Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Stroje rostou se zákazníkem, říká pamětník českého obrábění Miroslav Otépka
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Stroje rostou se zákazníkem, říká pamětník českého obrábění Miroslav Otépka

Česká republika si v letošním roce připomíná 100 let od svého vzniku. Mezinárodnímu strojírenskému veletrhu v Brně je 60 let. Redakce MM Průmyslového spektra se rozhodla také zavzpomínat a k rozhovoru pozvala Miroslava Otépku, který stál u zrodu konstrukce a výroby českých obráběcích strojů. Miroslav Otépka se z profese dělníka vypracoval na respektovaného majitele jedné z největších českých strojírenských firem. Aktivita, optimismus a dobrá nálada ho neopouštějí ani ve věku, kdy se jiní věnují odpočinku. Možná je to jeho filozofií a jak sám říká: „Práce mi nikdy nic nevzala, vše, co jsem dělal, dělal jsem rád.“

MM: Mají české obráběcí stroje ve světě stále dobré jméno, jak se již dlouhá léta veřejně deklaruje, nebo je to jen takové plácání po ramenou a realita je už jiná? V čem jsou dobré, a naopak, co českým obráběcím strojům chybí?

Miroslav Otépka: V první řadě bych chtěl říci, že nás českých výrobců obráběcích strojů je méně a méně. To je velká škoda, protože o naše produkty je ve světě pořád velký zájem. Dokážeme držet krok se světovou špičkou a české stroje jsou konkurenceschopné. Z historie nám zůstala dobrá pověst v podobě vysoké technické kvality představované především trvanlivostí a přesností strojů. Pamatuji si doby, kdy k nám přijel zákazník a na vyšší cenu reagoval tím, že si koupil lacinější stroj a za šest let jej vyměnil. V této souvislosti mne napadá, jak na jedné mezinárodní výstavě byl v 80. letech prezentován japonský obráběcí stroj za velmi přijatelnou cenu. Někteří majitelé ho koupili, ale za šest až sedm let ho museli vyměnit. A to se jim opravdu nelíbilo. Dnes zákazníci preferují technickou kvalitu a delší trvanlivost. Dospěli k názoru, že se musí vrátit k českým strojům, které mají nesrovnatelně lepší parametry. V současné době většina z nás vyrábí stroje převážně na zakázku. Zákazník si diktuje, co chce. A to je velká přidaná hodnota. Každý takto vyrobený stroj je vlastně originál.

V čem máme velké rezervy? Pokulháváme v servisu obráběcích strojů. Podle mého názoru nám chybí větší dravost, pružnost, rychlost reagovat na poptávku a péči o zákazníka. Druhá věc, kterou moc neumíme, je cenotvorba, práce s cenou stroje. Možná, že jsem ze staré školy a situace se trochu zlepšila. Ale přesto, profesionální tvorba oceňování stroje je nám pořád vzdálená. Cenu stroje určujeme plus minus amatérsky, podle toho, jakou má soused. Nedívali jsme se a nedíváme se na skutečné náklady spojené s výrobou stroje. Kolikrát je neumíme ani spočítat a správně vše zkalkulovat. Tento handicap souvisí s celkovou efektivitou a plánovaním práce, morálkou na pracovišti a loajálností k firmě. Bohužel ceny ovlivňují i vnější faktory. Firma by měla být minimálně svázaná předpisy. Ty se u nás bohužel každý rok mění. My neustále děláme nějaká školení, která jsou již za rok k ničemu, jelikož se předpisy na státní úrovni neschválí. Nemám nic proti tomu, kdyby stát přišel s jasnou linií podpory podnikání, jako je tomu například ve Francii nebo Itálii, kde se vyhlásí státní dotace pro podnikatele a stát tuto strategii důsledně dodržuje.


Miroslav Otépka je místopředsedou představenstva společnosti Toshulin a jednatelem společnosti Modikov. Začínal jako strojní zámečník. V 70. letech nastoupil jako montér do TOS Hulín, kde postupně zastával významné pozice. Po úspěšné privatizaci v 90. letech se stal jejím generálním ředitelem a předsedou představenstva. Celý život mu je práce koníčkem. Ve volném čase se věnuje sjezdovému lyžování a jeho velkou vášní je štípání dřeva. Jeho dcera Dagmar Herring je předsedkyní představenstva Toshulin a TOS Kuřim.

MM: Stál jste u zrodu konstrukce a výroby obráběcích strojů v České republice. Pokud se ohlédnete zpět, jaké byly začátky?

Miroslav Otépka: Začátky konstrukce a výroby prvních českých obráběček se datují do 50. let. V TOS Hulín se vyrobil první karusel v roce 1953. Byla to převzatá dokumentace ze Škodovky Plzeň a v roce 1951 ji konstrukčně přepracovali Baťovi inženýři. Významným mezníkem byl rok 1959, kdy v TOS Hulín byl vyroben první numericky řízený obráběcí stroj v Československu, a možná i v Evropě, který nesl název SKJ 8 NC. Do provozu byl uveden v roce 1960. Na jeho konstrukci se podíleli čeští konstruktéři jako například pan Patík, Košář, Smejkal atd. Zdeněk Patík pracuje v Toshulin 60 let. Dnes mu je 79 let a pořád do konstrukce dochází.
Ale abych nemluvil jen o Toshulin. Významné české konstruktéry měly, a jistě stále mají, i jiné české podniky. Myslím, že Zlíňáci měli výborné kopírovací frézky, které se dlouhá léta dobře prodávaly. Další vynikající průkopnické stroje zkonstruovali v TOS Varnsdorf. Nechci na nikoho zapomenout, ale myslím, že v dalších letech se již nikdy nepodařilo navázat na konstruktérské úspěchy z 50. let.


Začátky konstrukce a výroby prvních českých obráběček se datují do 50. let. Významným mezníkem byl rok 1959, kdy byl v TOS Hulín vyroben první numericky řízený obráběcí stroj v Československu, a možná i v Evropě, který nesl název SKJ 8 NC. Do provozu byl uveden v roce 1960.

 

MM: Velkým bojem o přežití českých obráběcích strojů byly pravděpodobně 90. léta…

Miroslav Otépka: Ano, máte naprostou pravdu. Byla to velmi těžká doba. V minulosti jsme byli handicapováni tím, že jsme nesměli používat zahraniční komponenty a neměli jsme přímý obchodní styk. Prodávalo se přes podniky zahraničního obchodu. Nemohli jsme být v kontaktu se zákazníky, neznali jsme jejich potřeby. To se po roce 1989 změnilo a paradoxně získaná svoboda byla daleko těžší. Nikdo z nás neuměl moc obchodovat. To za nás dělal Strojimport. Všechno se začínalo od nuly. Nikdo nepomohl. Neměli jsme peníze. Export pokulhával. Bylo nutné propouštět. Některé firmy to zvládly. Některé zkrachovaly. Někomu se restart podařil dřív, někomu později.

S přechodem na nové hospodářské podmínky jsem měl osobní zkušenost. V roce 1991 jsem nastoupil na pozici generálního ředitele TOS Hulín. Bylo třeba velmi rychle reagovat na změnu trhu. Pamatuji si, jak jsme s našimi konstruktéry během čtyř měsíců přepracovali všechny české komponenty na zahraniční. Od tohoto okamžiku jsme v oblasti obchodního jednání neměli větší problém. Byl to jeden ze zásadních mezníků pro změnu systému v obchodní politice. Další zásadní a velmi bolestivý řez bylo propouštění zaměstnanců. V té době se výroba rapidně snížila. Export byl minimální a v TOS Hulín pracovalo 1 200 zaměstnanců. V září 1991 jsem musel propustit 300 lidí. Rok na to dalších 300 lidí. Pro záchranu podniku to byl zásadní krok. Možná mne některé rodiny dodnes nemají rády, ale jinak to nešlo. Pokud bychom tak neučinili, asi bychom zde spolu neseděli. Bylo to bolestivé, ale zachránilo nás to. V 1990 jsme měli ztrátu 30 milionů. V roce 1993 už bylo 30 milionů zisku. Neumím posoudit, jak si s touto nelehkou situací poradily ostatní firmy, ale bez zásadních řezů to prostě nešlo.


„Historicky významné byly např. kopírovací frézky ze Zlína, které se dlouhá léta dobře prodávaly. Další vynikající průkopnické stroje zkonstruovali v TOS Varnsdorf. Přechod na nové podmínky, i přes těžké turbulence, perfektně zvládla i moravská společnost TOS Olomouc. Dnes vyrábí malé nástrojařské frézky, které mají na světovém trhu svého zákazníka. Nechtěl bych na nikoho zapomenout, ale myslím, že v dalších letech se již nikdy nepodařilo navázat na konstruktérské úspěchy z 50. let,“ říká Miroslav Otépka.

 

Pokud je mi známo, a kolegové mě jistě omluví, když zapomenu někoho jmenovat, tak velmi dobře se podařilo naskočit TOS Varnsdorf s horizontální vyvrtávačkami. O něco později ZPS, Kovosvit a některým dalším. Určitě bych chtěl jmenovat firmu, která o své přežití bojovala, a i přes těžké turbulence přechod na nové podmínky perfektně zvládla. A to je společnost TOS Olomouc. Dnes vyrábí malé nástrojařské frézky, které mají na světovém trhu svého zákazníka. Myslím, že jdou správným směrem.


Montážní hala TOS Hulín 70. léta 20. století a současnost

 

 

MM: Světový trend se ubírá směrem hi-tech technologií a vysoce sofistikovaných multifunkčních obráběcích strojů. Mohou čeští výrobci držet krok se světovými výrobci? Mají dostatek investic na složité technologie, které s sebou přináší Průmysl 4.0? Vyplatí se jim investovat například do umělé inteligence?

Miroslav Otépka: Stroje rostou se zákazníkem. Nemyslím si, že nástupem umělé inteligence začneme masivně tuto technologií nakupovat. Jsem přesvědčen, že drtivá většina českých konstruktérů umí s umělou inteligencí pracovat a využívat ji tam, kde je potřeba. Určující je zákazník, který zatím takový produkt nepožaduje. To, že někde přidáme robota, to je naprosto v pořádku. Sériová výroba to vyžaduje. Určitě jsou to odvětví jako např. automobilový průmysl nebo výroba ložisek. Zde si nic jiného než automatizovanou výrobu nedovedu představit. Ale pokud pracujete pro letecký průmysl, kde soustružíte přibližně čtyři hodiny jeden dílec z tenkostěnného titanu, tak musíte pracovat velmi opatrně a volit technologii, která danému produktu přísluší.

MM: I pro ekonomické experty je poměrně obtížné definovat seriózní výhledy v posilování či oslabovaní české koruny vůči euru. Jak může růst nebo pokles tuzemské měny ovlivnit české strojírenství, potažmo výrobu českých obráběcích strojů, které jsou na exportu přímo závislé?

Miroslav Otépka: Majitel firmy musí plánovat tak, aby si zajistil dostatečné množství finančních prostředků, včetně eura. Pokud má firma představu o tom, co bude dělat za rok, tak je schopná finance dobře naplánovat. Druhá věc. Pokud bylo euro za 27 korun, tak nám podnikatelům to moc nevadilo. Spíš bych řekl, že nás to trochu pokazilo. Za třetí. Osobně si myslím, že v oblasti prodeje obráběcích strojů je to jedno, zda je euro za 25 korun, nebo 26 korun. Důležité je, aby do podnikatelských procesů co nejméně nebo vůbec nezasahovala politika. Myslím, že takové zásahy, jako je embargo, sankce a další, jsou pro byznys velmi špatným signálem. Dále pak musím vzpomenout některá naše ministerstva, která jsou v implementacích některých pravidel EU a další mezinárodní legislativy byrokratická a dost nám práci stěžují.

MM: V únoru 2018 jste uskutečnili významnou akvizici. Od skupiny Alta jste koupili dalšího českého výrobce obráběcích strojů TOS Kuřim a ČKD Blansko-OS. Nedostatek kvalifikované pracovní síly v technických oborech se táhne všemi strojírenskými obory. Nemáte obavu z plnění zakázek?

Miroslav Otépka: Nedostatek kvalifikovaných technických pracovníků je problém. Nevím, jak pro ostatní firmy, ale pro Toshulin to není až tak fatální. Velmi dobře kooperujeme se střední školou Centrem odborné přípravy technické Kroměříž. Posledních pět let usilovně pracujeme se žáky, kteří k nám chodí na praxi a obvykle po ukončení studia nastupují i do provozu. Letos přijde osm absolventů, a to je opravdu poměrně velký počet. Snažíme se zaměstnance stabilizovat. Nabízíme různé bonusy a dobré pracovní podmínky. Hodně nám záleží na tom, aby se u nás cítili dobře. Máme velkou konkurenci v okolí. Je zde mnoho strojírenských podniků. Ale zatím od nás nikdo neodchází.

Co se týká TOS Kuřim a ČKD Blansko-OS, tak zde je situace jiná. Na hodnocení je velice krátká doba. Bilancovat budeme až v roce 2020. Předpokládám, že v té době bude firma již stabilizována. Má dost zakázek. Pouze je zatěžují některé závazky z minulosti. Hlavní firemní strategií je synergie s Toshulin.

Sofistikovaný svislý soustruh s paletizací Experturn z produkce Toshulin. „Stroje rostou se zákazníkem. V současné době většina z nás vyrábí stroje převážně na zakázku. Zákazník si diktuje, co chce. A to je velká přidaná hodnota. Každý takto vyrobený stroj je vlastně originál,“ říká k aktuálnímu trendu konstrukce a výroby obráběcích strojů Miroslav Otépka.

MM: Od roku 1962 se věnujete vývoji a výrobě obráběcích strojů a stále jste osobně v tomto oboru aktivní. Co vám tato práce dala, a naopak, pokud něco, i vzala?

Miroslav Otépka:
Práce mi nikdy nic nevzala. Začínal jsem na montáži koželužských strojů v Otrokovicích. V roce 1968 jsem přišel do TOS Hulín na pozici údržbáře na kovárně. Pak jsem pokračoval v oddělení montáží. Po vojně jsem si udělal průmyslovku a začal pracovat jako servisní mechanik a pak jako technolog. Ale už na vojně jsem si přál pracovat v zahraničí. Trochu jsem uměl francouzsky. Objevila se příležitost jet do Alžíru a montovat tam 36 strojů z produkce TOS Hulín. Vedl jsem partu deseti chlapů. Byla to velká škola a mě to ohromně bavilo. Vrátil jsem se zpět a ze Strojimportu přišla nabídka práce ve Francii. Vůbec nevím, jak na mne přišli. V té době bylo normální, že se do zahraničí vysílali buď prověření kádři, nebo se uplácelo. Já ani do jedné šablony nepasoval. Ve Francii jsem byl šest let. Byla to perfektní práce a zase mne to moc bavilo. V té době obchod s Francií moc nešel. Nebyly dobré roky. Vymýšlel jsem nové obchodní strategie a procesy, které nakonec přinesly své úspěchy. Po návratu z Francie jsem se dostal do nákupu. Zde jsem byl asi rok a zase mne práce těšila. Pak mne vedení společnosti vytáhlo do výroby. To se přiznám, že jsem nikdy nechtěl, ale situace si to vyžadovala. Taky jsem se v tom našel a práce mne zase obohatila. Rád vzpomínám i na dobu ředitelování v Toshulin. Byla to nesmírně těžká doba, ale právě ta vás někam posune.

MM: Děkuji vám za rozhovor a přeji do dalších let vše dobré.

PhDr. Iva Ruskovská

Další články

Průmyslový design
Management a řízení
Strukturální fondy EU
Vzdělávání a školství
Legislativa, nařízení
Exportní příležitosti
Financování stroj. výroby/Podniková ekonomika
Výzkum/ vývoj
Obráběcí stroje a technologie

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: