V on-line byznysu chybí lidská chemie

MM: Svět, včetně byznysu, je v poslední době hodně online. Představa, že bych se daleko více přenesla do neživého světa počítače, mne trochu děsí. Potažmo si nedovedu představit podnikatele, který bude jednání o milionových investicích vést přes obrazovku. Člověk je přece jen tvor společenský, nebo to již platit nebude?

L. Kovanda: V době pandemie jsme byli ovlivněni dvěma mentálními zkresleními, které zná behaviorální ekonomie a které v takové situaci bezpečně fungují – availability bias efekt a recency effect. V prvním případě se jedná o určité zkreslení plynoucí z dostupnosti. Pokud je událost příliš často prezentována v médiích, máme tendenci ji přisuzovat větší význam, než jí přísluší. Druhým efektem je efekt nedávnosti. Nedávno skončené, nebo dokonce ještě probíhající má pro nás daleko větší význam, než opravdu reálně vykazuje. Oba efekty se projevily v době vypuknutí a trvání pandemie, včetně masivního přechodu do online prostředí, kterému přisuzujeme větší význam, než má. Určitě si mnoho lidí, firem a vzdělávacích institucí uvědomilo, že přechodem na online může ušetřit náklady, ale nemyslím si, že by se jednalo o zásadní revoluční zvrat a celý byznys by se posunul na online platformu. Možná se jen urychlil proces, který by dříve nebo později nastal.
Fyzický byznys pochopitelně nezmizí. Mnoho lidí, včetně manažerů, si uvědomuje, že pokud celý den pracují na počítači, mají za den až několik videokonferencí, na konci dne zjišťují, že mluvili nikoliv s člověkem, ale s jeho vzdáleným zobrazením. Fakticky nemluvili k člověku, ale ke stroji, umělé hmotě a obrazovce. Při videokonferenci nikdy nezažijete moment překvapení z náhodného setkání. Vždy se jedná o pevně domluvenou schůzku s jasnými pravidly. Online hovor není komunikace s živým člověkem, kde se projevují emoce a funguje vzájemná chemie. Lidstvu je přirozený sociální kontakt. Neplánovaná, spontánní diskuze, umocněná osobní kontaktem vede někdy i k průlomovým byznysům, kontraktům, nakonec i vynálezům a objevům. V online komunikaci takové jiskření nikdy neproběhne.

Po krátkodobém opojení z online komunikace se velká část byznysů vrátí k mezilidskému kontaktu. Online komunikaci bych tedy nepřeceňoval, ale ani nepodceňoval. Nyní se kyvadlo vychýlilo ve prospěch online, ale po nějaké době se vrátí a ustálí v přirozeném evolučním toku.

MM: Již dva roky někteří ekonomové hovoří o přicházející ekonomické krizi. Není současná ekonomická situace, umocněná globální pandemií a raketovou celosvětovou mediální kampaní, jejím určitým vyústěním? Nejedná se o přirozený logický jev, který následuje po hospodářském blahobytu, který zažíváme posledních více než pět let? Jen naivista si mohl myslet, že tento stav bude trvat věčně.

L. Kovanda: Delší dobu se hovořilo o tom, že přichází ekonomická recese. Klíčovým důvodem, kvůli kterému krize měla nastat, byla obchodní válka a růst protekcionismu po celém světě. Paradoxně, před propuknutím koronakrize se situace zlepšila, jelikož došlo k podpisu smlouvy mezi Čínou a Spojenými státy. Určitou dobu panoval velký optimismus. Věřilo se, že tento stav, díky uklidnění mezinárodní situace, bude přetrvávat. Nicméně existovaly obavy z recese, především ve Spojených státech. Ekonomický útlum, hlavně v automobilovém průmyslu, jsme pociťovali už v druhé polovině roku 2019 i v Čechách.

Asi mé tvrzení neplatí paušálně pro všechny státy, ale v USA a Evropě jsme zažívali ekonomický růst od roku 2009 až do začátku 2020. To znamená 11letý kontinuální progres. Takže z logiky věci mnoho lidí cítilo, že tento stav nemůže dále přetrvávat. Koronavirus tedy přišel v době, kdy jsme ochlazení očekávali. Dokonce máme potvrzené statistiky – v posledním čtvrtletí minulého roku jsme zaznamenali nárůst úspor českých domácností. Lidé spořili více a pravděpodobně očekávali, že se ekonomická situace zhorší a úspory budou potřebovat.

Jak jsem zmínil, poslední dekáda byla dekádou poměrně úspěšnou. Hlavním hybatelem rozvoje byly však centrální banky, které jednotlivé ekonomiky silně podporovaly. Absolutně v bezprecedentní míře do nich pumpovaly peníze, což má z dlouhodobého hlediska nežádoucí důsledky. Od roku 2009 banky zdražovaly akcie a ceny nemovitostí rostly napříč celým světem. Vytvořily do značné míry jakousi pseudoprosperitu, která byla dána tištěním peněz namísto produktivitou práce a smysluplnými investicemi. V březnu naplno dorazil do Evropy koronavirus a trhy se propadly hlouběji. Možná i reakce, umocněná mediální kampaní, byla příliš šokující a mohutná. Lidstvo, od dob španělské chřipky, nemělo v kolektivní paměti obdobnou zkušenost. Proto také zareagovalo příliš silně a dopady ekonomické krize budou výraznější.

MM: O vás je známo, že jste zastáncem tvrzení, že Česko je zemí montoven. Předpokládám, že podle této vaší teorie zůstaly Čechy zemí montoven i po krizi 2008. Jak současná krize poznamená tento segment výroby? Mám tomu rozumět tak, že se někteří majitelé firem z krize 2008 nepoučili?

L. Kovanda: Téma montoven má hlubší podtext. Podhodnocení je Čechům vlastní. Jsme malá země, a ohlédneme-li se do minulosti, často jsme byli v područí nějakého státu, ať už to bylo Rakousko-Uhersko, Německo, Sovětský svaz, a dnes mnozí nadávají, že jsme pod knutou Evropské unie. Tato mentalita je v nás hluboce zakořeněná. Češi si nevěří, a v ekonomické oblasti jdeme dokonce tak daleko, že v mezinárodním srovnání oceňujeme vlastní práci hůře, než jaká ve skutečnosti je. Naše mzdy hluboko zaostávají za evropským průměrem. Myslím, že máme trochu poddanskou mentalitu a historicky se spokojíme s málem. Populární jsou u nás rčení – lepší vrabec v hrsti nežli holub na střeše a co je doma to se počítá. Hrajeme na jistotu. Historicky se nám tento přístup někdy osvědčil, v některých případech škodí.

Na přelomu tisíciletí jsme nové ekonomické modely uplatnit nemohli, jelikož zde nic jiného nebylo a nic jiného jsme neznali. Nebyl zde konsolidovaný kapitál, který byl úspěšně nebo neúspěšně privatizován. Nebylo zahraniční know-how, které jsme během 40 let ztratili. Byli jsme na začátku a vše nové jsme museli nasávat. Vychovala se nová generace jazykově vybavených manažerů. Na konci 90. let končí fáze transformační.

Počátkem tisíciletí se již rozběhla tržní ekonomika. Takže realizace montoven, tak jak jsme ji vytvořili, celkem úspěšně fungovala v letech 2006 až 2008, až do příchodu finanční krize. V té době jsme také docela svižně doháněli evropskou ekonomiku, ale bohužel si mnoho český podnikatelů a manažerů položilo otázku – model montoven fungoval, takže proč bychom ho měli měnit? Na omluvu snad jen říci, že po-krizové období let 2009 až 2013 bylo ekonomicky velmi těžké a nemalou roli jistě hrálo i české opatrnictví. Rovněž i vládní zásahy ve formě zvyšování daní nebyly nejšťastnější. I když naše zadlužení bylo celkem nízké, tehdejší vláda škrtala. Bála se, že by veřejný dluh neúměrně rostl, a také ještě vytvářela rezervu na horší časy. Výsledkem byly volby 2013 – 2014 a nástup současné politické reprezentace. V rámci hry na jistotu a obavy, že by se situace mohla zhoršit a model montoven by zkrachoval, udělala v letech 2013 – 2017 ČNB intervence ve formě oslabování měny, které nahrávaly setrvání montoven. Těmito kroky jsme ještě více podhodnotili naši práci. V podstatě šlo o jakési centrálně řízené podhodnocení naší práce. To znamená, že od roku 2009 až do roku 2017, kdy intervence skončila, žádný zásadní tlak, abychom se dostali na vyšší vývojový stupeň ekonomiky, v České republice nenastal.

MM: Opravdu si statut montoven poneseme dál? Najdeme tento model i v západních ekonomikách? Jaké z této situace vidíte východiska? Na druhou stranu se mluví o tom, že končí globalizace, ekonomika se lokalizuje, je zde mezinárodní tlak odříznout se od Číny. Mohlo by to našim montovnám pomoci?

L. Kovanda: V každé ekonomice jsou montovny. Důležité však je, zda daná ekonomika vykazuje znaky montoven jako celek. Pokud se podíváme na přidanou hodnotu domácího exportu, je stále malá. Posun mohl začít v letech 2018–2019. Ale ani v této době, s výjimkou posledních měsíců před koronakrizí, česká koruna nijak výrazně nezpevnila. Posilování měny je pro silnou ekonomiku určující a není žádným populismem. Například Rakousko, Kanada, Singapur jsou vzorkem zemí, které vyrostly na silné měně. Silná měna nutí exportéry inovovat. Ekonomika je jako jakákoliv jiná disciplína. Uvedu jednoduchý příměr – můžete trénovat běh. Jednoduší je to bez zátěže, a ještě jednoduší s dopingem. Pokud si však upevníte na záda batoh se zátěží, je trénink intenzivnější, náročnější, ale v konečném důsledku efektivnější. Když pak absolvujete maraton bez zátěže, běží se vám krásně. V případě montoven jsme běželi s dopingem, kterými byly intervence ČNB 2013–2017. Ulevili jsme svým exportérům, ale tlak na růst produktivity byl mizivý a posun ekonomiky zanedbatelný. Trochu jsme se vzpamatovali v roce 2018, ale na konci roku 2019 nás ohrozila blížící se recese a začátkem roku 2020 nás přepadl koronavirus. Rovněž musím vzpomenout i některé české manažery, kteří v 90. letech nastoupili do vedení firem. Rigidně v nich zůstávají dodnes a neuvědomují si, že svět je již někde jinde. V západních ekonomikách je generační výměna v byznysu kontinuální proces. Přirozený nástup mladé generace manažerů nastal hlavně v IT sektoru, který se rozvíjí zejména po roce 2000 prakticky na zelené louce. V tradičních odvětvích nedochází k prospěšné obměně a některé procesy jsou dost zakonzervované. Pomalá nebo žádná generační výměna je další faktor, který hraje v neprospěch, aby se Česko rychleji pohnulo k ekonomickému modelu vyšší přidané hodnoty.

A jak budou fungovat české montovny v nejbližších třech letech? Zatím nevidím alternativní ekonomický model. Myslím si, že koronakrize tento stav zakonzervuje. Stát bude mít jiné starosti, a firmy asi také. Předpokládám, že v tomto období bude řešit spíše dopady koronaviru v oblasti rozpočtové a měnově politiky. Nebudou kapacity ekonomiku posouvat dále. Zároveň však tvrdím, že stát není ten, který mění strukturu ekonomiky. Stát má vytvářet podmínky pro firmy a podnikání.

MM: ČNB 11. května tohoto roku razantně snížila úrokovou sazbu. Jak tento krok z krátkodobého i dlouhodobého hlediska hodnotíte? Jak dlouho si myslíte, že ho bude ČNB schopna/ochotna udržet?

L. Kovanda: ČNB provedla to, co drtivá většina centrálních národních bank. Na úder koronaviru zareagovala uvolněním měnových podmínek, resp. snížením sazeb umožnila, že se v dané situaci příliš neutahovaly. Určitě jednala správně. V této chvíli česká ekonomika možná takový zásah ani nevyžadovala, ale zvolené nastavení jistě pomůže ekonomiku rychleji zotavovat. Rozhodně však nečekejme, že hned budou levné hypotéky, firmy si začnou okamžitě půjčovat a masivně investovat. Nyní je na trhu obrovská nejistota, a i banky si budou přičítat velkou rizikovou přirážku. Nízký úrok může ČNB držet poměrně dlouho. Jediné riziko, které by mohlo nastat, je růst inflace. Nyní probíhá na mezinárodním poli velká ekonomická debata, zda se budeme potýkat s deflací, tedy s dramatickým pokles cenové hladiny důsledkem koronakrize, jak to vidíme v případě ropy, nebo zda se budeme potýkat s inflací. Ale to v tuto chvíli neumím říct. Každopádně po poslední krizi jasně dominovaly deflační tlaky.

MM: Evropská komise odhaduje, že propad českého HDP bude 6,2 %, propad investic až 15 % a soukromá spotřeba klesne o 4,5 %. Jak to vidíte Vy? Troufnete si odhadnout, jaký typ krize můžeme očekávat?

L. Kovanda: Prognózy Evropské komise jsou dost optimistické. Předpokládám, že propad bude okolo 8–10 %. Pokud skončíme na číslech, které uvádí EK, bude to velký úspěch. Stejně kolísavé byly a jsou odhady na vývoj krize. Ještě před měsícem by se dalo sázet na krizi tipu „V“ – rychle dolu a rychle nahoru. „V“ je v tomto okamžiku minulostí. Nyní připadají v úvahu tři varianty. Krize typu „U“, kdy vzestup nebude až tak rychlý. Pravděpodobnější se mi však jeví krize typu pozvolnějšího vzestupu, kdy pro větší transparentnost bych použil znak firmy Nike. Smrtící varianta je krize typu „L“. V této situaci bychom se plácali hodně dlouho.
A jaká situace bude ve světě a v Evropě? Jednoduchá odpověď. Co bude platit pro svět, bude platit pro Česko, jelikož jsme na něm přímo závislí. Co se týká investic, tak pokud neuchopíme krizi jako příležitost, bude jich ještě míň než doposud. Firmy budou dále šetřit. Nyní je nejvhodnější doba, kdy vláda může ekonomickou situaci v ČR nakopnout. Soukromí investoři jsou nyní vystrašení a čekají. Co by měla vláda udělat? Má vytvářet projekty, které v této době nemůže vytvářet vylekaný soukromý sektor. Mohou být i na dluh, jelikož si ho může dovolit. Jestliže Německo plánuje, že ze 60 % dluhu půjde na 75 % dluhu HDP, tak proč my bychom nemohli jít ze 30 % na 45 %. Jsou snad Němci nezodpovědní hospodáři?

Teď je ideální příležitost se zadlužit, utlumit propad české ekonomiky a vytvořit podmínky pro nová odvětví a vyřešit staré resty. Pro začátek postačí splnit dva až tři úkoly. První – provést změnu stavebního zákona. Bude se stavět rychleji, zahustí se silniční síť a stát dá lidem práci. Pořád slyšíme o čtvrté průmyslové revoluci, ale my jsme ještě nenaplnili závazky, které máme vůči druhé průmyslové revoluci, kdy jejím produktem je právě dopravní infrastruktura. Digitalizace – třetí průmyslová revoluce. Vše teoreticky zvládáme na konferencích typu chytré město apod., ale najednou mají výluku tramvaje a na zastávce vidíte napsané tužkou nějaké info, kterému nikdo nerozumí. Další velká věc, kterou můžeme posunout, je vzdělání. I když se učitelům přidalo, nejsem si jist, že opravdu dobří a kvalitní lidé jsou dostatečně motivováni tuto profesi vykonávat. Bez investic to opravdu nepůjde.

Kdyby stát začal s těmito kroky dnes, v době krize, výsledky se nedostaví ihned, ale do 10 let uvidíme první pozitivní výstupy. Nejsem příznivcem toho, aby stát vytvářel nástroje na podporu podnikání. Jen by měl nastavit příznivé podmínky. My na to máme i v období krize.

MM: Krize přináší i ozdravné procesy, sebereflexi, poučení z chyb, a často i velmi pozitivní progresy, souhlasíte?

L. Kovanda: Jsem příznivcem teorie – čím větší tlak na jedince a společnost vytváříme, tím více produkuje smysluplné hodnoty. Krize v Česku opět ukázala, že pokud jsme pod tlakem, reagujeme rychle, tvořivě a důmyslně. Příkladem bylo šití roušek, vynálezy a výroba respirátorů. Stát nedokázal včas zajistit dostatek ochranných pomůcek. Nevidím v tom velké minus. Žádný stát, včetně vyspělých ekonomik, takový zásah nového typu onemocnění nečekal. Role státu je v ČR hodně přeceňovaná. Hybnou silou by měl být občan, firma nebo podnikatel. Pohotově reagují jednotlivci a malá uskupení, která se dokážou rychleji mobilizovat. Z mého pohledu stát neselhal. Z definice státu je tato instituce aparát, který reaguje rigidněji. A tím myslím všechny státy napříč světem. Snad lépe tuto pandemii zvládají některé asijské státy, kde však už mají zkušenosti s nemocí SARS.

Rovněž se ukázalo, že tíseň a stres mobilizuje pozitivní stránku české mentality. Pokud musíme, najednou se zapojíme. Asi potřebujeme k vzepětí nějakou krizi. Čím bude krize závažnější, tím nás možná více zmobilizuje.

MM: Děkuji vám za rozhovor.

PhDr. Iva Ruskovská