Odpovědí je, jako v řadě podobných případů, neopatrné konání člověka. Krab i slávička totiž byli ze svých původních biotopů rozšířeni lodní dopravou v tzv. balastové vodě. Jde o vodu, kterou zaoceánské lodě využívají pro lepší vyvážení a zajištění dostatečného ponoru. Je-li loď například nakloněná nebo veze malý náklad, načerpá do nádrží kapalinu (zpravidla právě mořskou vodu), která ji vyrovná, či sníží její těžiště. S touto vodou pak následně procestuje půlku světa a cestou „trousí“ desítky malých živočichů, které nabrala v mateřském přístavu.
Aby se tomuto nežádoucímu jevu zamezilo, musí být podle nařízení International Maritime Organization (IMO) všechny zaoceánské lodě vybaveny zařízením pro sterilizaci balastové vody. Ač jsou tyto systémy bezpochyby důležité, mají jednu velkou nevýhodu. Činné jsou jen asi 5 % doby provozu lodi, protože nabrání a vypuštění balastové vody je poměrně rychlý proces. Po zbylý čas pak toto vybavení na lodi víceméně jen chátrá a zabírá místo. Konstruktéři společnosti Siemens proto přišli s vylepšením a vyvinuli systém, který kombinuje filtraci balastové vody s úpravou vody určené pro chlazení.
Samotná úprava balastové vody má dvě fáze. V první se voda filtruje přes jemné síto, které brání nasávání větších organismů. Poté následuje dezinfekce balastové vody chlornanem sodným (NaOCl), který je ve vysokých koncentracích velmi nebezpečnou žíravou látkou. V menších koncentracích je to však právě NaOCl, co můžeme cítit v plaveckém bazénu a čím se desinfikuje i pitná voda. Jeho použití pro čištění balastové vody má však ještě jeden důvod. Díky důmyslnému systému elektrolýzy lze NaOCl připravit přímo na palubě lodi z mořské vody, bez nutnosti skladovat další chemikálie.