Ke kovovým konstrukčním materiálům přibyly plasty, materiály principiálně zcela odlišné. Strojaři s nimi přicházejí do styku neustále, pracují s nimi, vyjadřují se k nim, vnímají je svými smysly a provádějí výběr plastu pro danou aplikaci. Do strojního inženýrství totiž plasty vstoupily jako materiály nabízející soubor vlastností, kterých nelze docílit pomocí kovových materiálů. Hodnocení plastového výrobku nebo plastové součásti spočívá v tom, zda plast plní svoji očekávanou užitnou funkci a dobu životnosti, ale i v tom, zda vyhovuje svojí hmotností, zda v provozu vyvolává hlučnost, zda způsobuje statickou elektřinu, jaké vykazuje tribologické vlastnosti, v některých případech i v tom, zda vyhovuje estetickému vnímání. Na uvedená kritéria je možné pohlížet ve smyslu filozofického přístupu, kriticky řešícího otázky poznání, hodnot a lidského myšlení ve stále se vyvíjejícím světě materiálů. Poznávání nových vztahů člověka k materiálům lze filozofickým jazykem pojmenovat jako epistemologii materiálu. Ve srovnání s kovy vyžadují plasty odlišnou materiálovou filozofii, která vnímá konstrukční plasty v technicky správném pojetí.