Předpokládejme, že takovýchto "jednoduchých" úloh je z celkového vývoje nástrojů přibližně 60 %, zbytek pak vyžaduje náročnější vývojový proces. Jde tedy o "jednoduché" díly, jejichž geometrie už sama zkušenému konstruktérovi napovídá, jak bude proces tváření probíhat a jak naladit technologické plochy nástroje a tvar nástřihu. Při řešení těchto případů se s úspěchem používá numerická simulace, do níž se běžně zadává určitý materiálový ekvivalent (často bez znalosti původu a podmínek měření) a konstantní koeficient tření. Protože hodnoty těchto a dalších okrajových podmínek často nejsou zcela přesné, dostává se tím výsledek do jiných hodnot a při výrobě se značně odchyluje od reality. Konstruktér, který při vývoji CAD dat nástroje subjektivně sleduje na barevných mapách trend ztenčení a deformací výlisku z této numerické simulace, nemá o těchto nedostatcích tušení. První problémy se pak ukazují už při zapracování sériového nástroje. Na jeho místo nastupuje nástrojař a napravuje to, co způsobil konstruktér nesprávným nastavením obecných okrajových podmínek úlohy pro výpočet numerickou simulací.