Snad jste přes neutuchající mediální koronavirovou masáž začátkem roku zaznamenali zprávu, která bez zvýšené pozornosti prošla veřejným prostorem. Pouhé konstatování faktu. Microsoft koupil herního vývojáře, technologickou společnost Activision Blizzard. Na tom by na první pohled nebylo nic zvláštního – další investice softwarového giganta, člověk by tomu běžně nevěnoval pozornost. Pokud by se však nepozastavil nad částkou, kterou nejhodnotnější firma na světě – Microsoft (vloni na podzim v tržní kapitalizaci předběhla Apple) za tuto transakci dala. Necelých 69 miliard dolarů, tedy zhruba 1,5 bilionu korun. K dalšímu překvapení pak dospějeme v okamžiku, kdy si vyhledáme aktuální tržní hodnoty německých značek, považovaných po generace za inovační bohatství své země. Americká společnost Activision Blizzard, založená teprve v roce 2008, o které většina z nás, vyjma herních fanoušků, kteří nad Call of Duty či World of Warcraft strávili stovky hodin, neměla žádné ponětí, za svých 13 let existence dosáhla shodné tržní hodnoty, jako má přes 100 let budované BMW či Mercedes-Benz, resp. celý Daimler nebo 150letý chemický koncern BASF.
Když vidíme tento raketový nárůst hodnoty Activision Blizzard, musí nám dojít, jak gigantickým odvětvím je dnes kreativní průmysl. Můžeme se samozřejmě i nadále bít v prsa, jak jsme dobří, že jsme nejprůmyslovější zemí Evropy s největším podílem této komodity na tvorbě HDP, stabilní ekonomikou založenou na výrobní činnosti, i když s daní kopírující hospodářské cykly. To býval benefit v době, kdy světem vládla výroba ocele a těžba uhlí, a plánované pětiletky se překračovaly s budovatelským odhodláním. Zašlou slávu válcoven trub realitou exponenciálních změn nevzkřísíme.
Nutno samozřejmě podotknout, že veškerý hardware, na kterém výdělečné softwary, včetně celého ekosystému, běží, musí mít svoji výrobní základnu. Ale zde se žádná raketově rostoucí hodnota z kreativity nevytváří. Ba naopak, hodnoty těchto tradičních firem postupně klesají – v tom lepším případě, pokud nezkrachovaly či je krach nečeká zítra. Strategické selhání některých automobilek ohledně implementace předchozích generací čipů i do nejnovějších automobilů, EV nevyjímaje, jejich zásadní destabilizaci mílovými kroky přibližuje. Velmi znatelně zde vidíme obrysy budoucí distribuce bohatství v oblastech znalostní ekonomiky. Na jedné straně tyto softwarové giganty s velkou mírou inovačního potenciálu a na straně druhé dodavatele klíčových surovin – od ropy až po lithium. A co je mezi čepelemi čím dále více se otevírajících nůžek? Není tam toho málo, např. někde v koutku se krčí montovny a jejich subdodavatelé, jejichž produkce je založena na prosté reprodukci něčeho podle něčího zadání.
Většina ze stovky největších společností pochází z USA. Sídlo jich tam má na 60 a na celkové tržní kapitalizaci firem tohoto žebříčku se podílí dvěma třetinami. Za dominancí amerických společností stojí jejich schopnost inovovat a přinášet zákazníkům nové produkty a služby. Samozřejmě také velikost a vyspělost tamní ekonomiky usnadňuje přechod americkým firmám z lokální úrovně na globální. Po amerických společnostech, co se výše finanční kapitalizace týče, následuje 14 čínských společností, na které jsme se ještě nedávno dívali skrz prsty a viděli jsme v nich především plagiátory. To klíčové nám v naší neohroženosti a neomalenosti unikalo. Samozřejmě se na růstu podepisuje velikost jejich domácího trhu, a funguje jim tak i jako domácí laboratoř pro uvádění inovačních řešení do praxe, často ještě v prototypovém stadiu. Okolní svět by do takového rizika asi nešel. Ale oni ano. V produktu zpětně zohlední reference vybrané skupiny čínských zákazníků a poté s ním zamíří do globálního světa. A jakou v tom všem hraje roli Německo, Francie, Švýcarsko… potažmo celá Evropa? Hádejte. Odpověď je bohužel nasnadě. Nejhodnotnější evropské firmy v onom TOP 100 žebříčku, které byste spočítali na prstech jedné ruky, jsou spíše ze segmentu módy a luxusního zboží, nikoliv technologií.