Zkušenosti ze světa napovídají, že v dnešních podmínkách se prakticky každý, kdo aspiruje na vedoucího pracovníka, snaží získat punc globálně uvažujícího manažera, a to i když dnes řídí třeba jen středně velký podnik. V každém případě by si však měl manažer položit otázku, zda a jak často mluví se zaměstnanci a naslouchá jejich názorům. Právě v tomto počínání bude světový. S tím souvisí i jeho vize o jeho roli v celém řetězci podnikání i to, zda tato vize inspiruje také zaměstnance. Na místě je jistě otázka, zda manažer vůbec podniká s chutí a jestli například každé ráno vstává s pomyšlením, že se do práce upřímně těší a je přesvědčen, že se mu dílo jistě podaří. Přitom musí dát pozor na to, aby jeho nepromyšlené pokyny, nekonkrétní zadání úkolů a frázovité výzvy k jejich optimálnímu plnění nepřipomínaly bezduché novinové plátky, které nakonec nejsou dobré ani k tomu, aby se do nich balily ryby či zelenina. Musí v sobě vytrvale pěstovat cit pro správné slovo před správnými lidmi ve správném okamžiku na správném místě a vždy mít na paměti, že nemá cenu se před lidmi chlubit vlastní velikostí, neboť je to vlastně totéž, jako by řekl, že dokáže přibít hřebíkem na zeď kaši. Lidé dobře vědí, že kdo zná málo, často to opakuje.
Dalším okruhem takového sebezpytování by měla být sonda do vlastního já: jsem si jist, že zaměstnanci rozumějí i mým představám? S tím souvisejí také otázky, které mohou mít například následující podobu: Ujmu se dobrovolně úkolu, který jiní odmítnou? Požaduji informace z vyšších míst? Jsem kritický k řídicímu stylu nadřízených? Hledám zkušenosti manažerů i mimo pracovní dobu? Umím se s lidmi podělit o pochvalu shora? Dokážu se jich zastat, když je někdo zvenčí osočuje? Jsem si vědom, že každé mé selhání, pokud je otevřeně nepřiznám, lidé berou jako zklamání? Proto pamatuj, že děláš se živými lidmi a že si lze snadněji zlomit charakter než nohu.