Přišel rok 1994. Reuter si jednoho dne udělal se Schremppem schůzku a sdělil mu, že si ho vybral za svého nástupce do čela celé společnosti. Jistě šlo nejen o spravedlivé ocenění Schremppova obchodního talentu, pracovního elánu, smyslu pro inovace a řídicích kvalit, ale především o bianko šek, který ho zavazoval k nezbytným změnám v samotném pojetí Daimler-Benz. Tradice této staré německé firmy byla totiž jednou věcí, před kterou odborníci i zákazníci jistě museli smeknout, ale její přítomnost s přebujelou administrativou a ztrátami na výnosech a hlavně budoucnost ve světle nových trendů světového obchodu již nevypadaly tak růžově. Schrempp tuto nabídku, která se vlastně rovnala tvrdé výzvě, přijal. A tak se o rok později, v květnu 1995, kdy mu do padesátky chyběl rok, stal předsedou správní rady a generálním ředitelem společnosti, ve které kdysi začínal jako učedník.
Rok důkladně studoval celou strukturu Daimler-Benz shora dolů a zdola nahoru, než se odhodlal k radikálním řezům. Bylo to od něho uvážlivé, protože každý z těchto kroků byl nejen dynamický, ale i dokonale promyšlený. Ironií osudu se jistě stalo, že první opatření zamířil přímo proti dosavadní hierarchii vedení, kterou až dosud pěstoval samotný Reuter. Schrempp doslova jako železným koštětem "vymetl" přes dvě třetiny lidí z vedoucích a administrativních pozic. Bylo to kolem 2000 pracovníků, kteří firmě nepřinášeli vůbec žádný užitek. Nešlo mu o zeštíhlování pro zeštíhlování, ale o metodu mít správné lidi na správných místech pro správnou dobu. Na druhé straně se totiž ukázalo jako nezbytně nutné přijmout nových 12 000 zaměstnanců patřících do kategorie "modrých límečků", kteří měli co říci především k uvádění nejnovější technologie do praxe. Jelikož se Daimler-Benz ve stejné době ocitl v červených číslech se ztrátou 3,4 miliardy dolarů, Schrempp provedl restrukturalizaci s tím, že celkový počet výrobních jednotek snížil z 35 na 23, přičemž každé uložil kapitálovou návratnost ve výši 12 %. Současně se rozešel s neprosperující holandskou leteckou firmou Fokker, která udělala do bilance Daimler-Benz díru o velikosti 1,4 miliardy dolarů a veřejně se přiznal k chybě, neboť to byl on sám, kdo ji v roce 1993 kupoval.
Další velký boj musel svést s některými vysokými činiteli uvnitř společnosti. Především to platí o Helmutovi Wernerovi, který řídil výrobu všech vozů značky Mercedes. Tento manažer nechtěl pochopit Schremppovo stanovisko, že v nových podmínkách konkurence, které vyvolávají sebeobranné reflexy v podobě fúzí a spojování firem, je už neudržitelné, aby i tak slavný Mercedes působil individuálně. Po tvrdé přestřelce byl nakonec Mercedes zapojen do Schremppových otěží u Daimler-Benz a sám Werner odešel.