O stavu ekonomiky a roli vůdců

Nacházíme se ve stavu, kdy jsou plán, strategie či prezentace, tedy popisy akce, často vydávány za realizaci akce a jako takové jsou i vykazovány, vyhodnocovány a odměňovány. Z rozhovoru lze cítit, že ti, kdo nemají koncepci a strategii do budoucna (jak říká Ing. Verner, majitel společnosti Soma:, „nevědí, co je český národní zájem“), zpravidla uplatňují marketingové řízení, jehož hlavním nástrojem je zdravý selský rozum (zpravidla povrchní průzkum nálad). Ukázalo se ale, že řídit se jím může mít i neblahé důsledky. Rozhovor nastiňuje též, jak chápat „přidanou hodnotu“, resp. „ubranou hodnotu“ decizní sféry.

MM: Česko je již delší dobu poslední zemí EU, která se nedostala výkonem ekonomiky na předcovidovou úroveň. Řada ekonomů uvádí, že trouchnivíme na mělčině, mj. i kvůli tomu, že nebyla dobře provedena transformace ekonomiky v 90. letech. Nakolik je to z vašeho pohledu vina transformace ekonomiky, posledních vlád, nebo i jiných faktorů?

J. Urban: Česko mělo na tvůrce své hospodářské transformace, ale i pozdější politické a hospodářské vůdce smůlu. Dokonce možná v té míře, že pokud bychom chtěli kvalitu některých z nich rozebrat, neobešli bychom se bez poměrně vážných psychologických konstatování. Transformace 90. let se nezdařila z velké části proto, že „otcové“ našeho novodobého kapitalismu o jeho skutečné podstatě příliš nevěděli, a pomoc zvenčí odmítali. Nechápali význam institucí, o které se trh opírá, a cíle své politiky často měnili, většinou podle svých momentálních potřeb.

Rádoby učebnicová ukázka tržní transformace se záhy zvrtla v „bankovní socialismus“ a z proklamované tržní ekonomiky „bez přívlastků“ se stala ekonomika bez pravidel. Nešťastně provedená privatizace bez kapitálu podnikovou sféru postupně rozdělila na část relativně zdravou a úspěšnou, vlastnicky napojenou na západní svět, a méně úspěšnou, se kterou si její místní vlastníci občas nevěděli rady. Namísto původně zamýšleného pevného kurzu koruny, umožňujícího rychlé přijetí eura, došlo ke krizi a pádu koruny. Cílem se stala „měnová suverenita“ a z eura strašák, mající vzbuzovat podobné obavy jako ve středověku ďábel.

MM: To mě vede k otázce, zda to znamená, že konvergenční ekonomika ztratila schopnost konvergovat?

J. Urban: Ekonomická konvergence, tedy přiblížení k vyspělému světu, se u nás bohužel dnes nekoná. Česku se naopak svou hospodářskou úrovní výrazně přiblížilo Slovensko, na počátku transformace ekonomicky zhruba o třetinu slabší.

Ranou se pro českou ekonomiku stala světová krize 2008 a 2009, jež spustila odliv zahraničního kapitálu, na němž domácí ekonomika do té doby do značné míry stála. Tento odliv přitom nebyl spojen jen s přirozenou repatriací zisku, ale především s tím, že zahraniční podniky zde nenacházely dostatek příležitostí, jak reinvestovat své zisky, a vůči místní ekonomice i hospodářské politice začaly ztrácet důvěru.

Ekonomice nepomohli ani oligarchové, zaměňující blahobyt ekonomiky za prosperitu svého impéria. Nepomohly ani natažené ruce nejrůznějších lobbistů, jež vedly k inflaci a rozpočtovým schodkům. Výsledkem je hospodářství s nízkým růstem, pomalu rostoucí produktivitou, třetinovými mzdami ve srovnání s vyspělým světem, strukturálními deficity, vysokou inflací, kolísající měnou a nedostatkem pracovní síly, vesměs problémy, nad kterými dnešní politici stojí se špatně skrývanou bezradností. Dlouhodobý nedostatek pracovních sil není navíc jen důsledkem personálně přebujelé státní správy a velkorysé sociální politiky. Souvisí i s přezaměstnaností v soukromé sféře, která je často odrazem nevelkých manažerských schopností.

Situace české ekonomiky tak v jisté míře připomíná situaci, do níž se začátkem tohoto století dostaly některé rozvojové země a kterou Světová banka pojmenovala „pastí středních příjmů“. Jde o stav, kdy ekonomika ztratí konkurenceschopnost založenou na nízkých mzdách, ale nezíská konkurenceschopnost založenou na inovacích. Nejde však primárně o problém „vysokých mezd“, ale spíše nedostatečných manažerských a podnikatelských invencí.

MM: Mluvíte o bezradnosti politiků, neschopných si se stavem ekonomiky poradit. Čím je podle vás vyvolána?

J. Urban: Svou roli, vedle řady dalších faktorů souvisejících s nešťastnou komunikací, sehrává podle mého názoru i všeobecně nízká znalost ekonomie, která u nás vládne. Skutečná ekonomie, v mezinárodním smyslu toho slova, se u nás prakticky neučí, kvalita ekonomicky zaměřených vysokých škol je až na výjimky nízká. Nevím ani o tom, že by u nás vzniklo na poli ekonomie dílo schopné mezinárodního srovnání. Úroveň ekonomie na vysokých školách dokumentuje i případ docenta Ševčíka na VŠE.

Ve vládních kruzích i ve veřejnosti kolují navíc nejrůznější ekonomické iluze a mýty. Veřejný prostor zaplavují rychlokvašení „ekonomičtí analytici“, schopní tvrdit prakticky cokoli, kteří s trochou nadsázky dokážou předpovědět pět budoucích krizí ze tří. Ekonomické diskuze se točí kolem výše rozpočtových deficitů, které jsou nepochybně závažné, a nikdo jistě nechce, aby naše dnešní výdaje platili naši potomci. Tyto deficity jsou však jen symptomem, nikoli příčinou ekonomické slabosti.

MM: U části ekonomů se vyskytují názory, že za mnohé problémy dneška mohou opakující se cyklické krize, pandemie, válka na Ukrajině, energetická krize atp. Část ekonomů (doufejme, že již větší) ale tvrdí, že nás z ustrnutí může zachránit pouze ekonomický restart či upgrade, nebo druhá transformace české ekonomiky. Tam patří zejména potřeba více se učit a budovat vlastní firmy, o čemž mluvil opakovaně 30 let, podle některých ekonomů jako zjevení, prof. Milan Zelený. Myslíte si totéž, co prezident NKÚ Miloslav Kala, že dnes máme po 30 letech v ekonomice hlubší, dlouhodobější problém?

J. Urban: Problém naší ekonomiky je dlouhodobější. A srovnání se světem, mimo jiné ukazující nejvyšší inflaci v EU, nastiňuje, že jde o problém z velké části domácí. Nejvyšší kontrolní úřad je jednou z mála, ne-li jedinou institucí, schopnou ho realisticky pojmenovat. Správně poukazuje na to, že jedním z hlavních zdrojů našeho problému je nefunkční, neefektivní, přebujelý a drahý stát, který není schopen rozumné hospodářské politiky ani úsporné administrace. Jak by řekl Ronald Reagan, „Stát není řešením problému, stát je jeho součástí“.

Příkladem jsou již zmíněné daně. Někteří je považují za příliš vysoké, jiní za neopodstatněně nízké. Náš hlavní problém však není v tom, jak vysoké daně platíme, ale co za ně od státu získáváme, a to je „za mnoho peněz málo muziky“. Vláda se zaklíná nutností vytvářet v ekonomice vyšší přidanou hodnotu, přidaná hodnota vlády či státní správy samotné je však velmi nízká.

Náklady státu, jeho provoz, dávky a dotace, se vymkly kontrole, a vznikla zde specifická „nároková ekonomika“, kdy téměř všichni mají nárok na vše. Souběžně s tím klesá kvalita školství, které dlouhodobě snižuje požadavky na studenty i absolventy, což přispívá k nízké dynamice firemní produktivity. Nekvalitní a drahá infrastruktura, především silniční síť, komplikuje podnikání, a nekvalitní veřejná správa plodí nedomyšlenou, složitou a nákladnou regulaci ekonomiky. Nevýkonná státní správa přitom znamená méně prostředků pro sociálně potřebné a přebujelá státní zaměstnanost odčerpává pracovní sílu z produktivní ekonomiky.

Ruku v ruce s těmito problémy zde však navíc, více než 30 let po revoluci, nadále panuje marxistické přesvědčení, že předpokladem úspěšné a rostoucí ekonomiky jsou politici, kteří v záchvatu jasnozřivosti, jako moudří plánovači, naleznou a podpoří podniky a odvětví s vysokou přidanou hodnotou.

Nic takového však nikde na světě vlády nedokážou. Politici by proto neměli hájit zájmy jednotlivých podniků, ale národní ekonomiky. Jak říká majitel rodinné firmy Soma Lanškroun Ing. Verner, měli by konečně po 30 letech definovat tzv. český národní zájem. Platí to tím spíše, že co je výhodné pro určitou firmu, nemusí být vždy výhodné pro ekonomiku jako celek. Stačí však sledovat, jak obtížně se u nás stát vyrovnává s jedním ze svých hlavních ekonomických úkolů, a to podporou konkurence na důležitých trzích. Nedostatek konkurence je totiž hlavním faktorem naší vysoké inflace.

Základem a motorem ekonomiky je soukromé podnikání a úkolem vlády je ho v co nejvyšší míře usnadnit. Tedy dosáhnout toho, aby se trvale rozvíjelo a obnovovalo, a to „odspodu“, cestou „tvořivé destrukce“, tak, jak tomu u nás bylo až do druhé světové války, kdy české země patřily k hospodářsky nejúspěšnějším oblastem světa. V tomto smyslu je však jen příznačné, že u nás ani náznakem neexistuje instituce typu amerického Úřadu pro malé podnikání (SBA), který v USA po desetiletí pomáhá novým a malým, mimo jiné i rodinným, firmám či podnikům, které zakládají studenti vysokých škol. Ne však dotacemi, ale tím, že kontroluje, zda legislativa či administrativa těmto firmám nebrání v jejich rozvoji, že je nediskriminuje, že dbá na to, aby malé podniky získávaly zákonem stanovený podíl na státních zakázkách apod.

A pokud jde o českou korunu, všimněme si jedné „drobnosti“. Alois Rašín ji zavedl v roce 1919, a tato měna se záhy stala – spolu se švýcarským frankem, nejsilnější evropskou měnou. Tedy nikoli inflačním cárem papíru, jako tomu tehdy bylo v sousedních zemích. Současná česká koruna, znehodnocená inflací, je tak do značné míry důsledkem toho, že zde není politik Rašínova formátu, který se nebál kritizovat to, že všichni natahují ruku, aby stát zaplatil, což ho nakonec stálo život. Za zmínku v kontextu dnešní doby stojí i jeho výrok, že „za službu státu se neplatí“.

MM: Na dividendách, tedy podílech na zdaněném zisku, vyvedou firmy z Česka do zahraničí ročně cca přes 300 miliard korun. Další, někdy i vyšší miliardy ročně, ale odsávají nadnárodní korporace do ciziny i skrze takzvané převodní ceny, tedy daňové optimalizace, kdy svým českým firmám prodávají cenově nadhodnocené zboží a poskytují poradenství, licence a jiné služby, např. v oblasti informačních technologií, také za účelově přemrštěné ceny. Forem je celá řada, např. vyvádění zisku z ČR převodem nehmotného majetku a zpětným licencováním. Lze se tomu bránit?

J. Urban: Minimalizovat placení daní se firmy snaží po celém světě, a ty nadnárodní pro to mají více příležitostí. Existuje však rozdíl mezi pojmy „tax evasion“, tedy daňovým únikem, a „tax avoidance“ čili snahou využívat k minimalizaci daní prostor, který dávají zákony. To prvé je nelegální, a všude na světě jsou za to tresty, to druhé je legální. Rozdíl mezi oběma pojmy souvisí však často i s jasností a jednoznačností daňové legislativy. Složité daňové zákony opředené řadou výjimek jsou výhodné pro daňové poradce, ekonomikám však škodí, a nejlepším způsobem, jak daňovým únikům zamezit, je daňový systém zjednodušit. Když to trochu přeženu, až se budou platit jen daně z hlavy, už žádný prostor pro zmíněné minimalizace nezbyde.

Motivace firem k investování v zahraničí je příležitost k tvorbě zisku, kterou doma nenacházejí. Je proto třeba počítat s tím, že svůj zisk si dříve či později odnesou. Repatriaci zisku, odehrávající se legální formou, proto zamezit nelze, leda bychom zamezili mezinárodnímu pohybu kapitálu, a tím se vyřadili z civilizovaného světa. Repatriaci zisku je však možné zmírnit, a to příležitostmi pro jeho reinvestování.

MM: Považujete za chybu, že nebyla uvalena na řadu firem v dobách nebývalé prosperity některých odvětví v ČR mimořádná daň již za rok 2022? Kdo chce stávající úroveň veřejných služeb bez dluhů, nemůže současně kázat o správnosti nezvyšování daní, tedy o nízkých daních (jsou studie, že nízké daně neprokázaly prospěšnost), to je pak v režii pravice kvadratura kruhu. Přitom v řadě odvětví patříme z hlediska produktivity práce ke špičce Evropy, ale z hlediska marží na dno. Myslíte si též, že růst produktivity práce má význam zejména tehdy, když je spojený s vysokou přidanou hodnotou? Kde je tedy zakopaný pes? Je to v transformaci z 90. let? Že by český problém byl v tom, kdo je příjemcem, vlastníkem přidané hodnoty? Bude stačit přijatý konsolidační balíček?

J. Urban: Uvalení mimořádných daní na vysoce zisková odvětví nebo firmy je mimořádné opatření. Doporučil ho Mezinárodní měnový fond pro zdanění mimořádných, tedy nezasloužených zisků energetických firem již v prvním pololetí roku 2022, a toto opatření tak bylo teoreticky vzato možné uplatnit již pro zisky za rok 2022, a v některých zemích se tak i stalo. Mimořádnost tohoto opatření však spočívá v tom, že je krátkodobou cestou, jak „korigovat“ rozdělení zisku v rámci ekonomiky s nedokonalými trhy, tedy ekonomiky, kde na některých trzích vládne nedokonalá soutěž, a tak vzniká tzv. monopolní renta. Dlouhodobým opatřením k omezení monopolní renty je posílení konkurenční povahy trhů.

Kolem vysoké přidané hodnoty však občas vládne nedorozumění. Vysoká přidaná hodnota domácí produkce nemusí totiž nutně znamenat vysoké mzdy, a představa, že soustředí-li se země na produkty s vysokou přidanou hodnotou, bude to automaticky znamenat i vyšší mzdy, je klamná. Mylná je i představa, že „vysoká přidaná hodnota“ je spojena s technologicky nejvyspělejšími výrobami.

Vyšší přidaná hodnota určitých odvětví může být důsledkem vysokých zisků, které v sobě zahrnují i výnosy, resp. úroky z investovaného kapitálu. Odvětví, která jsou vysoce kapitálově náročná, mohou proto dosahovat vyšší přidané hodnoty (na jednoho zaměstnance) než odvětví kapitálově méně náročná. Jejich vyšší přidaná hodnota však odráží vyšší výnosy z kapitálu. Tato přidaná hodnota odchází z velké části investorům, kteří kapitál poskytli, takže mzdy v těchto odvětvích mohou být relativně nízké, což se i v Česku mnohdy děje.

Pracovní místo v odvětví s vysokou přidanou hodnotou je proto něco úplně jiného než vysoce placená pracovní pozice. Pokud bychom chtěli vytvořit lépe placená místa, byla by odvětví „s vysokou přidanou hodnotou“ často těmi posledními, na která bychom se zaměřili. Daleko spíše bychom se totiž orientovali, podobně jako téměř celý vyspělý svět, na kapitálově nenáročné služby (ve kterých dnes v EU i Severní Americe působí 70 až 80 % pracovní síly).

Ptáte se též na přijatý konsolidační balíček, myslím si, že stačit by měl. Hlavním důvodem podle mého názoru ale je, že český stát, jak jsem již řekl, postrádá efektivitu potřebnou k tomu, aby peníze odčerpané z ekonomiky rozumně využil.

MM: Vraťme se k tématu nemocný muž Evropy, zadrhnutá, ustrnutá ekonomika, země na křižovatce, možná se sníženou kredibilitou atp., která je v rámci EU co do hodnocení podnikatelského prostředí na 21. místě. Co s tím?

J. Urban: V hodnocení kvality podnikatelského prostředí, které po léta provádí mj. Světová banka, je na tom ČR dlouhodobě špatně, a téměř všeobecně se o tom ví. Ve světovém měřítku se pohybujeme kolem 40. místa, a před námi je tak i řada afrických zemí. Kritéria, o která se toto hodnocení opírá, souvisejí se snadností založení firmy a s náklady spojenými s jejím chodem, včetně výše daní i míry obtěžování firem ze strany státu.

Tato kritéria, která Světová banka používá, jsou důležitá a rozumná, a pokud by české vlády chtěly pro naši ekonomiku něco udělat, pak by se na jedno po druhém z nich zaměřily a snažily se je naplnit. To by však znamenalo provést, pokud jde o státní úřady, to, co s jistou nadsázkou hlásala Margaret Thatcherová. Tedy polovinu státních úředníků propustit a od té druhé požadovat jasně měřitelné výsledky. Český stát však personálně naopak nadále bují, a značná část jeho činností nemá žádný význam. Své úředníky však musí stát zaměstnat, a musí tak pro ně vymýšlet i činnosti. A když to neudělá, vymýšlejí si tyto činnosti zbyteční úředníci sami. V 50. letech minulého století o tom psal prof. Parkinson, a svět si z toho vzal ponaučení.

Jediným řešením je „radikální chirurgie“. Personální kapacity většiny centrálních úřadů výrazně snížit, a to tak, že bude zrušena jejich agenda. Jsem přesvědčen, že kromě dotyčných úředníků – a občanů i podnikatelů, kteří by si oddechli, by změnu nikdo nepoznal.

MM: Důvěra ve schopnosti současné vlády klesá, momentálně je na úrovni kolem 20 %, totéž platí o důvěře v premiéra jako špičkového lídra. Nedůvěra mezi občany však vládne i ve schopnosti elit jako takových, v jejich kredibilitu, kompetentnost. Přitom si jako celek nežijeme špatně, i když by pochopitelně mohlo být líp. Nepanuje však hlad, zimu doma také nemáme, nezaměstnanost je nízká atp. Jsou naši vůdci schopni tento stav změnit?

J. Urban: Stav naší ekonomiky sice není dobrý, rozhodně však není zoufalý. Lidem se v řadě ohledů nedaří špatně, a sledujeme-li poptávku po řadě zboží či služeb, včetně těch relativně „zbytných“, například dražších zahraničních dovolených, nesvědčí o tom, že by se nám dařilo zle. Mezi lidmi jsou však pochopitelně rozdíly. Mnohé souvisí i s jejich schopnostmi, často však ještě více s jejich pracovní morálkou, a někdy bohužel i s jejich ekonomickou či finanční gramotností, což nás vrací zpět k tématu školství. Mnozí lidé u nás bohužel, často i pod vlivem toho, co slyší od politiků, trochu zapomněli, že hledáme-li pomocnou ruku, měli bychom se nejprve ohlédnout na konec svého ramene.

Co stát i ekonomika potřebuje, jsou však dobří a důvěryhodní vůdci, a jak už jsem řekl, Česko má na své vůdce smůlu. Trvale mu scházejí osoby schopné přinášet vize a ztělesňovat hodnoty, na kterých úspěšné ekonomiky stojí, a tyto vize i hodnoty prosazovat, přesvědčovat o nich druhé a k jejich dosažení je stmelovat. Jde o vůdce, na které by lidé mohli být hrdí a dokázali se s nimi ztotožnit. V neposlední řadě nám však scházejí i vůdci, kterým nechybí odvaha. Uvedl jsem příklad Aloise Rašína z doby před 100 lety a totéž lze říci o nejvýraznějším českém podnikovém, a částečně i politickém, vůdci Tomáši Baťovi. Málokterý současný politik by měl odvahu říci to, co Baťa pronesl na začátku krize ve 30. letech minulého století, a sice že zdroje hospodářských potíží země i podniků jsou především morálního rázu a že řešením krize je přestat podporovat ty, kteří si podporu nezaslouží. Baťa na jejich adresu použil ještě ostřejší slova: mluvil o bankrotářích.

Lidé vůdce chtějí a potřebují. Chtějí vůdce, kteří přinášejí optimismus a energii, kteří jsou rozhodní a za svá rozhodnutí jsou ochotni nést odpovědnost a kteří hledí do budoucna s důvěrou a odhodláním. Bohužel občas chtějí i vůdce, kteří přinášejí jednoduchá, rychlá a „zázračná“ řešení, a to i problémů majících složitější a dlouhodobější povahu, u nichž rychlá, a někdy ani bezbolestná, řešení neexistují. Vůdcům, kteří tato řešení nabízejí, se již od starověku říká demagogové, a státy či společnosti, které jim propadnou, nečeká nic dobrého. Doufejme proto, že naši vůdci budou schopni přinášet přitažlivější a věrohodnější vize než demagogové, a lidé budou schopni mezi oběma typy vůdců jasně diferencovat.

MM: Mluvíme-li o vlastnostech výjimečného lídra, potřebného pro rozvoj ČR, zaměřujeme se často na racionalitu a odstup od emocí. Vím, že dlouho poukazujete na to, že vedle jiných předpokladů by vůdci měli disponovat určitou mírou empatie, tedy schopnosti vcítit se do druhých. Ta je jednou ze zásadních vůdčích dovedností ve společnosti. Totéž se týká i šéfů podniků, postrádajících občas charizma, sociální inteligenci a empatii. Lze firmám postiženým tímto problémem pomoci?

J. Urban: Jako poradce, lektor, vysokoškolský učitel i publicista se o tuto pomoc léta snažím. Jde o to, aby firmy pochopily, že pro jejich úspěšné řízení nestačí „jen“ schopní manažeři. Nechci tím říci, že být schopným manažerem je jednoduché. Faktem však je, že to nestačí. Důležití jsou i vůdci, kterým lidé věří nejen to, že dokážou dobře řídit, ale také to, že se zajímají i o ostatní. Historie ukázala, že lidé jsou odhodláni jít za těmito vůdci i tehdy, když nabízejí jen „krev, pot a slzy“. Jejich vize však musí být jasná a přesvědčivá, a na jejich důvěryhodnosti by neměly být trhliny.

Často slyším námitku, že to není tak snadné, že vůdcem se člověk rodí. To však zcela neplatí. Někteří lidé mají pro vůdcovství nesporně lepší vrozené předpoklady než jiní, i vůdcovství se však lze naučit. Svědčí o tom fakt, že vlastnosti úspěšných vůdců jsou po staletí stejné, a stačí tak sledovat, jak se úspěšní vůdci chovají. A tomuto chování se naučit lze. Problémem je, že je to jedna z mnoha důležitých věcí, o kterých se ve školách neučí.

Pokud jde o podniky, snažím se po léta, v rámci nejrůznějších seminářů, workshopů i poradenství ukázat, že manažeři mající problém s vedením a motivací svých spolupracovníků i se svou autoritou založenou na vůdcovských předpokladech jsou pro své organizace drazí; často i bez ohledu na výši svého platu. Před lety jsem na toto téma napsal knížku Deset nejdražších manažerských chyb a chystám se na její druhé vydání.

MM: Více než 30 let učíte na vysokých školách, pohybujete se v oblastech řízení a rozvoje lidských zdrojů. Dlouho jste firmám pomáhal s výběrem správných kolegů a jste též expert na nevhodné lídry a jejich sklony, např. psychopatické rysy. Co byste, při vědomí toho, že i zde, jak se říká, ryba smrdí od hlavy, doporučil, pokud jde o správné kroky výběru, adaptace a rozvoje zaměstnanců? Dochází u nás v praxi v této oblasti ke změnám?

J. Urban: Situace v této oblasti se u nás za poslední desetiletí výrazně profesionalizovala. Mimo jiné v důsledku toho, o čem jsme již hovořili, že řada podniků pochopila, že příčinou manažerských či podnikových neúspěchů jsou často spíše chyby spojené s řízením lidí než chyby odborné. Při výběru i řízení zaměstnanců je třeba klást důraz na jejich motivaci, a chápat i to, že důvodem, proč lidé, a často spíše ti schopní, firmy opouštějí, nejsou jejich hmotné podmínky, ale spíše mezilidské vztahy, a možnost se s firmou ztotožnit. Stále více se tak prosazuje i pochopení, že řízení lidí není úkolem personalistů, ale manažerů samotných. A jak jste zmínil, chápat je třeba i to, že manažerské posty, a to všude na světě, občas přitahují osoby s určitými psychopatickými sklony, a těm by se firmy měly vyhýbat.

Tržní hodnota předních světových firem, tedy jejich tržní kapitalizace, dnes výrazně převyšuje jejich účetní hodnotu, a rozdíl mezi nimi je z velké části dán hodnotou jejich lidského kapitálu, který je třeba dlouhodobě budovat. Jeho součástí je přitom i podniková kultura, kterou tvoří především firemní vedení.

MM: Pane docente, dovolte mi poslední otázku. V kontextu toho, že globalizace se vyčerpává, domníváte se, že budeme mít k dispozici odvážné státníky, vizionáře, kteří jsou schopni najít tu správnou trajektorii úspěchu?

J. Urban: Globalizace naráží na množící se mezinárodní konflikty, a tato situace vytváří tlak i prostor pro posílení regionálních ekonomik. V našich podmínkách to znamená především evropský či středoevropský region, a mluvíme-li o středoevropském regionu, pak země či oblasti, jako je Rakousko, jižní Německo, severní Itálie, Švýcarsko či západní Francie, se kterými má Česko v mnohém společné kulturní i ekonomické tradice.

Jde o oblasti, které tradičně stojí na středně velkých, často rodinných podnicích s dlouhou historií, se silnou vazbou na své okolí, včetně lokální pracovní síly, kterou často zaměstnávají po generace, i se silnou rolí vlastníků při jejich řízení, s důrazem na kvalitu a inovace a s úspěšnou exportní orientací.

Síla těchto podniků nespočívá ve vazbě na stát, ale ve specifickém, dlouhodobě rozvíjeném know-how, i opatrném rozvoji založeném na vlastním kapitálu. Jak před lety poznamenal britský časopis The Economist, kdybychom hledali skutečný a dlouhodobě zdravý kapitalismus, našli bychom ho v tomto regionu. Bylo by dobré, kdyby si tuto skutečnost uvědomili i čeští vůdci, přestali vynalézat kolo a své inspirace hledali především v tomto světě.

Druhým pilířem zdravého vývoje české ekonomiky je zeštíhlení státu, omezení administrativy, která zatěžuje podniky, a opětovné chápání státu jako instituce, která svými službami pomáhá svým klientům. Tedy nikoli „vrchnosti“, která jim milostivě vychází vstříc a přitahuje osoby s nižší empatií.

MM: Děkuji vám za rozhovor.