Z lásky ke strojařině

Tímto postem ing. Holý završil svoji kariéru a při této příležitosti jsme ho požádali o rozhovor stručně mapující kroky, které ho vedly jeho profesním životem.

I já osobně jsem měl díky úzké spolupráci mezi SST a naším časopisem možnost poznat osobnost pana ředitele blíže než „pouze“ z pohledu obchodního partnera. Kdo ho zná, dá mi za pravdu, že jde o člověka čistého, dobrého srdce, vždy optimisticky naladěného, vzpřímeně hledícího do budoucnosti. Kdo doposud neměl tu čest se s ním potkat osobně, věřím, že následující výňatek z našeho setkání ho o jeho charakterových rysech přesvědčí.

MM: Pane řediteli, co bylo hlavním důvodem vaší volby zasvětit svůj profesní život strojařině?

Ing. Holý: Byla to víceméně náhoda – náhoda, která se jmenovala „nábor do vysokých vojenských škol“. Já jsem od svého mládí velmi aktivně dělal po boku svého otce myslivost. Velmi mě zajímaly zbraně. Stále si nostalgicky pamatuji na okamžik, kdy otec musel ve válce odevzdat pušky, jež se u nás dědily po generace. Často vzpomínám, jak jsme tehdy večer seděli u stolu a konzervovali je a druhý den ráno je na policejní stanici odevzdali k zapečetění… Pak jsme je již nikdy neviděli. Ale zpět k tématu. Na sklonku gymnazijního studia se u nás objevil náborčí z okresní vojenské správy a sháněl studenty pro Vojenskou lékařskou akademii do Hradce Králové. Tehdy jsem ho odmítl s tím, že mi pohled na krev nedělá dobře a že bych měl zájem spíše o obor zbraní, a tím náš rozhovor skončil. Po delší době si mě ředitel gymnázia zavolal k sobě. Tam byl onen náborčí a místo „doktora“ mi nabídl „inženýra“ a já po maturitě nastoupil ke studiu na Vojenské technické akademii v Brně. Během studia jsme absolvovali celou řadu praxí ve slévárnách a obrobnách ve výrobních podnicích – například v Třineckých železárnách, v TOS Kuřim, ve zbrojovkách ve Vsetíně, v Dubnici nad Váhom či v Martině. Zájem o zbraně jako takové a o jejich komplikovanou výrobu z hlediska technologií a dodržování přesností ve výrobě byly rozhodující při volbě zaměstnání po mém absolvování vysoké školy. V roce 1959 jsem nastoupil do Zbrojovky Vsetín jako konstruktér výpočtář. Zde se nic neřešilo metodou pokus-omyl, jak tomu tehdy bývalo zvykem, ale vše se důkladně propočítávalo. Ve Vsetíně se vedle zbraní vyráběly i velmi přesné pletařské stroje, kde jsem se dostal i k oblasti technologie výroby. Tyto zkušenosti při mém profesním startu velmi oceňuji a byly dobrým základem pro moji další práci. Život běžel dál a dál a já se v roce 1961 přesunul blíže ke svému bydlišti a nastoupil k tehdejšímu výrobci obráběcích strojů TOS Vrchlabí jako technolog. Zde se pod vedením tehdejšího technického náměstka Ing. Karla Svobody v šedesátých letech započala výroba hydrauliky (pozn. redakce: v roce 2006 byl ing. Svoboda naší redakcí oceněn za celoživotní přínos rozvoji československého strojírenství). To s sebou přineslo i zavedení technologie lití do kovových forem, které umožňovalo odlévat velmi jemnou litinu, která se následně velmi dobře obráběla. A i já se při této příležitosti z technologie přeorientoval na metalurgii a nadále se zde této oblasti věnoval. Tyto dvě stanoviště ve Vsetíně a ve Vrchlabí byla pro mne profesní strojírenskou alma mater.

MM: Kdybyste se měl znova rozhodnout, jaký obor byste zvolil?

Ing. Holý: Jednoznačně, zkušenosti, které jsem hned po prvních dvou letech praxe získal, mě utvrdily v tom, že volba strojařiny byla správná, a to přetrvalo následujících téměř 50 let. Obor technologie obrábění a tváření je obor, který dává základ všem ostatním. Žádné auto by nevyjelo, žádné letadlo by nevzlétlo, žádná linka na zpracování potravin by se nespustila – a mohl bych zde uvádět další a další příklady, všude jsou zanechány stopy obráběcích a tvářecích operací. Tyto stroje mají reprodukční schopnost, za lidského přičinění vyrábějí samy sebe dokonalejšími. To nikde jinde nenajdete.

MM: Na co z profesního života rád vzpomínáte, na co byste naopak rád zapomněl, nechtěl již znova prožít?

Ing. Holý: Nemůžu říci, že lituji něčeho, co jsem v profesním životě udělal. Vše mělo svůj smysl a opodstatnění. Pouze lituji toho, co jsem nestihl udělat, ale tak to v životě chodí. Mé největší vzpomínky se vážou na mé působení v metalurgii ve Vrchlabí, kde jsem objevoval stále nové a nové informace. Například jsme byli první slévárnou, která zavedla používání churanových, snadno rozpadatelných směsí, což se kladně projevovalo při následném procesu čištění. Rád bych v této souvislosti zmínil setkání, které na mne následně mělo neskutečný vliv. V roce 1969 jsme navštívili německou firmu Rexroth, která začínala pod vedením bratří Rexrothů jako slévárenský a strojírenský provoz, z nichž bratr Alfréd byl slévač a já měl to obrovské štěstí, že během naší návštěvy této fabriky jsem se s tímto výjimečným osmdesátiletým pánem setkal a naše povídání se protáhlo na téměř tři hodiny, což prý u něj bylo nevídané. Zřejmě mu imponoval zájem mladého člověka o obor. Následně po setkání jsem ani nešel na společnou večeři a na pokoji hotelu jsem si zapisoval vše, co mi pan Rexroth z oblasti odlévání kovů říkal; impulz plynoucí z tohoto setkání byl úžasný, dlouho jsem z těchto poznatků následně čerpal.

MM: Jakých zásad jste se držel, co jste ctil?

Ing. Holý: Hlavní zásada je, aby měl člověk jasno, jakým směrem chce tu káru tlačit, což samozřejmě platí nejen v profesním životě. Dále si musí uvědomit i své stávající síly, které na to má, a soustředil se pouze na to podstatné. Od krkonošského písmáka a bylinkáře pana Holubce, který tehdy dělal ve Vrchlabské kalírně, mám jedno životní krédo, abych se pokaždé, když se ráno holím, mohl s čistým srdcem na ten svůj obličej podívat.

MM: Jaké působiště bylo pro vás klíčové z hlediska profesních zkušeností?

Ing. Holý: Týkalo se mého šestiletého působení v metalurgii v TOS Vrchlabí. Podružným přínosem z této doby byl i fakt, že jsem se musel intenzivně věnovat jazykům. Veškerá dostupná literatura byla v angličtině, němčině či ruštině. A pokud jsem chtěl něco v oboru dokázat, musel jsem získávat informace ze zahraničních odborných časopisů a knih. Pochopitelně byly i další milníky v mém profesionálním životě, které trvale zapůsobily na formování mé odborné kariéry. Jednalo se například o nasazení NC strojů v závodě ve Vrchlabí, které pak zde vyústilo v realizaci integrovaného výrobního úseku. Tehdy parta nadšenců, do které jsem patřil i já, doslova z ničeho „vydupala“ nádherný a donedávna fungující výrobní systém. Rovněž příprava, realizace projektu a později i moje přímá účast na technickém řízení joint-venture na Maltě mně přinesla neocenitelné zkušenosti. Nezapomenutelně se do mých vzpomínek zapsalo i moje působení při realizaci komplexní restrukturalizace výrobního podniku TOS Rakovník, včetně jeho tří výrobních závodů při zavádění, vývoji a výrobě hydraulických pohonů pro obráběcí a tvářecí stroje. Nelze opomenout ani poslední roky mého pracovního působení ve Svazu strojírenské technologie. Zvláště v posledních šesti letech mého působení docházelo k expanzi zájmů na východní trhy, počínaje Ruskem, dále do Číny, Japonska, Vietnamu a dalších zemí. Byli jsme často velice překvapeni a zároveň mile potěšení zájmem o naše výrobky vyústěným ve vzájemnou spolupráci, zvláště pak v zemích, kde bychom vzhledem ke vzdálenosti a neinformovanosti takový zájem ani neočekávali. Odezvou zájmu byla například následná návštěva japonských či korejských manažerů v některých našich vybraných podnicích. Z toho je zřejmé, že se náročná mravenčí práce a nákladná investice do informačních materiálů o produktech našich podniků vyplácí. Díky společnému úsilí pracovníků svazu a jednotlivých výrobních závodů dochází každým rokem ještě k náročnějšímu a odvážnějšímu vykročení.

MM: Co byste poradil současným technickým manažerům a co těm potenciálním na svoji pozici se připravujícím?

Ing. Holý: Rozhodně, aby nezapomínali, že i při agresivitě svého věku se slušnost a poctivost vyplácí. V prvé řadě by samozřejmě měli rozumět dané problematice, dále by měli umět delegovat pravomoce a zodpovědnost a za třetí je v dnešním globálním světě již samozřejmá znalost minimálně dvou světových jazyků. Je vhodné, aby manažer měl dále i základy čínštiny či japonštiny. Obchodní partneři z těchto dvou teritorií velmi ocení, když na něj v úvodní části promluvíte jeho mateřštinou. Tyto zkušenosti mám ze svého života a mohu jen potvrdit, že vstupní konverzace otevře dveře a urychlí další jednání.

MM: Co pro vás znamenalo a stále znamená zázemí rodiny?

Ing. Holý: Bez zázemí rodiny by žádnou práci nebylo možné zodpovědně vykonávat. Mám výbornou ženu, která mě dokáže povzbudit, dokáže i zkritizovat, ale především mě chápe. Velkou podporu mám i ve své dceři a synovi, kteří plně respektují moji práci a i například „pohodlí“ svého tehdejšího studentského života podřídili mým profesním záležitostem, které přímo ovlivňovaly lokalitu našeho konkrétního působiště.

MM: Co máte v plánu nyní realizovat, čemu se budete věnovat?

Ing. Holý: Nyní uzavírám svoji profesní kariéru, ale neuzavírám svůj profesní život. V prvé řadě budu muset vyřešit celou řadu záležitostí soukromého charakteru, na které se mi v posledních letech nedostalo času. V souvislosti s mými pracovními záležitostmi jsem sjezdil půl světa, ale pořádně neznám Prahu, to bych chtěl napravit. Dále budu samozřejmě stále sledovat vývoj oboru a v případě zájmu budu velmi rád spolupracovat se zájemci na konzultační bázi.

MM: Pane řediteli, za všechny čtenáře MM, naši redakci a mě samotného vám přeji klidné prožití další etapy vašeho života.

Roman Dvořák