V tomto poprázdninovém vydání se věnujeme již samotné realizaci obráběcího stroje. Úvodem bych zmínil důležité téma, které se někdy kvůli úsporám odbývá nebo úplně vynechává – a to je základ pod obráběcí stroj. U menších obráběcích strojů jsem často viděl, že zákazník jednoduše základ neudělá, většinou se stroj kotvil jen do podlahy na chemické kotvy, a v některých případech jej prostě jen položili na zem. Majitelé argumentovali tím, že v budoucnu je možná reorganizace uspořádání strojů nebo že mají novou podlahu a nechtějí do ní invazivně zasáhnout. Pro některé stroje není problém „sednout“ na zem, protože mají robustní litinové lože a celkovou vysokou tuhost, takže to geometrii neovlivní. Vím ale od svých kolegů, od jiných výrobců, že některé stroje bez ukotvení a šponování nejsou schopny splnit geometrii. Toto považuji za stav, kdy se správná hranice úspor překročila a je nutné udělat krok zpět. Stojí za zmínku, že úspory v těchto oblastech ovlivňují nejdůležitější parametr obráběcích strojů, a to je tuhost. Byly snahy požadované tuhosti docílit jiným způsobem, což ale bylo rovno sestrojení perpetuum mobile. Nic lepšího než robustní odlitek na lože stroje není, nebo o něm nevím. Proto pokud zvažujete koupi menšího stroje a výrobce trvá na velkém základu, může to být známka nízké tuhosti stroje. Tím však nechci zpochybňovat jeho důležitost. Kromě geometrie základ také odizoluje vibrace z okolí a napomáhá i teplotní stabilitě stroje. Lze odvádět teplo do základu či ho využít jako aktivní tepelný výměník. Pokud to lze, vždy je lepší udělat základ dle doporučení výrobce bez ohledu na robustnost provedení.