Uvedený poněkud podrobnější rozbor vzorců dává obrázek o tom, které další parametry kromě křivosti je nutné nějakým způsobem určit. Především je to teplota, která v tomto případě byla měřena během nástřiku (tedy in-situ) nalepovacím termočlánkem typu K umístěným na opačné straně měrky. Existují rovněž práce s experimentálním měřením křivosti in-situ. Pak lze odlišit quenching effect a CTE mismatch (mechanismus daný rozdílnými α 2aα1). V tomto případě však byla křivost měřena až po nástřiku (ex-situ).
Řekněme, že pro substrát si můžeme dovolit při dosazování do analytických vzorců použít tabelovaných hodnot α1,E1,µ1, což však u povlaku je velkým zjednodušením. Alespoň modul pružnosti povlaku E2 byl tedy určen čtyřbodovým ohybem ocelového hranolu známých vlastností 10 x 10 x 110 mm s povlakem na dvou protilehlých plochách 10 x 110 mm.
Aby mohl být sledován vliv různých nerovností mezi koeficienty teplotní délkové roztažnostiα1 a α 2, byly připraveny vzorky se čtyřmi typy materiálů:
čistý kov, molybden Mo;bronz CuSn;materiál pro mezivrstvy NiAl;nerezová ocel.Substrátem byl ocelový plíšek (ocel 11 373, žíháno na měkko v sevření mezi dvěma deskami ke zvýšení rovinnosti) s rozměry Almen měrky a tloušťkou 1 mm (pro molybden 1,2 mm). Všechny parametry žárového nástřiku plazmou byly pro každou skupinu vzorků konstantní (optimální podle normativu pro stříkaný typ materiálu), až na tloušťku, která kolísala v rámci ručního vedení hořáku. Takto samozřejmě kolísá i vzdálenost nástřiku apod. Přesnost uvedeného experimentu lze tedy zvýšit při použití strojně vedeného hořáku a vyloučit tak vliv obsluhy.
Pro jednotlivý materiál byla provedena skupina vzorků o 13 až 17 kusech. Všechny typy materiálu vykazují korelaci mezi tloušťkou povlaku a křivostí dvojice. Pro uvedená data byla provedena regresní analýza a analýza reziduí vzhledem k regresní přímce. Na základě toho by se dalo říci, že celý postup zřejmě není zatížen systematickou chybou. Přijmeme-li tedy nějaký analytický model, lze ho srovnat s tím, který byl obdržen ze statistických dat, a posoudit pak vliv zjednodušujících předpokladů na výpočet zbytkových napětí (z hlediska objemů, ve kterých působí, makroskopických). Nejjednodušším takovým modelem, který popisuje závislost zbytkových napětí na tloušťce povlaku a křivosti dvojice, je Davidenkova rovnice:
σ2=(4E1H(h+H)f) / (3hl2(1-µ1)) (3)
kde E1 je modul pružnosti substrátu, µ1 Poissonův poměr substrátu, f průhyb (křivost) a h/H tloušťka povlaku/substrátu, l délka měrky. Vztah je platný za podmínky h«H, tedy napětí v povlaku dosahuje hodnoty, která je konstantní s tloušťkou povlaku a pro napětí v substrátu platí σ1› 0.