Bezešvé trubky se mohou vyznačovat nadměrným a nehomogenním rozptýlením křemíku (přidávaného v okamžiku odlévání jako dezoxidační činidlo) v jejich povrchové vrstvě. Tato skutečnost vede až k nekontrolovatelné reakci zinku s tímto materiálem a následkem toho se může vytvořit plastický reliéf. Zinkovna nemá možnost předejít výskytu takového jevu. Ani extrémně dlouhé doby moření nevedou k lepšímu výsledku. Pokud by povrch takto postižených dílů měl být na závadu jejich použití, musí být před mořením dostatečně otryskány. V této souvislosti však je nutno vědět, že do povrchu oceli se tryskáním vnáší značný energetický potenciál, který může iniciovat výrazný nárůst tloušťky povlaku.
Masivní díly chladnou na vzduchu velmi dlouho, a nejsou-li krátce po pozinkování ochlazeny ve vodní lázni, vzhled pozinkového povlaku je u nich zpravidla matný. Tyto matné povlaky mají odolnost proti korozi srovnatelnou s lesklými. Jejich tloušťka je zpravidla výrazně větší než u lesklých povrchů, proto poskytují ochranu proti korozi na značně delší dobu.
Vlivem specifických podmínek může dojít i k tomu, že jednolitá plocha (např. plechové bočnice) je částečně lesklá a částečně matná. I tato záhada má jednoduché vysvětlení v poznání procesů, které při pozinkování ponorem probíhají. Popsaná nerovnoměrnost vzhledu může mít několik příčin - od nehomogenního materiálu až po mikroklimatické podmínky, za kterých byl daný díl pozinkován. Nejčastější příčinou je právě toto mikroklima. Proces difúze čistého zinku z povrchové slupky je po vynoření přerušen poklesem teploty pod 200 °C právě v okamžiku, kdy na některých partiích plochy byl tento zinek zcela spotřebován na vytvoření intermetalických fází Fe-Zn, jinde ho ještě část zbyla. Součást pak působí dojmem, jako by byla něčím politá.