Hlavním účelem žíhání termoplastů je odstranění nebo snížení vnitřních pnutí. Jejich přítomnost může vést ke vzniku tzv. krejzů (lokálně přetvořených zón), tím pak k iniciaci trhlin a následnému poškození celého plastového výrobku nebo polotovaru, jenž má být podroben dalším dodatečným technologiím, jako obrábění, svařování, lepení, lakování, tvarování za tepla, dělení či tisku. Na vznik krejzů jsou citlivé zejména amorfní termoplasty jako polykarbonát, polysulfon nebo polyetherimid.
U krystalizujících termoplastů lze v analogii s kovy rozlišovat žíhání bez překrystalizace a žíhání s překrystalizací. Při žíhání bez překrystalizace se zdokonalují krystalické oblasti a zvětšuje se jejich velikost. Roste tím podíl krystalické fáze (krystalinita) na úkor fáze amorfní, jako např. u polyethylentereftalátu (PET). Používá se v případech, kdy nelze dosáhnout optimální krystalinity již za podmínek zpracování z taveniny a existuje nebezpečí dokrystalizace a tím i rozměrových změn za provozních podmínek. Při žíhání s překrystalizací se metastabilní krystalické struktury vzniklé při zpracování z taveniny mění na stabilnější. Například u polypropylenu se méně stabilní hexagonální modifikace, označovaná jako β-forma, přeměňuje na stabilnější monoklinickou modifikaci (α-forma). K podobným překrystalizacím vyvolaným žíháním dochází i u polyamidů, polyoxymethylenu aj. Žíhání bez překrystalizace nastává obvykle při nižších teplotách, zatímco překrystalizace vyžaduje vyšší teploty žíhání, blíže teplotě tání termoplastu.