Ruční skarfování se provádí na k tomu vyčleněných pracovištích, částečně nebo zcela oddělených od ostatních pracovišť z důvodů bezpečnosti práce. Jako médium se používá nejčastěji zemní plyn a kyslík, případně jako hořlavý plyn též připadá v úvahu svítiplyn, propan nebo u nejmenšího hořáku FB 1000 i acetylen.
Nevýhodou acetylenu je jeho cena a výbušnost, výhodou je lepší nastartování procesu skarfování, a to díky vyšší teplotě plamene. Naopak nejméně výkonný je svítiplyn. Propan je nebezpečný z pohledu možných úniků při poškození přívodních hadic či netěsností ve šroubovaných spojích, protože je těžší než vzduch a nelze tak počítat s jeho odvětráním stropem.
Kromě přímého hořáku lze vybavit podavačem zapalovacího drátu o průměru 5 mm také hořáky s úhlem hlavy 120 až 130 stupňů. Tento drát (jde o obyčejný svařovací drát Ř 5 mm, např. G 102) je podávacím mechanismem při otevření skarfovacího kyslíku posunut do plamene, zvedne místně teplotu a pomůže zapálit povrch bramy. Interakce povrchu bramy s kyslíkem, který nyní proudí pod tlakem cca 5 barů ze skarfovací trysky, může začít. Povrch bramy se částečně taví, částečně hoří, odkrývají se utajené trhliny a skarfer vytváří dopředným pohybem trysky skarfovací stopu, hlubokou od 3 do 10 mm o šířce až 110 mm (podle velikosti hořáku, tlaku kyslíku a úhlu, pod nímž směřuje tryska do bramy). Optimální teplota bramy je cca 70 stupňů Celsia, brama bývá položena se sklonem 20 stupňů od vodorovné roviny, což usnadňuje ofukování okují.
Postupová rychlost posuvu hořáku nad povrchem při skarfování byla odměřena cca 140 mm.s-1, což přibližně odpovídá 0,5 km.hod-1. Překrývání jednotlivých stop bývá obvykle kolem 30 až 50 %. Při efektivní šířce stopy 50 mm potom vychází pro šířku bramy 1500 mm 30 průchodů na plochu (z jedné strany). Katalogové údaje uvádějí rychlost posuvu hořáku 133 až 167 mm.s-1, tj. 8 až 10 m.min-1.
Kapacita ručních pracovišť se pohybuje kolem 5 až 10 000 tun odskarfovaných bram za měsíc, podle velikosti pracoviště, počtu současně nasazených hořáků, prostojů, směnnosti, četnosti výskytu vad a celkové organizace práce. V neposlední řadě velmi záleží na zkušenostech a znalostech vlastních pracovníků provádějících skarfování a na podmínkách k této práci. Jde o práci značně rizikovou, v horku a často i pod tlakem na výkon a kvalitu. Vady, které se odhalí až při válcování, již nelze kompenzovat.