Podstata těsnosti
Těsnění ventilu zpravidla zajišťuje přesný kontakt dvou jeho částí. Např. u kulového ventilu je jeho nepropustnost dána přitlačením kuličky na kuželovou dosedací plochu protikusu. Je zřejmé, že kvalita těsnění je určována nejen přesností tvaru dosedacích ploch (např. oválný průřez dosedací plochy se projeví prosakováním), ale i válcovitostí, souosostí nebo házením vodicích ploch stykových součástí. Neméně významným faktorem bezchybné funkce je i kvalita dokončení dosedacích – těsnicích – ploch povrchu. Drsnost povrchu rotačně symetrických součástí ventilů je většinou měřena ve směru jejich podélné osy. Tento způsob je využíván jak pro kontrolu výrobku, tak i pro posuzování procesu výroby, např. stavu nástroje apod. Otázka je, zda toto měření umožní hodnotit funkční připravenost těsnicích ploch.
Směr měření
I když je předepsána kvalita povrchu součástí těsnění, velmi často se na dosedacích plochách, jedné nebo obou, objeví rýhy nebo jiná poškození orientovaná ve směru osy součástí. Měření drsnosti ve směru rýh tyto často nezachytí, což vede ke zkreslení výsledku měření a chybným závěrům o stavu povrchu. Tato zkušenost v souvislosti s těsněním ventilů ukazuje na to, že z hlediska funkčního je nejvhodnější měření drsnosti povrchu po obvodu dosedacích ploch, tedy ve stejném směru, jak je kontrolována jejich kruhovitost.
Kruhovitost
Měření kruhovitosti povrchu představuje prakticky kontrolu tvaru součásti; metodika této kontroly konvenčními měřidly nezaznamená malé rýhy na povrchu, které ovšem mohou ovlivnit těsnost spojení. Důvodem je, že měření kruhovitosti využívá filtry, které odstraní vysoké frekvence nerovností profilu povrchu, ale především je prováděno snímacími hroty o průměru v rozmezí 0,5 až 2,0 mm. Větší rozměr hrotů nekopíruje přesně profil povrchu a nerovnosti jsou zaznamenány zkresleně. Navíc je vytvoření hluboké rýhy na povrchu často doprovázeno vznikem vedlejšího výstupku. Při měření kruhovitosti konvenčním snímačem se potom skutečná hluboká rýha může zobrazit na záznamu jako malý výstupek. Přitom tato úchylka nemusí být dostatečně velká pro vyřazení součásti jako funkčně nepoužitelné. Ve skutečnosti, zejména u rozměrově malých ventilů, je velmi obtížné odděleně posuzovat vliv kruhovitosti a drsnosti povrchu na těsnost. I proto, že současné vstřikovací trysky charakterizují průměry menší než 2 mm s šířkou těsnicí plochy v desetinách milimetru. V uvedené situaci nelze splnit základní podmínky pro měření drsnosti ve směru osy ventilu k reálnému posouzení kvality povrchu. Řešením popsaného problému je měřit drsnost po obvodu stykového povrchu, tedy po kruhové dráze ve stejném směru, jako je měřena kruhovitost. Měření drsnosti po obvodu zaznamená úchylky povrchu, např. rýhy, které mohou být bezprostřední příčinou netěsnosti ventilu. Takto lze i u povrchů malých průměrů zajistit měření s doporučeným počtem základních délek a získat statisticky hodnověrné hodnocení kvality povrchu.