Lesk a bída českých obráběcích strojů

Následující zamyšlení a postesknutí si nad stavem tohoto oboru vzniklo při neformální diskuzi účastníků, a v žádném případě si neklade za cíl komplexně definovat všechny problémy oboru. Jsou to spíše úvahy nad některými aspekty, které vedou ke snižování podílu české produkce obráběcích strojů zejména na tuzemském trhu a v Evropě. Hovořili jsme z úhlu pohledu konstrukčního, obchodního, a samozřejmě i strategického, a to ve vazbě na vlastnické struktury a jejich vliv na stabilitu firem a následnou perspektivu. Každé téma jsme vždy uzavírali tím, že vše je o lidech a jejich přístupu.

Oba dva pánové se shodují, že opět po určité době roste zájem o tuzemské stroje, avšak některé firmy dovedly svůj lidský potenciál do kritického stavu. Z kapacitních důvodů nejsou schopny stroje vyrábět. Dokonce se dávají na cestu generálních oprav strojů, než aby se soustředily na vývoj a výrobu nových. A tak zbylé zkušené kapacity mrhají svými znalostmi a zkušenostmi. S vybavením a režií, které takové firmy mají, nejsou dle slov Jiřího Mindla schopny repasovat stroje tak efektivně jako specialisté. Pak prý existují dvě možnosti – buď na tom ztrácí dodavatel, nebo zákazník.

Vladislav Čítek si myslí, že technická úroveň strojů tradičních tuzemských výrobců je stále velmi vysoká, především co se týče tříosých a jednodušších obráběcích strojů, ale častým střídáním vlastníků/akcionářů vede najatý management firmu často ode zdi ke zdi. A pak firma ztrácí svoji koncepční strategii, myslí si pan Čítek a pokračuje: „Podle mého, v pětiosém obrábění středně velkých dílů je jedničkou na trhu společnost Hermle, která díky svému rodinnému statutu s lokálním backgroundem má jasný směr ve vývoji, výrobě, prodeji i servisu.“

Jiří Mindl působil jako technický ředitel jak v Kovosvitu, tak i ve zlínském Tajmac-ZPS. Pod jeho vedením došlo k vývoji např. kovosvitského velkého pětiosého obráběcího centra MCU 1100, které se stalo symbolem kvalitního inženýrského díla. „Mám mnoho referencí o maximální spolehlivosti tohoto stroje. Jsou firmy, kde jsou tato obráběcí centra bez zásadních problémů v téměř nepřetržitém provozu skoro 10 let,“ říká a pokračuje: „Stroje ze Sezimova Ústí, Zlína, Hulína, Brna či Varnsdorfu jsou na velmi vysoké technické úrovni, zásadním problémem je ale otázka obchodní a otázka efektivní výroby. Často obchodníci nabízejí stroje na nevhodné technologie, jen aby došlo k realizaci obchodního případu. Z toho však následně pramení problémy, které nabourávají vybudované vztahy.“

Velké problémy podle obou diskutujících nastávají ve výrobní části. Přesto, že tuzemské firmy mají perfektní technologické vybavení a setkáváme se zde s takovými technologiemi, které dodávají třeba společnosti Waldrich, Mazak, či dokonce Yasda, firmy nejsou schopny efektivně vyrábět a vše logisticky zastřešit. Například špičkoví tchajwanští výrobci obráběcích strojů minimalizují výrobní technologie. V jejich okolí fungují renomované obráběcí firmy či slévárny, od kterých si výrobky ve 100% kvalitě nakupují. Ale nemusíme pro příklad chodit do daleké Asie, rakouská společnost WFL taktéž své stroje „pouze“ montuje a veškeré díly si nechává vyrábět zakázkově. Tato strategie zásadně ovlivňuje efektivitu výrobců obráběcích strojů, jelikož technologie výroby dílů, často v malých sériích, je velmi zatěžuje.

S efektivitou ve výrobě velmi úzce souvisí i stav řízení a pracovní klima v jednotlivých společnostech. Se sledováním tzv. splnitelnosti norem se dnes již nedá vystačit. Každý člen pracovního kolektivu musí být pozitivně motivován k dosažení společného výsledku a jako s plnohodnotným spolupracovníkem s ním musí být i jednáno ze strany nadřízených.

Další problém Jiří Mindl spatřuje v tom, že některé české firmy nejsou schopny pokračovat v následném vývoji strojů etablovaných na trhu. „Prototyp je hotový, a tak od toho jdeme pryč. Ale tomu tak není. Nikdy není hotovo. Podívejme se na Hermle, kteří začali s vývojem pětiosých strojů před 25 lety a neustále na jejich vývoji pracují.“ Vladislav Čítek na jeho úvahy navazuje: „V rámci dotačních nástrojů se v ČR za účasti rozsáhlé vývojové infrastruktury realizuje například velký výzkumný projekt završený prototypem. A vývojáři příští rok s novou dotací jdou dělat úplně na něčem jiném.“ Toto je příklad hybridního stroje WeldPrint kombinujícího technologie obrábění s navařováním v ochranné atmosféře, kterého se vyrobily dva prototypy, a tím to bohužel skončilo. A podívejme se na prodejní statistiky těchto typů strojů u DMG Mori či Mazaku. A jistě se najdou i další příklady. Naštěstí se dalšího vývoje technologií pro WeldPrint ujalo výzkumné centrum RCMT při FS ČVUT v Praze. V jejich laboratoři vzniká řada nových aplikací pro tento stroj.

Dnešní zákazníci preferují výrobní zařízení, které splní jejich technologické požadavky, a pokud jsou vysoce sofistikované, připlatí za ně vyšší cenu. Ruku v ruce s tím ale očekávají, že jim dodavatel poskytne dokonalý servis, kontinuální péči o stroj, což ale podle slov Jiřího Mindla bohužel celá řada firem komplexně nezajišťuje. Nereagují prý včas, nedisponují potřebnými náhradními díly. Vladislav Čítek se stále častěji setkává se zastaralým myšlením větších firem, které by si všechno chtěly řešit samy. To je ale podle něho na dnešním trhu nereálné. Pak prý české výrobce předbíhají dodavatelé čínských nebo tchajwanských strojů. „Proč si kupujete levné stroje?“ ptá se často pan Čítek majitelů firem. Především slýchá odpověď, že kvůli ceně. Ale již si prý neuvědomují, že obchodní zastoupení takových firem nemá často dlouhého trvání a není následně na koho se obrátit např. ohledně servisu.

Naše diskuze se dále stáčí do oblasti školství, které je s výše uvedeným pevně spojeno. Školy podle obou řečníků vychovají dobré techniky, kterým ale scházejí obchodní dovednosti zarámované do technického backgroundu. Musejí stroji absolutně rozumět a najít jeho řešení dle požadavků zákazníků. Zahraniční zastoupení velmi intenzivně „drilujou“ své prodejce v obchodních dovednostech. U nás je tomu bohužel často tak, že jednou dotyčný prodává zemědělské stroje a pak jde na obráběčky.

Je s podivem, že čeští výrobci obráběcích strojů vzájemně více nespolupracují. Vzhledem k jejich malému tržnímu potenciálu ve vztahu k největším evropským výrobcům by jim jistě prospěla užší spolupráce v obchodní oblasti a dále by bylo užitečné zamyslet se nad spoluprací ve výrobní oblasti ve smyslu zvyšování efektivity, a tím i snižování výrobních nákladů. Pro příklad můžeme jít třeba ke švýcarským či italským výrobcům, kteří vytvářejí oborově vývojové aliance, a pod nimi se i mj. prezentují na asijských či amerických veletrzích.

Podle pana Čítka zde schází marketingová a obchodní podpora. Velmi často se případu neujme po technické stránce znalý obchodník, aby se vydal za zákazníkem a výhody řešení mu dokázal vysvětlit, a následně i prodat. „Je to zejména o dotahování věcí do konce a o povyšování jejich technické úrovně. Když si vezmete Integrex od Mazaku – v čem je tento stroj lepší oproti kovosviťáckým pětioskám? Prodejci Mazaku často hledají pro své zákazníky řešení, vycházejí jim v požadavcích vstříc.“

Pro ukázku podobného případu, alespoň v očích vývojářů, se vypravme opět do Kovosvitu do dávné historie u stroje Trijoint s paralelní kinematickou strukturou, jehož výhody konstruktéři považovali za nedoceněné a neúspěch připisovali obchodníkům, kteří jej nedokázali trhu nabídnout… Skutečný důvod neúspěchu, nikoliv ten prezentovaný, ponecháváme na technicky znalých čtenářích.

Podle mínění Jiřího Mindla došlo před 25 lety v konstrukci obráběcích strojů k zásadním inovacím. Především z hlediska jejich řízení, konstrukčních materiálů pro jejich stavbu, a samozřejmě daných technologií. Tím vším a mnohým dalším se stroje dostaly na určitou úroveň, kterou stále i po té době není třeba pro většinu aplikací zvyšovat. Můžeme zdokonalovat stroje, integrovat nové výrobní technologie, jako jsou HSC obrábění nebo aditivní technologie, ale to je pro úzké oblasti použití. Většina strojů, které se zrodily před 25 lety, současným požadavkům stále bohatě vyhovuje. Samozřejmě můžeme zdokonalovat řídicí systém, zvyšovat přesnost nebo zlepšovat užitné vlastnosti klíčových komponent, ale historická podstata obráběcích strojů po konstrukční stránce zatím nebyla překonána.

Vladislav Čítek na úvahy pana Mindla navazuje a deklaruje je konkrétním příkladem: „Kostra stroje je klíčová, a ta v Kovosvitu vždy bývala na vysoké úrovni. Máme ve výrobě soustruh SP 430 s délkou pojezdu 2 500 mm, a když jej porovnám s obdobným soustruhem korejské výroby, zjišťuji, že funkčně jsou si oba stroje velmi podobné. Pak ale vidím rozdíl například v lunetách, které následně omezují jeho použití, nebo samozřejmě v hmotnosti – korejský váží 9,5 tuny, kovosviťácké „espéčko“ 16 tun. Samozřejmě, český stroj je o něco dražší, ale obchodníci nedokážou vyzdvihnout jeho nesporné výhody a prodat jej,“ konstatuje s povzdechem pan Čítek.

Oba pánové si profesně prošli společností Kovosvit, kde docházelo k časté obměně managementu, mj. i s příchody nových akcionářů. A firmě tak scházela dlouhodobá vize, nový management vždy přišel se svojí vizí. Podobně tomu bylo i v TOS Kuřim či Škoda Machine Tools. Jiří Mindl v kontextu diskutovaného poukazuje na evropské výrobce: „Když se podíváme na menší italské či německé výrobce obráběcích strojů, velikostí cca do 200 zaměstnanců, jsou řízeni lidmi, kteří oborem prošli od píky – od výroby přes servis až po obchod, a pak ti nejlepší zpravidla končí v managementu. Vše si poskládají dohromady, vědí, co trh a zákazník požadují.“ Ale toto je prý běžné i u firmy takové velikosti, jako je DMG Mori, která je řízena ve dvou až třech liniích managementem, který oborem prošel a dostává se mu ze strany majitelů, resp. akcionářů maximální důvěry.

„Výrobního ředitele na základě výběrového řízení nemůže dělat pilot stíhačky s MBA ve Stuttgartu, který za krátkou dobu nadělá ve fabrice nenapravitelnou škodu,“ doplňuje jej pan Čítek a uzavírá naši debatu.

Obor obráběcích strojů vždy tvořil páteř naší inovační ekonomiky, nabízel uplatnění špičkovým konstruktérům, prodával naši značku do zahraničí, kde se montéři těšili velkému respektu. Vysoké školy v úzké vazbě s praxí podchytávaly mladé talenty. Stále nacházíme ve všech koutech světa konvenční obráběcí a tvářecí stroje z Kovosvitu, Varnsdorfu, ZPS, Šmeralu či Žďasu z 50. a 60. let minulého století – 60 let a stále v provozu. Navrátí se tento ztracený lesk zpět do našich fabrik, škol a „výzkumáků“?