Z galerie osobností dějin průmyslu: George Stephenson

George Stephenson vskutku pocházel z chudé rodiny. Otec byl dělníkem v uhelných dolech v anglickém Walbottlu v newcastelské uhelné pánvi a posléze ve Wylamu. Matka byla dcerou barvíře z nedalekého Ovinghamu. A právě ve zmíněném Wylamu se budoucí geniální technik a podnikatel narodil - bylo to 9. června 1781. Byl druhý ze šesti dětí a není třeba zdůrazňovat, že určitě neměl snadné dětství. Otec vydělával málo, takže děti musely velice brzy pracovat. Malý George nejdříve hlídal krávy, které se pásly podél dřevěných kolejí, po nichž koně táhly vozy s uhlím. Uhelné doly, parní stroj obsluhovaný otcem a koňská dráha - to byly mocné zážitky, které formovaly chlapcovu mysl a do značné míry předznamenaly jeho životní osudy.

Mladý Stephenson se díky svému nespornému talentu pro soudobá technická zařízení a samozřejmě i proto, že vynikal jako amatérský kutil, záhy dostal ke strojům. Nejdříve se stal pomocníkem topiče, tedy svého otce, a pak v patnácti letech topičem. A dokonce už ve svých sedmnácti letech povýšil na dozorce strojních mechanismů ve slévárně lorda Ravenswortha v Killingworthu. Stroj, který Stephenson obsluhoval, se v podstatě skládal z ohniště, nad nímž byl kotel, z něhož stoupala pára do válce a zvedala píst, který byl vahadlem spojen s dlouhou kolmou tyčí. Jakmile se zvedl píst, do válce vnikla chladná voda, pára se srazila, píst klesl, přívod vody se zastavil, pára opět zvedla píst a tak dále. Zvedání a klesání pístu pohybovalo zmíněnou tyčí, která zase byla spojena s pumpami v hloubce dolu. A jelikož právě tento primitivní a přitom zbytečně komplikovaný systém byl příčinou častých poruch, strojník Stephensen se stále snažil přijít na to, jak jej vylepšit. Chtěl se dále vzdělávat, poznávat technologii hmot i použitelnost fyzikálních zákonů při své konkrétní práce. Intenzivně se ve svém volnu věnoval učení, kterému věnoval večery a neděle.

V roce 1810 mohl George sklidit první úrodu, kterou zasel svým studiem. Ve vedlejším dole totiž měli parní pumpu, ale vodu z dolu nedokázali vyčerpat, což hlavního inženýra dohánělo až k zoufalství. Stephenson se to dozvěděl a nabídl se, že pomůže. Stačily mu tři dny na nutné změny a opravy. V dalších dvou dnech stroj vyčerpal všechnu vodu a důl byl vyprázdněn. Stephenson dostal odměnu 10 liber. Ale více ho těšilo, že si vydobyl pověst zdatného odborníka. Ani tento úspěch však nepovažoval za vrchol svého snažení. V duchu stále přemýšlel o takzvané Trevithickově "lokomotivě", což byl parní stroj vytvořený v roce 1804 Richardem Trevithickem. Šlo v podstatě o to, že parní kotel s válcem byly upevněny na vozových kolech, která byla složitými převody pomocí ozubených kol spojena s pístem válce. Tento stroj byl schopen přepravit za 4 hodiny desetitunový náklad na vzdálenost 16 kilometrů, ale litinové koleje pod ním praskaly. Trevithick se o čtyři roky později pokoušel prosadit se s dalším podobným strojem, ale nedopadlo to valně. Podle jeho vzoru se snažili jít stejnou cestou i jiní technici, ale zatím z nich nikdo neuspěl.

A tak přišla chvíle pro Stephensona. Právě ve slévárně, kde byl zaměstnán, se mu podařilo v roce 1814 zkonstruovat svoji první lokomotivu, která byla použita na důlní dráze v Killingworthu. Lokomotiva utáhla osm vagonů a docílila rychlosti asi sedm kilometrů za hodinu. Avšak pára vyrážela přímo z válce a plašila koně a dobytek podél trati. Proto Stephenson do značné míry svoji lokomotivu modifikoval, a to nejen její vnější podobu. Nechal totiž páru odvádět z válce do komína, čímž zvýšil tah, dosáhl rychlejšího spalování uhlí a tím i vyšší výkonnosti stroje. O rok později zkonstruoval druhou lokomotivu. Tento stroj pokřtěný "Blücher" vážil pouhé čtyři tuny a jeho specialitou bylo, že písty válců působily přímo na kola, takže lépe seděl na kolejích. Dokázal přepravit náklad těžší než 30 tun. Stephenson jej poprvé předvedl 25. července 1815. Řada lidí tehdy jásala, že tento vynález nahradí koně, ale technicky orientovaní lidé včetně samotného tvůrce se drželi "při zemi", neboť počítali s tím, že k tomu ještě bude nějaký čas zapotřebí.

Nutno předeslat, že samotný příběh železnic vlastně začal rozvojem soukromých drah, které sloužily pro dopravu uhlí. Teprve v polovině dvacátých let 19. století začaly vznikat veřejné trasy a první z nich vedla ze Stocktonu do blízkého Darlingtonu. Když se o tom Stepehenson dověděl, vyvinul maximální úsilí, aby mu bylo svěřeno vypracování návrhu trati a samozřejmě i uvedení tohoto projektu do podoby praktického provedení. Stephenson uspěl a jeho doslova historickou zásluhou bylo, že na rovných úsecích dráhy byly poprvé nasazeny lokomotivy. Stephenson uvažoval realisticky, nechtěl být za každou cenu sólistou, a proto se dohodl s Edwardem Peaseaem, obchodníkem z Darlingtonu, a s několika dalšími společníky, s nimiž založil společnost Stockton & Darlington Railway Company s továrnou na výrobu lokomotiv. Místem, kde ji postavili, byl Newcastle, tedy město, které i díky Stephensonově podnikání vstoupilo do moderních dějin jako jedno z největších průmyslových center Anglie, navíc obklopené vydatnými zdroji uhlí.

Stephensonovým úkolem bylo vytyčit trasu železnice a vypočítat náklady. Ve své zprávě, kterou předal akcionářům společnosti 18. ledna 1822, uvedl, že celá stavba přijde na 64 000 liber. A dále navrhl použití pružných kolejnic z kovaného železa místo litinových a ještě doporučil vyztužení náspů kamennými bloky. Převýšení se mělo překonávat pomocí navijáků. Stephenson samozřejmě prosazoval nasazení své lokomotivy, které dal jméno Locomotion. Uplynuly tři roky intenzivních příprav a konečně 27. září 1825 byla slavnostně otevřena vůbec první železniční trať na světě, která spojovala Darlington se 40 kilometrů vzdáleným Stocktonem. Když pak byly Stephensonovy lokomotivy tak zdokonaleny, že již dokázaly vyvinout rychlost dvacet až pětadvacet kilometrů za hodinu, začal být k nákladním vozům zároveň připojován i vůz zařízený na přepravu osob.

Sotva byla dokončena shora zmiňovaná dráha mezi Stocktonem a Darlingtonem, když se začalo uvažovat o železničním spojení mezi Liverpoolem a Manchesterem. A jelikož to měla být veřejná dráha, bylo zapotřebí získání souhlasu parlamentu formou zákona. Zní to jistě podivně, ale objevovaly se nečekané překážky. Vévoda z Clevelandu se například stavěl proti jakékoliv stavbě mezi Stocktonem a Darlingtonem, neboť zde se svými přáteli pořádal hony na lišku. S odporem se Stephenson setkal i na trase z Liverpoolu do Manchestru. Tentokrát mu v jeho aktivitách bránila společnost vlastnící stejným směrem vedoucí průplav. Její majitelé se obávali, že v konkurenci se železnicí neobstojí. Tito a další odpůrci výstavby železnic spustili mezi veřejností kampaň, jejímž cílem bylo vyvolat odpor obyvatelstva motivovaný strachem z následků, jaké prý mohou lokomotivy zanechávat na zdraví lidí i zemědělství v okolí. Místní byli tak pobouřeni, že zabraňovali zaměstnancům Stephensonovy firmy přesně vyměřovat trať. "Pravím, že nikdy neměl žádného plánu, nevěřím, že by byl schopen nějaký vypracovat," tvrdil jeden z expertů, když byl 25. dubna 1825 Stephenson nucen obhajovat se před komisí parlamentu, a neméně zlomyslně vynálezce zesměšňoval slovy: "Jeho duch stále kolísá mezi odporujícími si obtížemi, nikdy neví, zda mosty přes cesty nebo řeky postaví z té či z druhé strany."

A tak se stalo, že pro danou chvíli byl Stephenson poražen a zdánlivě odstaven na vedlejší kolej. Bylo to však jen zdánlivé, protože pravda se nakonec ukázala, když po jistém čase parlament stavbu této dráhy schválil a uznal, že jediný, kdo je schopen tento náročný podnik úspěšně realizovat, je pouze George Stephenson. A tak nastal rozhodující zápas Stephensonovy kariéry. Znovu se našli znalci, kteří se předbíhali ve snášení argumentů, že postavit železniční trať v rašeliništi je zcela nemožné. Ale Stephenson opět prokázal mimořádnou vytrvalost a pevnou vůli a trať postavil. Pak byla v Liverpoolu vyhlášena soutěž lokomotiv. To se psal 1. říjen 1829. Byly přihlášeny čtyři stroje a většina veřejnosti se domnívala, že zvítězí některý ze Stephensonových rivalů. Avšak byla to právě jeho "Raketa", kterou postavil za pomoci svého syna Roberta. Její výkon byl navíc ještě posílen žárovými trubkami v kotli a v památném závodě u Rainhillu naprosto hladce zvítězila. Není divu, vždyť vybavena válcovým kotlem byla schopna utáhnout zátěž 40 tun při rychlosti 40 kilometrů za hodinu. O rok později, 15. září 1830, byla tato dráha oficiálně otevřena pro běžný provoz. Díky Stephensonovi se železniční doprava definitivně prosadila. Ozvěna jeho úspěchu se rychle rozšířila i na evropský kontinent. Například v roce 1835 byla otevřena první železniční trať v Belgii mezi Bruselem a Mechelenem, která byla postavena opět pod přímým Stephensonovým vedením.

George Stephenson skonal 12. srpna 1848. Ale výsledky jeho průkopnické práce dokázaly během několika desetiletí vskutku od základů změnit nejen průmysl, ale celý moderní svět.