovaly získávání prostředků pro výzkumnou a expertizní honorovanou činnost a tím udržovaly své kolektivy. Pedagogická činnost, kontrola a zvyšování její úrovně se tak automaticky dostává na vedlejší kolej.


Tým pod vedením profesora Koutského vyvinul mj. řadu původních modifikovaných vysokochromových ocelí, které svými vlastnostmi překonaly zahraniční lopatkové oceli a zůstaly ve výrobním programu škodováckých turbín dlouhá léta.

MM: Závěrem mi dovolte osobnější otázku. Přes 60 let života jste zasvětil strojařině. Co na ní považujete za nejkrásnější a na co nejraději ze svého profesního života vzpomínáte?

Em. prof. Koutský: Kdysi to kolega Eminger vyjádřil výstižně: „Nejkrásnější odměnou inženýra je, když si na to, co vymyslel a nakreslil, může sáhnout.“ A to je podstatou a posláním naší inženýrské činnosti. Aby naše práce měla konkrétní výsledek. Aby ten stroj nebo jeho součásti, na které se dívám, nesly moji duševní a tvůrčí pečeť. To je a zůstane i do budoucna, bez nadsázky, kategorickým imperativem našeho inženýrského poslání.

A ke druhé části vaší otázky. Vícekráte se mi během mého profesního života dostalo potvrzení užitečnosti mé práce, která vskutku byla dobrodružstvím na cestě objevování nového. Například ještě dvacet let po publikaci naší práce o Lavesových fázích ji citoval japonský časopis Journal of Iron Steel Institute.

MM: Děkuji vám za rozhovor a do dalších let přeji jménem svým a našich čtenářů zejména pevné zdraví.

Roman Dvořák

 

 


Uznávaný představitel oboru fyzikální metalurgie a materiálového inženýrství emeritní profesor Jaroslav Koutský se narodil v červnu 1929. Je absolventem Vysoké školy báňské v Ostravě, kde poté na katedře nauky o kovech, tváření a tepelného zpracování působil jako odborný asistent. Po čtyřech letech v roce 1956 odchází do Plzně do Ústředního výzkumního a zkušebního ústavu Škoda jako vedoucí metalografických laboratoří. V roce 1965, ve svých 36 letech, je jmenován ředitelem tohoto ústavu. V roce 1969 již coby profesor (jmenován v roce 1966) odchází na univerzitu MTC v Káhiře, kde pracuje ve funkci vedoucího katedry metalurgie a beztřískového zpracování. Po čtyřech letech se vrací zpět do Plzně jako vedoucí oddělení materiálů na katedře materiálů a pružnosti na VŠSE. V letech 1978 až 1989 pracuje jako vedoucí odboru reaktorových materiálů v Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy. Po listopadu 1989 opět přichází do Plzně coby vedoucí katedry materiálů a strojírenské metalurgie. Na VŠSE, resp. ZČU pak působí i v akademických funkcích jako prorektor pro vědu a výzkum a proděkan pro vědu na Fakultě strojní.

Další články

Výzkum/ vývoj
Technologie tváření, slévárenství

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: