Stavme na pozitivním a fungujícím

MM: Údaje ČSÚ ze začátku roku 2024 ukazují, že druhá polovina loňského roku nebyla pro tuzemskou průmyslovou výrobu příznivá, mimo mírný růst v automobilovém průmyslu. Tato nepříliš dobrá situace se také týkala strojírenské výroby. V jaké kondici je oblast automotive nyní – výrobci i subdodavatelé?

P. Knap: Otázka je určitě na místě. Situace v Česku, a pochopitelně i v Německu, se kterým jsme velmi úzce propojeni, je velmi křehká. Pokud se obecně díváme na výrobní průmysl, specificky pak na výrobu, strojírenství a kovozpracování, tak se jedná o segmenty, které v tuto chvíli balancují na tenké hraně. Podle posledních předpokladů skončí pravděpodobně Německo v recesi. Tento kvartál bude opět poklesový a celý rok bude mikroskopicky růstový. Poslední odhady hovoří cca o 0,2% růstu HDP a poklesy se budou týkat především průmyslové výroby. Ekonomiku bude držet domácí spotřeba a některé jiné sektory. PMI index, který je hezkým ukazatelem nálady mezi nákupními manažery a vývojem stavu objednávek, je setrvale pod úrovní neutrální pozice 50 bodů. Nyní jsme někde mezi 44 a 45 body. Výhled na českou i německou ekonomiku není úplně skvělý, bude to boj. Varovné signály, které vidíme v Německu, nás bezpochyby zasáhnou. Příkladem mohou být společnosti, jako je Bosch, Forvia nebo Continental, které vykazují, že v průběhu dvou až pěti let budou snižovat počty zaměstnanců až o několik tisíc. Je tedy zřejmé, že se nejedná o nějaká krátkodobá operativní opatření. Dlouhodobě se přikláním k variantě, že Evropa uvidí výrazně menší objemy vyráběných aut, než jsme tradičně měli.

MM: Green Deal je realitou, kterou pravděpodobně již nikdo nezmění. Evropa si tímto projektem dala za úkol, že do roku 2030 sníží emise skleníkových plynů alespoň o 55 %. Jako srovnávací základna je rok 1990 a cíl byl zatím splněn zhruba z poloviny. Do roku 2050 se počítá s poklesem emisí na nulu. Tento balík regulací se hodně dotýká automobilového průmyslu. Jak ho uchopil evropský automobilový průmysl, jaké jsou jeho konkrétní kroky a opatření?

P. Knap: Pro oblast automotive je zásadní rok 2035 a cesta, jak k němu dojít. Tehdy se v Evropě již nemají registrovat auta s emisní stopou. Trajektorie k tomu definuje, jaké modely a skladbu vlastních výrobků mohou automobilky na trh uvádět. Taková situace je samozřejmě těžší pro tradiční výrobce, zejména evropské, kteří mají portfolio rozdělené mezi klasický spalovací motor, rostoucí portfolio nízkoemisních plug-inů, full hybridů a samozřejmě lokálně bezemisních, to znamená čistě elektrických bateriových vozů, které potřebují uvádět na trh. Tento fakt je také hodně viditelný i pro normálního spotřebitele. Dále se na evropském trhu objevují dovážené produkty, zejména nejsilnějších hráčů, jako je Tesla a BYD, kteří mají navíc jednoduchou strategii koncentrovanou na elektromobily. BYD také vyrábí plug-in hybridy, ale v zásadě má podobný hlavní program výroby jako Tesla, tedy produkci bateriových elektrovozů. Tyto firmy mají přímočařejší strategii i realizaci, a taková konkurence není pro evropské automobilky vůbec jednoduchá.

Pokud se bavíme obecně o Green Dealu, evropské automobilky mají rozsáhlé výrobní programy v podobě uhlíkové stopy. Nejenom co se týče jejich provozu, ale i jakým způsobem je budou vyrábět v továrně jako takové. To znamená, odkud budou energie, subdodávky a jestli seženou zelenou ocel apod. Zde bych vzpomenul například Volvo, které má v této oblasti velmi ambiciózní programy.

Velké téma pro elektromobily je pochopitelně uhlíková stopa a celková environmentální zátěž baterie. Většina výrobců poptává prostory pro gigafactory – bateriovou továrnu, kterou ČR jako jediná významná evropská automobilová země nemá, a v tuto chvíli ani naplánovanou, natož postavenou, i když čerstvým tématem je Karvinsko. K této problematice je vypracovaná legislativa a postupy toho, jak má vypadat recyklovatelnost baterií, jakým způsobem se mají dovážené komponenty chovat, jak mají být dohledatelné z pohledu uhlíkové stopy atd. Celková trajektorie k roku 2050 je taková, že ideálně v Evropě bychom měli mít nulovou emisní stopu z pohledu CO₂, což je samozřejmě extrémně ambiciózní. Nevýhodou pro evropský průmysl jsou výrazně přísnější požadavky než americké nebo čínské. Oni mají podobnou trajektorii, ale směřují k ní pozvolněji. Nechávají trhu větší prostor, včetně průmyslu pro jeho určitou balanci. Například v Americe se nyní hovoří o posunu některých termínů týkajících se emisí z dopravy, třeba z roku 2030 na 2032. Téměř všechny evropské automobilky musí legislativu EU uchopit minimálně z pohledu přechodu na lokálně bezemisní elektromobilitu. Jednou z mála výjimek je BMW, která jako jediná nesdělila žádný termín, od něhož již nebude vyrábět auta se spalovacím motorem. BMW dnes vede zajímavou strategii. Všechny modely mají v nabídce elektrické, spalovací a plug-in hybridní verze. Evropa je opravdu hodně striktní, ale uvidíme, co přijde s novým parlamentem v dalších letech a zda v roce 2026 nebude otázka emisí znovu otevřena.

MM: Někteří globální hráči již pochopili, že udržitelná ekonomika, včetně průmyslové výroby, je příležitostí a výzvou k dalšímu růstu. V počtu prodaných elektromobilů v roce 2022 vede Tesla, na druhém místě je čínská automobilka BYD a na třetím je VW Group. V polovině ledna vyplula z Číny do Evropy první nákladní loď se 7 000 elektromobily. Zmíněná automobilka BYD plánuje v Maďarsku postavit výrobní závod a po Evropě postupně budovat síť stanic pro výměny baterií. Nezaspaly tak trochu evropské automobilky? Je vůbec v tomto segmentu ještě zdejší výroba konkurenceschopná?

P. Knap: Tohle je skvělá otázka. Na obhajobu tradičních automobilek říkám – řeší manažerský a obchodní problém, který je mnohem komplexnější než u nových výrobců, jak jsme zmiňovali u předchozí otázky. Desítky let budovaly a vyvíjely automobil se spalovacím motorem a jejich zákazníci je stále poptávají a chtějí. Mají mnohem více segmentů než noví konkurenti, o kterých již byla řeč. Úkol je pro ně výrazně těžší. To je objektivní fakt. A jestli jsou konkurenceschopné v tuhle chvíli? Bohužel, posledních několik čtvrtletí v řadě oblastí už nejsou. Proti nejlepším, řekněme čtyřem až sedmi hlavním čínským značkám a proti Tesle, dnes výrazně ztrácejí ve schopnosti softwarizace a rychlé aktualizace infotainmentu. Tím mám na mysli především zážitek v kabině automobilu jako takového. Větší mezera, která je dnes patrná a pravděpodobně se bude rozšiřovat, je způsobená schopností nových výrobců rychleji inovovat.

Zdá se, že v tuto chvíli, alespoň krátkodobě, nebude pravděpodobně jiná cesta, než se zamyslet, jak ztížit čínským automobilkám přístup na evropský trh. Tato těžká úvaha a rozhodování nás čeká ve druhém pololetí nebo ke konci tohoto roku, protože reciproční aktivity ve chvíli, kdy takový krok reálně uskutečníme, významně poškodí zejména prémiové německé automobilky. Ty vyvážejí do Číny asi třetinu velmi vybavených a ziskových vozů. Ale indikace v posledních dnech signalizují začátek evidování čínského dovozu. Určitá opatření se tedy chystají a mohou být uplatněna na velkou část tohoto roku. Situaci to může dost zkomplikovat, a nejspíš se bude jednat o úplně nový zásah do dynamiky světového obchodu. Možná bude dán i další impulz k určité regionalizaci, kterou logicky tak trochu čekáme. A pokud se Trump stane americkým prezidentem, půjde o téma, které bude základem pro větší soběstačnost Ameriky.

MM: Nestabilita veřejných financí, výroba postavená na subdodávkách, vysoká inflace, fakt, že ekonomika stále nedosáhla předcovidové úrovně, nízká spotřeba domácností, vysoké ceny energií, nedostatečná infrastruktura a další – to jsou nepříliš optimistické faktory, které ovlivňují postavení České republiky na evropském i světovém žebříčku. Když k tomu pak připočteme vnější geopolitickou situaci, dostáváme celkem hořký koktejl. Jak to všechno ovlivňuje automobilový průmysl, který představuje značný podíl HDP?

P. Knap: Situaci jste popsal přesně. Poslední zhruba dva roky mám z dalšího ekonomického vývoje v ČR chmurné myšlenky. Zásadní je nákladová složka. Pravděpodobně budeme mít i nadále vysokou úroveň nákladů, ať už z pohledu energií, práce, nebo všeho toho, co se přes komponentní nákupy dostává do finálního výrobku. Pravděpodobně bude dlouhodobě nepříznivá geopolitická situace. Nenapadá mě moc scénářů, ve kterých dokážeme na dlouhou dobu nějak uspokojivě vyřešit vztahy mezi Ruskem a Evropou. A zároveň přesně, jak říkáte, automobilový průmysl u nás tvoří zásadní podíl ekonomiky, 9 % až 10 % našeho HDP. Nejen pro nás, ale i pro celou EU, kde se pohybuje okolo 7 % HDP. Jedinou výjimkou je Španělsko a možná část Francie, které jedou v jiném energetickém režimu než naše evropská část propojená s Německem.

Evropská unie má také poměrně menší schopnost udělat velká opatření typu Inflation Reduction Act než Amerika, která přitahuje investice do lokalizace, tlačí místní výrobu a zároveň je schopná zajistit relativně levné energie. Takže toto jsou faktory, které se stanou skutečností. V Evropě si projdeme pravděpodobně nějakou fází, kterou si Amerika prošla před 20 až 30 lety. Výrazná část její nekonkurenceschopné výroby odešla do zahraničí a zůstala ta s vysokou přidanou hodnotou. Na tento aspekt by se měla ČR zaměřit. V automotive jsou to pak podniky, které dělají komponenty, jež rozhodují o hlavní hodnotě budoucího auta. Jedná se o software, vysoce sofistikované materiály, které souvisejí s elektromobilním pohonem, a infotainment. V ČR takové firmy máme. Například Continental, Valeo či Hella. To jsou příklady toho, co bychom v ČR do budoucna měli mít, a samozřejmě i vše, co souvisí s pokročilou elektronikou a hardwarem, který ji podporuje. Tento fokus nám určitě umožní přežít, protože má vysokou přidanou hodnotu a je relativně unikátní.

Mám však obavu, že velká část našich subdodavatelů do automobilového průmyslu pracuje s relativně nízkou přidanou hodnotou. Je podinvestovaná, hodně závislá na rozhodnutích přijímaných mimo ČR. Z dlouhodobého hlediska, některým, možná až stovkám firem, které mají ještě takový charakter výroby, nebude tento model fungovat, a už vůbec nebudou prosperovat. Nebudou mít lidský potenciál. Naše země stárne stejně jako celá Evropa. Automatizovat a zainvestovat tento typ výroby – na to není a nebude marže. Není vytvořený kapitál, který by se vrátil, takže pravděpodobně dojde k poklesu zaměstnanosti a objemů. Doufejme však, že na této cestě alespoň dokážeme změnit strukturu, kvalitu a typ firem, které takto pracují. Také zde máme past středních příjmů. Jsme moc drazí na to, abychom dělali jednoduché věci, ale zároveň ne tak sofistikovaní, abychom produkovali výrobky s přidanou hodnotou. Nemáme často přístup ke koncovému zákazníkovi a neovládáme klíčové momenty, což je výzkum, vývoj, marketing, prodej a postprodejní servis.

MM: Německo na tom není dobře. Německé podniky se kvůli rozhodnutí země opustit jadernou energii a uhlí a ve zrychleném módu přejít na obnovitelné zdroje energie dostaly do celkem dramatické nevýhody ve srovnání s ostatními průmyslovými zeměmi. Například francouzské podniky aktuálně platí za elektřinu poloviční částky. Podle průzkumu auditorské firmy Deloitte a Federace německého průmyslu je v současné době přes 60 % firem rozhodnuto přesunout výrobu mimo Německo, zejména v klíčových odvětvích průmyslu, jako je, mimo jiné, strojírenství. Výrobní náklady jsou pro mnoho klíčových firem tak vysoké, že zde nadále setrvávat se pro ně stává otázkou existence. Naše hospodářství se kvůli své vysoké subdodavatelské provázanosti s německým průmyslem ocitá ve velkém ohrožení. Jak vy sám vidíte osud Německa? Je možné, že nakonec vyjde ze všeho nějakým způsobem posíleno? Jaký však potom toto případné znovuzrození bude mít vliv na ostatní ekonomicky navázané evropské země, včetně České republiky? Nehodí nás takzvaně přes palubu, aby se samo zachránilo, a ty, Česká republiko, snaž se sama?

P. Knap: Položil jste mi hodně otázek. Začneme potvrzením toho, že role Německa je klíčová nejen pro nás, ale pro celou EU, vytváří cca třetinu ekonomického výkonu EU. Německo je ohromný motor ekonomiky, jedna z nejprůmyslovějších zemí. Po dlouhých sebevědomých letech, hezkých reformách na trhu práce a dalších úspěších, si prochází ohromnou změnou. V tuto chvíli narazilo na některá rozhodnutí, která se týkají energetické politiky, a na odbytové komplikace na čínském trhu. Německo je velmi zranitelné, má extrémně exportní ekonomiku, stejně jako my. Potřebuje hledat trhy, které se však buď uzavírají, stárnou, nebo zpomalují. To znamená – projít si katarzí. Na druhé straně ale číhá vysoká nákladová základna, která jim ztěžuje konkurenceschopnost. Proto budou měnit strukturu průmyslu. První na řadě jsou energeticky náročné obory – chemie, těžká hutní výroba a metalurgie. Celkem nadějně bych však viděl široký „střední stav“ Německa, kde jsou stovky a stovky firem, které jsou naprosto unikátní a patří mezi jednu, dvě, tři firmy na světě, které dělají konkrétní business to business a specifickou subdodávku. Mají skvělé technologie, vynikající know-how, perfektní příslušnou materiálovou schopnost a zdatnost, a velmi silnou pozici na trhu. Tyto firmy tvoří pořád silnou páteř německé ekonomiky. Pochopitelně podobným procesem si budeme procházet i my.

A jestli nás hodí Němci přes palubu? Vždycky je bližší košile než kabát. Tlak německých odborů je ohromný. Při recesi firmy revidují subdodavatele, kontraktační zaměstnance a hledají alternativy pro další výrobu. Pokud už odcházejí z Německa, tak málo z nich si vybírá Česko. Vítězem bude zřejmě Polsko, pravděpodobně sever Afriky, možná trochu Turecko, časem Ukrajina, a pak samozřejmě oblasti ještě dál na východ. Takto se asi bude nově strukturovat německá ekonomika a držme jí samozřejmě palce. Bez Německa v zásadě nemůže existovat Evropská unie.

Nedávno jsem slyšel názor jednoho geopolitického stratéga, Petera Zeihana, že Německo, stejně jako většina vyspělých zemí, má opravdu velmi palčivý demografický problém. Pokud nebude schopno efektivně integrovat zhruba dva miliony imigrantů ročně, tak po roce 2050 zkolabuje a přestane existovat v takové podobě, jako je nyní. Jak vidíte, máme zde mnoho dlouhodobých trendů, které jdou proti nám, a my zatím nevíme, jak je řešit.

MM: Zmiňoval jste německé firmy střední velikosti tvořící páteř jejich ekonomiky. Často jsou to soběstačné firmy – tzv. one source – nezávislé na dodávkách českých produktů v rámci subdodavatelského řetězce. Avšak naše firmy jsou primárně subdodavatelsky navázány na větší firmy, které jsou právě v existenčním ohrožení z důvodů, o kterých jsme hovořili. Otázkou tedy je, co zůstane zdravého v Německu a co bude pro nás potenciálně zajímavé?

P. Knap: Tato skutečnost by mohla být jedním z motivů, jakým způsobem se vymanit z pozice pohodlného subdodavatele, kterému někdo nechal 2, 3 nebo 4 % marže, dodávky na jeho trh a nic moc starostí. Budeme se muset učit a bude to náročné – mít koncový trh, zákazníka, dělat si svůj vlastní vývoj a rychle inovovat. Ale věřím, že to zvládneme.

Na začátku března společnost EY vyhlašovala vítěze soutěže EY Podnikatel roku 2023. V každém ročníku vidíme desítky fantastických firem, o kterých jsme často ani neslyšeli. Samozřejmě, některé jsou zatím v globálním měřítku malé. Mají pár stovek lidí, ale dělají úžasné produkty. Vidíme něco podobného jako v Německu, páteř středně velkých soběstačných firem s českým kapitálem. V MM Průmyslovém spektru často citujete již zesnulého česko-amerického ekonoma Milana Zeleného, pro kterého byla lokalizace firem s výhradně českým kapitálem velké téma. Vlastní kapitál vždy rozhoduje o tom, kam jdou peníze, investice a dividendy. Takovou ekonomiku musíme budovat a posilovat.

MM: Disruptivní inovace jsou přes své stále různorodé přijímání ve firmách neodvratnou cestou k tomu být pevným základem perspektivní budoucnosti. Do jejich vývoje jsou investovány astronomické částky. Například výzkum umělé inteligence si podle odhadů vyžádá v roce 2025 více než 190 miliard amerických dolarů, do vývoje rozšířené a virtuální reality bude letos investováno přibližně 55 miliard amerických dolarů. Disruptivní technologie bezesporu dokážou náš svět posunout o řád výš, jak z pozice firem, tak i spotřebitelů. Kde vy vidíte jejich roli na cestě k dosažení potřebného restartu evropského průmyslu?

P. Knap: Vaši otázku bych rozdělil na dvě oblasti. První – co může přinést samotný průmysl propojený s těmito technologiemi? To znamená, jestli bude polovodičový průmysl, nebo jestli tu budou vznikat další firmy například v oblasti umělé inteligence. Dnes se v této oblasti snaží prosadit například Francouzi, aby se nestala dominantou čistě amerických technologických gigantů. Druhá část se týká způsobu využití těchto technologií, jejich výrazného zefektivnění a posunu na úplně novou úroveň, včetně celé evropské výroby. A nejen výroby, ale i výzkumu a vývoje. S tím souvisí marketing a logistika – jak nově a efektivně obsloužit zákazníka, jak proaktivněji dělat zákaznický servis, který se dá automatizovat, a tím pádem strašně zlevnit, zrychlit a personalizovat. Domnívám se, že maximální a efektivní využití technologií je opravdovým jádrem toho, aby průmysl mohl ve větší míře zůstávat na starém kontinentě. Evropa nebude mít lidskou kapacitu a bude stále čelit stále se snižujícím nákladům těch, kteří mají nižší nákladové báze. ČR musí směřovat do odvětví s přidanou hodnotou. Některé jsme už jmenovali, například materiálové inženýrství, obory související s optikou a výrobou polovodičů. Meopta, hezký příklad, velký dodavatel do ASML, což je dnes jeden ze dvou, tří hlavních dodavatelů výrobních zařízení pro polovodičovou výrobu. Dále nanotechnologie a podobné prvky, ty opravdu mohou tvořit základ inovativních směrů. Toto jsou fantastické směry, kterým je třeba se věnovat. Jedna výhrada, která nás docela svazuje: Před sedmi či osmi lety jsme po vzoru německých kybertechnických systémů začali prosazovat Průmysl 4.0. Bohužel, toto slovo jsme trochu vyprázdnili a u nás z něho zůstaly pouze kousky. Původní vize, úplná změna výrobního systému tak, jak Siemens ukazoval v některých typech své výroby, kde docházelo k rychlé překonfigurovatelnosti výroby, v ČR nebyla a není. Spíše něco a nějak náhodně skládáme po kouskách a je toho málo, kde vidíme opravdu dramatický posun. Systémová práce chce vizi, dlouhodobé uvažování a kapitál na investice. Při svém doktorském studiu jsem hledal příklady implementací Průmyslu 4.0. a velmi těžko jsem je nacházel. A to bylo před čtyřmi, pěti lety a bohužel se toho neděje moc ani teď, v roce 2024. Daří se nám aplikovat model digitálního dvojčete, který se postupně stává standardním nástrojem, a pak nějaké technologie Internetu věcí.

Domnívám se, že firmy potřebují cestovní mapu na další dva až tři roky. A na jejím konci by mělo být poznání, jak používat vyspělé technologie ve své výrobě. Bohužel firem ubyde, ale ty, co zůstanou, se budou zásadně odlišovat, dokážou vyrábět s úplně jinou flexibilitou a v jiné kvalitě.

MM: Jaký význam má pro průmyslové podniky oblast pokročilých technologií, jako je umělá inteligence, virtuální rozšířená realita nebo onen zmíněný Internet věcí?

P. Knap: Jak a kde. Příkladem může být kontrola kvality. Nahradíte lidi, kteří stejně jako při monotónní práci, tak i při výstupní kontrole dělají chyby. Můžete kontrolovat jak konfiguraci, tak kvalitu. V reálném čase víte, co sjíždí z linky, kamera vše snímá a vyhodnotí v řádu vteřin. Toto je hezká ukázka, kdy pokročilá technologie již reálně funguje. Digitální dvojče využíváme dneska jak pro přípravu celých továren, tak pro sledování výrobků a jejich uchovávání i pro dlouhodobou interakci se zákazníkem.

Další využívanou technologickou zajímavostí je prediktivní údržba. Její senzory dokážou sbírat spoustu věcí a dokážou najít ten moment, kdy je nejlepší udělat preventivní údržbu, než začne výroba kolabovat. Už jsou oblasti, kde to funguje, a věřím, že si tyto technologie najdou svoji aplikaci i pro oblast výroby. Bohužel, pokud je mi známo, jen málokdo v českých firmách má trpělivost, záběr, přesah a trochu toho vizionářství, aby vše dávalo celek, který může opravdu „vyždímat“ potenciál z nových technologií. Některé technologie tedy dokážou přidávat hodnotu, ale musíte být důslední, konzistentní a mít vizi a jasnou cestu. Nelze postupovat způsobem, zkusil jsem tohle, ale za tři měsíce mi to nic nepřineslo, tak odcházím někam jinam.

MM: Jaká je podle vás budoucnost tuzemského průmyslu? Jaké překážky mu stojí v cestě k dosažení kýžené mety potřebného restartu? Pojďme se již zmíněnou optikou možného restartu německé ekonomiky podívat na to, jak bychom mohli ten náš tuzemský průmysl znovu nastartovat.

P. Knap: V našem povídání jsme již zmínili hodně věcí. Nákladová báze, závislost na Německu atd. Možná bychom se mohli věnovat něčemu, o čem jsme doposud nehovořili. Vy jste již zmínil Průmysl 5.0. Dle mého názoru se zde jedná o jeden z jeho nejdůležitějších aspektů – roli člověka v průmyslu. Velká část toho úkolu v Česku je manažerská a lídrovská role managementu v oblasti vizionářství a kultury ve firmě. Často vidíme technokratické vedení a obecně sklony techniků řídit firmu jako armádní těleso nebo hodinový přesný stroj. Ne, lidi takto nefungují, zejména nová generace. Mají jinou motivaci a jiná očekávání. Takže bez firemní kultury, větší kontroly zaměstnanců nad chováním firmy, většího podílu samořídicích týmů a větší humanizace to asi nepůjde. Technologie lidi podporují a dávají jim větší schopnosti. Člověk má svoji autonomii a technologie mu pomáhají dělat lepší rozhodnutí, lépe využívat čas a zdroje. Myslím, že toto je velký manažerský úkol a ohromné téma.

Dlouhodobě se domnívám, že nás omezuje dnes často skloňovaný work-life balance – vyvolávající dojem, jako by práce nebyla součástí života. Využívejme více lidského potenciálu a jeho kreativitu v pracovním procesu. Využívejme českou tvořivost a vynalézavost tak, jak nám to tradičně ukazují Češi například na svých zahrádkách a chatách. Mladá generace má své požadavky. Nechce mít celozávodní dovolenou a chodit do práce od šesti do půl třetí. Chce mít prostor a flexibilitu. Musíme se přizpůsobit. Ale bohužel, tato struktura českého průmyslu často přetrvává právě v módu celozávodních dovolených, autoritativního řízení a pravidelné pracovní doby. Sami si tím podřezáváme pod sebou větev v získávání mladých kreativních lidí.

MM: Náš rozhovor bychom měli zakončit optimisticky a v naději. Jaké pozitivní příklady vidíte u českých rodinných firem a startupů a jakou roli ony hrají v průmyslové oblasti?

P. Knap: Jak jsem již zmínil, EY každoročně vyhlašuje Podnikatele roku. Patnáct let chodím na tyto večery a pro mě je to festival podnikavosti, úsilí, pozitivity lidí, kteří se rozhodli vzít podnikání do svých rukou. Vidíte vynikající startupové firmy. Například jedna z letos oceněných byla firma Crytur, výrobce krystalů do velmi sofistikovaných zařízení. Fantastická věc, oni pěstují krystaly pro průmyslové použití. Primoco, relativně známá firma, která šla nedávno na burzu a vyrábí velmi výkonné bezpilotní drony s dlouhým doletem. Pak zde máte rodinné firmy, které už začínají tvořit zárodky našeho středního podnikatelského stavu s českým kapitálem – například Chropyňská strojírna, velký dodavatel s množstvím automatizovaných linek, jeden z největších hráčů pro automotive z pohledu automatizovaných výrobních zařízení. Průmyslová automatizace a její představitel, firma JHV Engineering, výrobce mikroskopů Tescan. Největší výrobce vinylu na světě loděnická GZ Media a řada dalších. Plejáda zajímavých společností, osobností a rodinných firem. Myslím, že by nás tyto úspěchy měly naplňovat hrdostí a tím, co možné je, a ne co možné není. Asi bych si vzal na pomoc psychologii – zaměřme se na to, co funguje, a netrapme se tím, co nefunguje. Pojďme na pozitivním zkoušet stavět.

MM: Děkuji vám za inspirativní rozhovor.