Pokud asistentka šéfa dostane soubor adres, na které má pozdravy či gratulace poslat, zvládne to za několik minut. Zrealizuje to téměř na jediné kliknutí. Nemůžu to nazvat pochvalným slovem, protože zde jde podle lidských regulí o bezbřehou neokázalost. Namísto radosti spíše smutek na tváři a hluboko v duši. Dokonce se stává, že gratulace přijde k našemu srdci blízkému člověku, který nás již ale dávno opustil a my jsme se s ním rozloučili. Škoda jen, že v takových nepoučitelných případech dochází k deklasaci sebe sama. Povrchnost v citových otázkách mění v člověku všechno dobré, co v životě vykonal. Ani z výroku „mám tě rád, miluji tě“ nevyvěrá očekávaná slast milých slov, kdy adresát de facto inkognito přijímá od blízkého člověka určitou podobu náklonnosti, které se mu dostává od vzácných lidí z jeho okolí. Taková pomoc od automatu umělého člověka je vlastně antipomoc. Připadá mi to v konečném důsledku jako organizovaná, celonárodní, dokonce si troufám říci i mezinárodní spartakiáda naučeného pořadí úkonů, a to už při pomyšlení na skutečnost, že ty novoroční pozdravy již musím konečně odeslat. Nic se ale ve skutečnosti nestane, ledaže automatizovaný pozdrav je neodpustitelným prohřeškem, který lze téměř v každém případě vidět spíše jako příliš povrchní vztah. Takového umělého člověka přece nechceme. Pravda. Avšak výjimka může potvrdit pravidlo!?