Odborně-vzdělávací a zpravodajský portál z oblasti strojírenství a navazujících oborů
Články >> Ve svém životě bych nic neměnil
Chcete dostávat MM Průmyslové spektrum ZDARMA až do Vaší schránky? Více informací zde.

Ve svém životě bych nic neměnil

Tuto charakteristiku nám sdělil na závěr našeho rozhovoru Zdeněk Pelc, šéf GZ v Loděnicích, který je další osobností našeho seriálu podnikatelských příběhů. Byl dlouhá léta ředitelem Gramofonových závodů, po Sametové revoluci pak pokračoval jako ředitel společnosti GZ Media, které se roku 2007 stal většinovým vlastníkem.


Ing. Zdeněk Pelc, CSc.
Zdeněk Pelc stojí ve vedení společnosti GZ Media od roku 1983, před tím pracoval v Poldi Kladno v průzkumu potřeb. Po sametové revoluci i nadále zastával funkci ředitele GZ Media. Zlomovým okamžikem byl pro firmu rok 1997, kdy se seznámil s finančním expertem Kennethem Brodym, který řídil finanční fondy ve Spojených státech – ten se stal vlastníkem GZ Media. Byl to on, kdo Zdeňku Pelcovi poradil rozšířit si obzory absolutoriem Harvardské univerzity. V roce 2007 pak Pelc získává rozhodující podíl ve společnosti a odchází z exekutivních funkcí.
V roce 2000 Zdeněk Pelc získal ocenění Český manažer roku a roku 2015 byl oceněn jako Podnikatel roku, titulem, který uděluje společnost EY.  (Foto: archiv Zdeňka Pelce)


Mnoho lidí si pod GZ Media představí především výrobce gramofonových desek, které znovu ožívají a je o ně stále rostoucí zájem, především ve Spojených státech, ale i v Evropě. Firmě se podařilo naskočit přesně včas do rozjíždějícího se rychlíku s výrobou gramodesek, díky tomu, že trh byl orientován na výrobu CD, později DVD a BD. Říká se, že GZ Media měla uskladněné linky pro výrobu gramofonových desek, a tak stačilo je pouze oprášit a opětovně postavit – a začít znovu vyrábět. Firma tehdy neměla konkurenci, protože jiné lisovny stroje na výrobu gramodesek už dávno zlikvidovaly. Jak prozřetelné to bylo rozhodnutí, jsme se zeptali přímo Zdeňka Pelce.

MM: Kdysi zde ležely lisovací stroje na výrobu gramodesek, ale nikde jsem se nedozvěděl, zda to, že tam tak dlouho ležely, byla lenost, nebo předvídavý záměr, že budou znovu použity. Jak to vlastně bylo?

Z. Pelc:
My tady ve výrobně desek nemáme automatizované linky, na jakých se třeba montují auta – jedou po pásu a na každém pracovišti se něco přidá. To vůbec ne. U nás je základem výroby lis na gramofonové desky. Byly tu stroje na výrobu desek, které se používaly v 80. letech v době rozkvětu tohoto odvětví, kdy se lisovalo zhruba 14 milionů desek ročně. Pak – s nástupem CD – klesla výroba až pod půl milionu desek ročně. Ty stroje jsme ale nevyhodili z toho důvodu, že šlo o unikáty, neexistovaly na ně žádné náhradní díly. Tehdy jsme je rozmontovali a dali do skladu s tím, že z nich budeme kanibalizovat. To znamená, že když se nám na tom, co tehdy ještě jelo, něco rozbije, tak to nemusíme kupovat nebo nechávat pracně vyrábět, ale použijeme to ze strojů, které jsme tu měli uskladněné. Prostě to vymontujeme a použijeme, když bude zapotřebí.

MM: Pak se ale zase poptávka zvýšila, takže – předpokládáme – že jste kanibalizovat už nemohli, byly zapotřebí nové stroje, abyste stačili rostoucí poptávce…

Z. Pelc:
Je to tak, přidávali jsme další lisy, dneska děláme jen zde v Loděnicích kolem 30 milionů desek ročně, to znamená, že to je skoro dvaapůlkrát více, než jsme dělali v dobách největší poptávky v nejlepších časech vinylové desky. Víc než polovinu strojů už máme nových. Naše hlavní výhoda byla, že až do roku 2017 jsme byli jediný podnik na světě, který si uměl vyrábět vlastní lisy. Během doby nejenže skoro všichni zavřeli výrobu vinylových desek, ale zavřely se i fabriky na výrobu lisů. A my jsme si už v roce 2005 zkonstruovali vlastní lis, a začali jsme přemýšlet nad tím, co když jednou narazíme na kapacitu našich strojů? Poptávka utěšeně rostla a bylo třeba se takovou otázkou zabývat. Tehdy jsem zadal vývoj vlastního lisu. Vznikl nejprve prototyp, na kterém jsme začali okamžitě dělat další vylepšení. Věděli jsme, kde jsme udělali chyby, odstraňovali jsme konstrukční vady – a přišla doba, kdy nám už kapacity produkčních lisů nestačily – což bylo asi kolem roku 2012 – a my jsme měli připraveny lisy s parametry, které odpovídaly té době. Díky tomu jsme se až do roku 2017 mohli vypořádat s obrovským nárůstem zájmu o výrobu vinylových desek, protože jsme si stroje na jejich výrobu dokázali vyrobit sami. A nemusel jsme jezdit po světě a hledat, zda najdeme někde nějaké odstavené lisy, dovezeme je a zprovozníme. S růstem konkurence sílil zájem o lisy na výrobu vinylů, ale my jsme ty stroje neprodávali, vyráběli jsme je a používali jen pro vlastní potřebu. A díky tomu jsme mohli zvyšovat výrobu, a stali jsme se tak největším výrobcem gramodesek na světě.





MM: A to platí stále?

Z. Pelc:
Z hlediska výroby lisů to už není pravda, jsou už dva další velcí výrobci, jeden ve Švédsku a druhý v Kanadě, ale to, že jsme si dokázali sami vyrobit lisy, to byl důležitý faktor našeho úspěchu. A naše prvenství ve výrobě desek stále platí.

MM: Když jsem studoval materiály k rozhovoru, došel jsem k zajímavému zjištění, že v roce 1983 jste se ocitl víceméně náhodou ve vedení podniku. Jak to lze chápat – víceméně náhodou?

Z. Pelc:
Bylo mi 31 let, měl jsem vystudovanou vysokou školu a obhájil jsem vědeckou aspiranturu. Pracoval jsem na Poldovce v marketingovém oddělení. Tehdy v Gramofonových závodech došlo k výměně celého vedení. Podnik patřil pod Supraphon, ale spadal zároveň pod okresní výbor strany. A oni se dohadovali, kdo sem půjde – a nemohli se dohodnout. Seděl u toho jeden vysoký funkcionář, kterému jsem pomáhal s nějakou vědeckou prací. Řekl, že zná jednoho mladého kluka – a tím myslel mě. Takže to bylo vlastně náhodou…

MM: Předpokládáme ale, že toho nelitujete?

Z. Pelc:
Ne, vůbec ne!

MM: Během doby jste měl i poradce z Ameriky, ale to už bylo, jak předpokládám, po sametové revoluci.

Z. Pelc:
Poradce jsem měl postupně dva. Ten první přišel v rámci pomoci Spojených států České republice a pomáhal nám s marketingem. Ten druhý pak po ovládnutí GZ americkým fondem Kennetha Brodyho. Byl sem vlastně poslán jako shadow CEO a měl pravděpodobně později převzít mou pozici. Posléze ale investoři zjistili, že podnik bude fungovat lépe se mnou a poradce odvolali. Jinak Kenneth Brody, bývalý prezident Goldman Sachs, byl i guvernérem New York Export/Import Bank. A on vyřizoval v USA, když byl Klaus ministrem financí, dofinancování Temelína. Tehdy v Evropě na to nikdo nechtěl dát úvěr, a Kenneth to pro vládu zařídil. Velký boss.

MM: Ten vám konkrétně pomohl jak?

Z. Pelc:
K nám přišel až v roce 1997, to jsem tady měl za sebou už 14 let šéfování. Pomáhal nám finančními radami a stal se na jistou dobu i 100% vlastníkem GZ Media.

MM: Co pro vás při rozjezdu bylo největší brzdou?

Z. Pelc:
Pro mě to byla tehdy zcela určitě velká příležitost. I proto, že jsem sem přišel jako nestraník. V Poldi Kladno jsem měl nad sebou takový skleněný strop, protože můj otec byl ze strany vyloučen. Takže z počátku jsem to neměl úplně jednoduché. Abych pravdu řekl, o tom zaměření jsem toho moc nevěděl. Tedy, znal jsem ekonomiku a řízení podniku, ale v technologické oblasti jsem byl na štíru. Nevěděl jsem, jak se dělá deska, v podstatě jsem nevěděl vůbec nic. Ale já jsem tady čtyři pět let trávil 14 hodin denně. Neměl jsem žádné auto, neměl jsem tady ubytování, jsem z Kladna, takže jsem tady často spal v kanceláři. Abych byl přesný, přes týden, v pátek jsem jezdil domů večerním „šichťákem“ v půl deváté z Berouna. A když mi to ujelo, což se mi párkrát i stalo, šel jsem 28 kilometrů domů do Kladna pěšky v noci – v kravatě, v kabátě, v saku, s kufříkem v ruce…

MM: …ale pak se situace zlepšila, bydlel jste na ubytovně…

Z. Pelc:
Je to tak, dostal jsem ubytovnu, kde jsem spal asi tři roky se zedníky. Pak mi povolili služební auto na dojíždění. Bavíme se o letech 1983–1986. To ale mělo ještě předehru, protože jsem byl už po té době rozhodnut, že odejdu, a navštívil jsem ministra, který mi sdělil, že služební auto pro soukromé účely není v jeho pravomoci, ale poradil mi, ať si přinesu potvrzení od doktora, že nemůžu cestovat veřejnými prostředky hromadné dopravy – a pak by se s tím už dalo něco dělat. Kamarádů doktorů jsem měl spoustu, takže získat takové potvrzení pro mě byla hračka. A ministr byl šťastný, já byl docela jeho oblíbenec, takže mi mohl podepsat nárok na služební škodovku Š120 na dojíždění. To už pak byl úplně jiný život…

MM: A jak se změnil život tady v GZ po sametové revoluci?

Z. Pelc:
Na přelomu nové etapy nebyly gramodesky naším hlavním vývozním artiklem, ty vyvážel Supraphon, ale byla to gramofonová hmota pro výrobu desek. Desky lisované v Portugalsku, v tehdejším NDR, ale i většina desek ve Švédsku, v Jugoslávii, ve Finsku, byly z našeho materiálu. Hodně velký podíl jsme měli ve Velké Británii, tehdy jsme vyváželi přes 3 000 tun gramofonové hmoty. No – a nikdo tomu nerozuměl, takže když byly nějaké problémy, jezdilo to řešit obchodní oddělení nebo já – podle závažnosti. Ale vždy s doprovodem někoho ze zahraničního obchodu, což tehdy muselo být – aby nás měli pod kontrolou.

Proč o tom hovořím. Venku jsem viděl, jak to tam funguje. Měl jsme určitou představu, takže když došlo k sametové revoluci, tak jsem „do toho“ nespadl úplně poslepu. A pak ještě tím, že jsem tady trávil 14 hodin denně a nebyly žádné počítače, a lidi z kanceláří chodili v půl čtvrté a já tam byl do 10. Trávil jsem tehdy hodně času mezi lidmi v provozech. Zkoušel jsem si věci dělat sám, vlastnoručně, abych věděl, jak se to dělá – oni z toho mívali legraci – ale pak chodili rovnou za mnou, ne za náměstky, takže když tady byly volby ředitele, obdržel jsem 100% důvěru od lidí tady ve fabrice. To bylo v roce 1988 a trochu se už „oteplovalo“, a já se dostal do rozporů s generálním ředitelem v Supraphonu, jenž vystudoval v Moskvě – a lidi už tehdy hrozili generální stávkou, pokud by mě ten ředitel chtěl odvolat. Ta podpora lidí pokračovala i po revoluci – a to mně moc pomohlo.

MM: Všechny rozhovory s generálními řediteli před vámi mají jednoho společného jmenovatele. Úctu k lidem. Většina ředitelů zná své zaměstnance jménem, chodí do provozu, ptá se na každodenní problémy. To je dost značný rozdíl mezi „novými rychlokvaškami“, kteří řídí fabriky – jedno jaké – podle univerzálního návodu od stolu přes excelovské tabulky…

Z. Pelc:
Dneska je jiná doba. Já jsem tady znal prakticky každého jménem, i když ze začátku to bylo hodně provázané, takže když jste někomu sebral prémie, tak jeho 16 příbuzných vás přestalo zdravit. Dneska máme 2 000 zaměstnanců a není cesta, jak znát všechny. Ale já jsem se už – letos je to pátý rok – stáhl z operativního řízení, mám pod sebou generálního ředitele, kterého jsem si vybral, takže v podstatě řídím jen strategické věci ve spolupráci s ním. To proto, že dvojkolejnost je nejhorší věc, co může být. Uvědomil jsem si, že když jsem vybral ředitele, tak nemohu chtít, aby lidi chodili stále za mnou. I proto, že by se ředitel mohl cítit obcházený. A to není dobře – a proto jsem se z operativy stáhl.

MM: Co vaše akvizice ve Francii?

Z. Pelc:
Na rozdíl třeba od Ameriky a Kanady, kde jsme postavili nové fabriky na vinylové desky, které se prudce rozvíjejí, byla Francie tak trochu „dobrodružný krok“. Dříve to býval docela velký podnik, který vyráběl CD i DVD, ale dostal se do těžkých finančních problémů. Šel do konkurzu a správce konkurzní podstaty ho nabízel za „pár švestek“, jak se říká. Součástí nabídky byly dvě opravdu velké nové výrobní budovy, a my jsme se v průběhu velmi krátké doby, tuším sedmi deseti dní, rozhodli, že ho převezmeme. Sice to bylo výhodné, ale museli jsme splnit podmínky, třeba, kolik lidí si tam necháme, protože jistě víte, že ve Francii někoho vyhodit je obrovský problém, a stejně tak mnoho dalších věcí souvisejících s efektivitou a tak dále. Přesto si myslím, že tento projekt bude úspěšný a nebude ztrátový.

Oni vlastně dělali to stejné, co my tady, ale my to děláme líp a s menšími náklady. Takže hledáme něco, co bychom tam mohli dělat dál – a přitom to nemůžeme dělat tady v Čechách. Přebudováváme to tam, tlumíme výrobu, například výrobu vinylů jsme zastavili úplně. Nejsme a nebudeme nijak agresivní ve výrobě CD pro francouzský trh a zkoušíme tam budovat distribuci a kompletaci třeba dárkových balení, jako jsou například parfémy nebo dárková balení lihovin – a podobné věci. Dělají se pro to krabičky, speciální edice, to má vysokou přidanou hodnotu pro zákazníka i pro nás. Logistické zázemí i výrobní prostory pro tuhle klientelu tam jsou – a dokonce jsme mohli zachovat i počty zaměstnanců. Takže náš cíl, být tam v černých číslech, se pomalu plní.







Princip lisování desek z vinylové hmoty se již několik desítek let nemění. Dochází ale k drobným vylepšením jednotlivých technologií, například řídicí elektroniky lisů, nebo se výroba automatizuje. Do hydraulického lisu se mezi dvě předehřáté formy s upnutými matricemi vloží dokonale vysušená etiketa pro jednu stranu desky, dávka předehřáté lisovací hmoty a etiketa pro druhou stranu. Jakmile se spustí lisovací proces, působí na lisovací hmotu a etikety po přesně danou dobu tlak 100 nebo i více tun a teplota 160 °C. Vinylová hmota tak přesně okopíruje povrch obou matric s drážkami. Následuje ochlazení formy a otevření lisu. Deska se vyjme, ořízne na předepsaný průměr a vizuálně zkontroluje.
(Zdroj: GZ Media)

MM: Na veřejnost pronikly zprávy, že jste se chtěli dostat i do Japonska. Je to pravda?

Z. Pelc:
Tak samozřejmě jsme chtěli expandovat i do Asie, především do Číny, ale nakonec tam narazíte na kulturní politiku, navíc mám čísla, že – z našeho pohledu – až 97 % trhu je nelegální, co se týče kopírování. Legální trh generuje jen velmi malé procento zisku, pokud se o nějakém může hovořit. Navíc kulturní politika zabraňuje lisování některých interpretů, protože se vyžaduje kompletní překlad textů, pak se to schvaluje, řada umělců je na black listu, prostě to pro nás není úplně ono.

A v Japonsku jsme skutečně už byli před podpisem smlouvy, byly předjednané prostory, kde to všechno budeme dělat – a pak přišlo Sony, že otevírá vlastní lisovnu. Dodnes jsem kolem toho moc neslyšel, ale v Japonsku je Sony modla. Takže jsme od toho ustoupili a přemýšlíme, kam bychom dál mohli expandovat. V současné době to však není úplně naše priorita. Třeba Austrálie je malý trh a v Asii zase vinyl není tak populární jako v Americe nebo v Evropě.

MM: A máte nějaký další cíl?

Z. Pelc:
Polygrafie v Americe. Ten trh je tam tak velký, že bychom tam uživili vlastní tiskárnu, která by dělala jen pro nás – a samozřejmě by zvládla i jiné věci. V Americe se prudce rozvíjíme, ale máme jen jedny ruce, takže to důkladně připravujeme, a až bude správný čas, půjdeme do toho.

MM: Tiskárna, asi skvěle doplňuje vaše portfolio v oblasti vinylů, můžete dělat různé speciální edice gramofonových desek a tak podobně. Je to tak?

Z. Pelc:
Tiskárna dokáže samozřejmě dělat i zajímavé věci, jako jsou třeba sběratelské edice pro vinyly, boxy na parfémy či lihoviny. Knížky dělat můžeme, ale nejsme na to tady zcela zaměření, vstoupili jsme proto ze 70 % do tiskárny v Příbrami, kde naopak na výrobu knížek zaměřeni jsou. Tím jsme rozšířili portfolio i o tuto oblast.

MM: Pojďme si povídat o technologiích. Než se dostaneme ke zlatému hřebu, což je návrat gramodesek na výsluní, s nástupem různých internetových služeb asi zájem o CD logicky klesá. Jak to vidíte vy jako výrobce?

Z. Pelc: V dobách největší slávy jsme vyráběli až 180 milionů CD a DVD ročně. Dneska sotva 15 milionů, a každý rok to klesá.

MM: Děláte i Blu-ray?

Z. Pelc:
Ne, a mám radost, že jsem se těmto v podstatě slepým uličkám vývoje dokázal vyhnout. Jediný, komu to něco přineslo, jsou takoví obři jako třeba Technicolor, který pracuje pro kalifornská studia, mimo tuto oblast je zájem o tento nosič velmi nízký.

MM: Gramodesky zažívají konjunkturu…

Z. Pelc:
…jsme úplně totálně vyprodaní, co se týče kapacity výroby. Mohli bychom vyrábět podstatně víc, ale nejsou lidi...

MM: Změnilo se něco u gramodesky v oblasti její přípravy a výroby samotné?

Z. Pelc:
Z hlediska principů se nezměnilo nic. Některé věci se zlepšily, ale jiné ne. Dříve hordy výzkumníků zkoumaly, co se dá zlepšit, ale dneska to, kromě nás a Němců, nikdo nedělá. Ale třeba lisy jsou lepší, než byly tenkrát. Mají lepší měřicí a řídicí systémy, parametry lisování, kde můžeme daleko přesněji regulovat teplotu a tlak páry. Dokážeme v podstatě přepisovat stejně jako dřív, ale umíme následně prostřednictvím našeho softwaru zkontrolovat, do jaké míry se liší to, co jsme vyřízli do kovu, od toho, co nám poslal zákazník. A tohle nám umožní odhalit případnou chybu, které jsme se mohli dopustit. Software to automaticky odhalí.

A to se týká všeho, od výroby hmoty po elektroakustiku, galvanovnu nebo vlastní lisování. Jinými slovy se vlastnosti snažíme zlepšovat, což znamená přínos pro kvalitu, která by měla být lepší, než bývala dřív. Princip zůstává. Umíme snižovat šum, ale neumíme ho odstranit.

MM: Jaký je podíl barevných desek? Dělají se pořád?

Z. Pelc:
Ano, děláme jich hodně. Klasických černých desek z celkového lisovaného množství děláme tak polovinu.

MM: A ty 180gramové desky – dá se říct, čím jsou lepší?

Z. Pelc:
Upřímně řečeno, nedá se říct, že jsou lepší, možná jsou méně náchylné na křivost. Většina zákazníků oceňuje, že ta deska je luxusní produkt – a když to někomu dávám, tak to váží víc (smích). Normální deska má kolem 140 gramů.

MM: Spolupracujete s výrobci gramofonů?

Z. Pelc:
Ne. Ale pokud je nějaká výstava, třeba v Technickém muzeu, podílíme se na tom. A možná vám rovnou odpovím na nevyřčenou otázku, zda nechceme vyrábět gramofony. Ne. Nechceme, je to zcela jiný druhy byznysu, a pokud něco člověk chce dělat kvalitně, musí to umět. Takže ne. A je to i otázka řízení. I to musíte umět. Dneska vidím, že spousta lidí si myslí, že když třeba čtyři roky dělali poslance, že můžou řídit cokoliv. Ale není tomu tak. To, co děláte, tomu byste měl rozumět, neexistuje obecný návod na řízení firem.

MM: A covid-19 vás nějak ovlivnil?

Z. Pelc:
Tak na dva měsíce zpomalil naši výrobu, ale letošní plán ohrožen není. Příčinou zpomalení byl především naprostý kolaps letecké dopravy, protože nebyla cesta, jak k zákazníkům zboží dostat v termínu. A to byl náš největší problém především při vývozu do Ameriky, přestože tam máme dvě velké fabriky, ale stále ještě velká množství vyvážíme tady odsud. Od června ale jedeme naplno a letošní první kvartál před covid-19 byl historicky nejlepší v historii firmy.

MM: Situaci s covid-19 jste tedy zvládli…

Z. Pelc:
Jenom diletant nemá rezervu, a když mu vypadne výroba na měsíc, hned křičí, že potřebuje podporu od státu a tak. A já nechápu ani chování státu. Tady nikdo nenaříká, že je krize – ona je – ale ty státní dotace a státní podpory…

Když někdo nemá zakázky, tak šetří, ale stát to dělá úplně obráceně – nemá peníze, ale rozhazuje jak blázen. I když uznávám, že nějaké podpory být musejí. Když mám nezaměstnané, tak jim dám práci, aby šli stavět dálnice, tomu rozumím, ale dávat peníze jen tak bez ničeho? Karel IV. nechal stavět hladové zdi. Takže my nezaměstnané nemáme nebo jim platíme z peněz těch, co na daně ještě mají a pracují.


Díky moderní technologii tisku dokáží v GZ Loděnice vytvářet nejen sběratelské edice pro vinyly, ale např. i boxy na parfémy či lihoviny.
(Zdroj: GZ Media)

MM: Jaké jsou vaše cíle do budoucna? Dobýt Ameriku?

Z. Pelc:
Teď se o tom zase přestalo hovořit, ale já jsem zastáncem trvale udržitelného rozvoje. Nemám rád žádné revoluce, žádné skoky nahoru s následnými pády dolů. A právě trvale udržitelný rozvoj – to je právě můj cíl. Abychom se rozvíjeli – a lidé, co vsadili na kartu GZ třeba z hlediska zaměstnání, tak aby toho nikdy nemuseli litovat. Jde i o sociální odpovědnost vůči těm lidem tady, i venku. Pokud ovšem oni mají zájem, pokud nemají – mohou klidně odejít.

Nemůžeme růst donekonečna, jako je tomu třeba u Googlu nebo Microsoftu, náš byznys je omezen, z hlediska celospolečenského je i částečně okrajový, ale rádi bychom zůstali leaderem na našem písečku. Ale kam to půjde, to nám ukáže čas. Za 38 let, co tady působím, jsme pohyby nahoru a dolů zažili víckrát. Musíme být připraveni na to, že některé věci skončí, protože jak s oblibou říkám, když někde přednáším – jenom blbec nebo ekonom si myslí, že něco roste do nekonečna. Růst v reálném světě, na rozdíl od jmenovaných dvou příkladů ze světa virtuálního, má své meze.

MM: A kdybyste se mohl se svými zkušenostmi, které máte dneska, vrátit v čase, co byste udělal jinak? Třeba před těmi 38 lety?

Z. Pelc:
Už jsem o tom mnohokrát přemýšlel. Můj guru profesor Souček z Vysoké školy ekonomické říkal, že jsem dítě štěstěny. A když jsem o tom přemýšlel, tak nic důležitého, co jsem v životě udělal, bych nechtěl udělat jinak. Samozřejmě jsem dělal chyby, některé věci mohly být dělány jinak, ale s odstupem času vím, že u všech důležitých záležitostí, týkajících se rodiny, dětí, mě osobně, podniku, jsem se – třeba i nevědomky – rozhodl vždycky dobře. Nikdy bych nic neměnil.

MM: Děkujeme za rozhovor.

Ing. Milan Loucký

Další články

Průmysl 4.0
3D technologie
Inovace
Štíhlá výroba a logistika
Průmyslový design
Management a řízení
Exportní příležitosti
Financování stroj. výroby/Podniková ekonomika

Komentáře

Nebyly nalezeny žádné příspěvky

Sledujte nás na sociálních sítích: